Do rukou se mi dostala nádherná dětská kniha Radomíra Sochy – Vílí býlí – Tajemství kouzelného herbáře. Hlavní hrdinka Janinka objevuje na babiččině půdě starodávný ilustrovaný herbář. Ovšem nutno dodat, že není ledajaký! Je totiž kouzelný! Co se stane, až Janinka přečte záhadné zaříkadlo, se nechte překvapit v následující recenzi. Knihu vydalo nakladatelství Portál.

V starobylé vyřezávané truhličce ze dřeva, obvázané koženým páskem, nachází holčička Janinka u babičky na půdě „poklad“. Je zde ukryta kouzelná kniha, kterou babička zdědila po své babičce.

„Babička rozvázala kožený pásek, otevřela truhličku a vytáhla knihu vázanou v kůži. Její povrch zdobily podivné kovové ornamenty. Byla sepnutá uzavírací kovovou pečetí.“

Váží nejméně dvě kila. Z knihy zazáří zlatavé světlo. Je opravdu kouzelná. Na to po chvíli přijde i Janinka, když přečte nahlas zaříkadlo pod obrázkem…

Večer usne, jako když ji do vody hodí. Ale to ještě netuší, co ji ve spánku čeká… Zjeví se jí překrásná víla v zářivých průhledných šatičkách. Janinka se nejdříve poleká, ale jakmile se jí heřmánková víla Kamilka představí a vysvětlí, proč se jí zjevila, stud z ní opadne. Víla jí slíbí, že jí i babičce ukáže, kde roste ten nejléčivější heřmánek, který si babička může nasbírat pro sebe i druhé lidi. Babička totiž sbírá léčivé čaje… Janinka dostává od víly prstýnek, díky němuž najdou místo, kde roste nejvíce heřmánku z celého okolí a kde je podle vílích slov i nejvíce léčivý.

Celým příběhem Janinku provází řada víl a skřítků. Každý z nich pečuje o nějakou léčivou rostlinu. Janinka tedy poznává například léčivou sílu třezalky tečkované, lípy malolisté, bezu černého, kopřivy dvoudomé či smetánky lékařské aj. S přáteli z čarovné říše zažívá Janinka řadu dobrodružství. Dokonce dokáže díky znalostem a dobrému srdci uzdravit svoji nejlepší kamarádku Andulku.

Kniha nabízí na konci každé kapitoly cvičné otázky, aby se prověřila pozornost malého čtenáře a osvěžil si tak samé zajímavosti. Děti se mohou pomocí této knihy naučit vyrobit si svůj vlastní herbář. Dokonalé ilustrace Evy Chupíkové souzní s knihou. Radomír Socha je rovněž autorem řady publikací, v Portále mu vyšla i jeho knížka pro děti Zhoubné houby.

Kniha Vílí býlí je knížkou, která zaujme svým příběhem, a ještě přinese zajímavé informace ze světa léčivých rostlin. Kniha mne nadchla a určitě stojí i za Vaši pozornost. Na viděnou z říše víl a skřítků!

Jestli se nějaká série knížek opravdu povedla, tak jsou to publikace z edice POHÁDKA od nakladatelství Portál. Prozatím jsem pořídila dvě knížky, protože děti jsou ještě malé. Už ale vím, že k nim přibudou další. Knihy jsou naprosto výjimečné.

Jde sem lesem

Kniha Jde sem lesem je sen a noční můra každého knihkupce. Proč? Protože se prodává sama. Knižní bestseller v mnoha knihkupectvích značí jednoduše to, že je to skvělá a propracovaná pohádka pro děti. Jde sem lesem není pouze obyčejný příběh, který děti zaujme, ale v každé kapitole na děti čekají otázky. Vezmu to postupně.

Kniha je rozdělena do deseti kapitol. V úvodu každé kapitoly najdete obrázek věnovaný jedné bylině či rostlině. Na obrázku si můžete prohlédnout, jak bylina vypadá a dozvíte se o ní také zajímavé informace – co se z květů připravuje, jak je rostlina vysoká, jak jsou zbarveny květy. Bylina má v dané části knihy svou podstatnou úlohu (například se z ní vyrábí mastička). Na konci kapitoly na děti čeká pět otázek, které se k bylině vztahují. Děti si procvičí, jakou barvu bylinka má, jestli se z ní dá vyrobit lék a podobně.

Jde sem lesem

Příběh sám o sobě začíná netradičně. Ukazuje kluka Toníka, který si rád hraje hry na tabletu. Tatínek s maminkou z toho moc velkou radost nemají (pochopitelně). Naštěstí začínají prázdniny. Hned v úvodu příběhu utrpí Toník šok, když se dozví, že první měsíc prázdnin stráví u babičky v malinké zašlé chalupě v zapadlé vesnici Březová. Babička nemá internet, což pro něj představuje konec světa. Babička je Toníkovým ochránce, průvodcem i vypravěčem. Až do doby, než vnouček překročí bludný kořen. Protože ten, kdo překročí bludný kořen, toho už nikdo hned tak neuslyší.

Jde sem lesem

Ilustrace

Knihu doplňují krásné ilustrace od Evy Chupíkové. Obrázky se dětem líbí a mně také. I přesto, že je v knížce poměrně dost obrázků, pro nejmenší dětí okolo tří let se nehodí. Tříleté děti si obrázky rády prohlíží, příběhu ještě nerozumí. Kniha je určena přibližně pro děti od pěti let a starší.

Vazba

Kniha není velká. Je trošku větší než formát A5 (školní sešit). Pevná vazba je kvalitní. Na matné obálce je název knihy zvýrazněn parciálním lakem. Stránky jsou vytištěny na křídovém papíru. Jsem překvapená vynikajícím poměrem ceny a kvality.

Jde sem lesem

Pořídit knihu či nikoli?

Rozhodně ano. Než nějakou knihu koupím, hodně dlouho řeším, jestli má přínos, či nemá. Pročítám hodnocení, recenze, dívám se na ukázky, čtu si informace o autorech a zajímá mě, co se děti dozví (naučí, pobaví, prohlédnou). Kniha Jde sem lesem je přínosná hned několikrát.

Děti si procvičí bylinky.

Na příběhu se dozví, že i babička má někdy pravdu a že internet, tablet a kabelová televize, nejsou vždy na prvním místě (jak by se mohlo zdát).

Přečtou si krásnou pohádku.

Obrázky je zaujmou na sto procent.

Další knihy ze série Pohádka

Knížek s ilustracemi Evy Chupíkové je celá řada. Popravdě řečeno nevím, kterou mám koupit dřív. Všechny mají fantastické hodnocení. Pořídit se nabízí Mizící hmyzíci, Rybí sliby, Zákeřné keře, Taje olivového háje. Daniela Krolupperová je autorkou řady dalších dětských knížek.

Jde sem lesem

Celkové hodnocení: 10

Jde sem lesem

Překrásná naučná pohádka pro děti, které se chystají do školy, nebo do školy už chodí. Při vyprávění si dítě procvičí léčivé bylinky a zjistí, že tablet, televize a počítač nejsou v životě zase až tak moc potřeba.

Ilustrace: 10

Kreativita: 10

Počet stran: 10

Poměr ceny a kvality: 10

Kvalita provedení: 10

Kniha příběhů o malé Janě, její babičce, léčivých rostlinách, vílách a skřítcích otevírá svět za oponou, který by neměl nikdy zmizet. Bez přehánění nádherné ilustrace Evy Chupíkové jsou s to vtáhnout malého i dospělého čtenáře do říše fantazie, v níž vždycky bylo bezpečně a krásně.

Kniha vědce a spisovatele Radomíra Sochy, nazvaná Vílí býlí. Tajemství kouzelného herbáře, kterou svými ilustracemi doprovodila Eva Chupíková, je dokladem, jak působivá je rovnováha mezi výtvarnou a slovesnou složkou. Slovo v recenzované knize sice hraje hlavní roli, ale každá z úžasných kreseb nadto vytváří další a další příběhy. Bez přehánění fantastický svět víl, bylin a malé Janinky navazuje v české ilustrátorské tradici na to nejlepší. Na Jiřího Trnku, Daisy Mrázkovou, Květu Pacovskou nebo Zdeňka Seydla, abychom jmenovali jen některé. Kniha rozvíjí příběh kouzelného herbáře, jenž se stane malému děvčeti na prázdninách průvodcem po světě léčivých rostlin. Jednotlivé ilustrace, jichž je jen o málo víc než dvacet, jsou světem samy o sobě. Vedou k citlivému pozorování, ke studiu, k mnoha otázkám a také ke snění, a to nikoli nutně o kouzlech a světu tam někde za oponou, ale o tom, co je ještě stále kolem nás a co už tak často pro jiné vjemy a starosti nevidíme.

Radomír Socha se jako autor literatury pro děti představil svými tituly Jak skřítkové a děti chránili les (Albatros, 2016) či Vesele o zvířátkách a houbách (Krigl, 2015). Evu Chupíkovou mají čtenáři spojenu nejspíš s jejími cestopisnými knížkami, S pastelkami po hradu Valdštejn (Hranostaj, 2017), S pastelkami po klášteře Milevsko (Hranostaj, 2017) či knihou Čáry máry v kuchyni… od jara až do zimy (Mladá fronta, 2015), avšak titulů, které ilustrovala, je řada.

Vyprávění, jež se ve Vílím býlí rozrostlo na více než sto stran, má jednoduchý narativ. Janinka, sirotek, je na prázdninách u babičky. Ta zřejmě žije také sama; velkou rodinu nebo přátele kolem ní nenajdete. Malá Jana náhodou objeví starý herbář, který po otevření prozáří celou místnost. S trochou obav z něj přečte zaříkadlo pod jedním z obrázků a v noci se jí zjeví heřmánková víla Kamilka a daruje jí kouzelný prsten. Jeho zář dovede Janinku a její babičku na místa, kde roste tolik heřmánku, že to ještě nikdo nikdy neviděl. Babička, sama bylinkářka, učí svoji vnučku rozeznávat léčivé byliny a zvídavá Janinka pak nově nabyté znalosti využije – pro babičku, pro sebe, pro nemocnou kamarádku. Velkými časovými skoky se z žačky základní školy stane gymnazistka, stojící na dohled vysoké školy. To, co poznala ve svém dospívání a hlavně v prázdninových dobrodružstvích, by ráda zhodnotila i ve studiu na přírodovědecké fakultě. I ona se ale na kraji dospělosti nakonec musí rozloučit s kouzelným herbářem, který bude v truhle kdesi na půdě čekat na jiné děti, třebas na ty její.

Radomír Socha stál zřejmě před složitým rozhodnutím, zda ve svém příběhu vytvoří jakousi tradiční babičku jako od Boženy Němcové, starou, moudrou, laskavou ženu z venkovských románů a Pečírkova kalendáře, nebo jestli se bude babička podobat ženám svého věku, které potkáváme dnes a denně kolem sebe; ženám aktivním a třebas i studujícím, jež se rozhodně nechtějí smířit s tím, že jsou „staré“ a že by měly doma oprašovat knihy, vařit a uklízet. Pokusil se tedy obě typologie spojit a stvořit babičku, kterou by dokázal milovat každý z nás. Jak tahle laskavá paní vypadá, nezjistíme. Není na žádné z ilustrací, takže je jen na nás, jaké rysy, představy a přání si do ní promítneme. Jistou posvátnost babičkovského stavu a celého pohádkového vyprávění podtrhuje spisovná řeč, jíž Janička s babičkou mluví a kterou si kupodivu oblíbily také víly a skřítkové. Pravda, i spisovný jazyk má své limity a svůj vývoj a nezestárne tak rychle jako každodenní dorozumívací řeč. Není to ale tak, že v těch nejintimnějších vztazích používáme daleko barevnější jazyk, jenž není v žádném ohledu horší nebo méněcenný? Jak mluvíte se svou babičkou, dědou, rodiči, kamarády vy?

Knižní babička představuje symbolický typ moudré, rozvážné ženy, která spojuje rozptýlená pokolení a zná odpověď téměř na všechno. Je archetypem dobrého člověka, u nějž se dítě cítí v bezpečí. Vnímáte tu rozpomínky na dětství a na to, co se do nás otisklo. Realita se mísí se sny a ideály. Z nějakého důvodu se však babička bojí kouzel a není s to vidět pohádkové bytosti. To bych nečekal. Kdo jiný má rozumět náboženským prožitkům a tajemnu lépe než životem okřesaná žena? „‚Kdo ví, co je to za čáry. Raději knihu opět zavřeme do truhličky a dáme na půdu,‘ řekla ustaraně babička a sundala si brýle.“ Jak vidno, i její moudrost (a víra; tu přece hledáme u velkých postav našich životů) má své limity. Proč tomu tak je, netuším. Vysvětlení, proč babička víly nevidí, lépe řečeno – vidět nemůže, je zvláštní. „‚Nemůže mě spatřit každý,‘ říká déva lípy. ‚Jen málokomu se mohu ukázat. Nejraději dětem a z dospělých lidí pouze těm, kteří mají rádi celou přírodu a s láskou se o ni starají.‘“ Proč tedy nemůže spatřit víly babička, notabene už díky tomu, že herbář patří do jejího rodinného dědictví? Vílino vysvětlení je přímočaré, ale pramálo srozumitelné a nadto smutné: „Protože v nás nevěří.“ Tak nevím, není to trochu krkolomné a navíc nespravedlivé? Že by neměla „ráda celou přírodu a s láskou se o ni nestarala“? Co nám chce tento motiv vlastně říct? Babička, která se, jak může, stará o malého sirotka, není pozvána, aby uviděla? Když ne ona, pak kdo?

Touhu, aby svět byl takový jako tehdy, když na zemi vládl mír a pohoda, najdete na každé stránce. Ilustrace Evy Chupíkové nejsou nostalgické a už vůbec ne jednoduše popisné. Každá z jejích kreseb rozněcuje dětskou fantazii a také obdiv k tomu, jak je možné namalovat něco tak něžného a krásného. Zatímco Radomír Socha, povoláním přírodovědec, vypravuje vše do nejmenších podrobností (kam kdo šel, s kým, proč, co tam dělal, potkal, viděl, kdy se přesně a kam vrátil) a vcelku jednoduché události rozepisuje do širokých obrysů, výtvarnice soustředí čtenářovu pozornost vždy na jedno jediné klíčové téma. U každého z obrázků může malý čtenář zůstat libovolně dlouho, těšit se jím a kochat. Spisovatel Socha nezapře svůj vědecký naturel, jenž je charakteristický popisností a potřebou, aby v příběhu nezůstávala žádná bílá místa. Eva Chupíková na to jde jinak. Tady je můj svět a tady se dívej. Je na tobě, co z mých kreseb vyzískáš. Ať tě dovedou právě tam, kde ještě nikdo jiný před tebou nebyl.

Výtvarný rukopis ilustrátorky je výjimečný. Měkké tóny použitých barev, mezi nimiž najdete mnoho valérů zelené, žluté a modré, působí útěšným dojmem. U každé kapitoly najdeme takové obrázky obvykle dva, na začátku a uprostřed, a to ať už se začítáme do příběhu o lípě, bezu nebo jitroceli. Úvodní kresba, mohu-li použít ten příměr, je vlastně kresba otevírající a meditační. Pokaždé jsou do ní zakomponovány čtyři základní informace o té které bylině: jak je rostlina vysoká, jaké má květy, listy a plody. Druhá z kreseb již vystupuje ze samotného příběhu (anebo příběh z ní?) a bývá ve svém ději dynamická. Pořád se v ní něco děje. Janinka létá se skřítky mezi pampeliškami, utíká před skřítky Kopřiváky nebo létá s vílami mezi plody rudých šípků. Na závěr každé kapitoly čeká čtenáře několik otázek typu: „Víš?; Pověz, proč?; K čemu se používá? Jak se jmenovala?“, na něž najde, nebude-li si vědět rady, odpovědi tištěné vzhůru nohama. Do pohádky tak i díky autorově vědecké odbornosti vstupuje pedagogický rozměr, jenž by mohl pomoci těm učitelům a rodičům, kteří by se rozhodli knihu využít při výuce. Zdá se mi ale, že by pro své vyprávění potřeboval obrázků přinejmenším dvakrát tolik. Staví totiž na detailech, které po dalších ilustracích doslova volají. Kresby Evy Chupíkové byste ale mohli „číst“ samotné nebo jen s kratičkými texty či verši. Jsou, jak bylo řečeno výše, světem o sobě.

Pozoruhodný titul s jedinečnými obrázky je určen pokročilému dětskému čtenáři, který je již schopný učíst větší množství textu. Je ale možné, že knihu budou číst společně děti a rodiče, a to tím spíš, že na konci knihy najdou zajímavý návod na vytvoření vlastního herbáře a informace ke sběru léčivých rostlin. Pomoc dospělých tu bude nutná. Ilustrátorka pro děti rovněž připravila vzorový herbářový list, jímž se mohou inspirovat nebo ho přímo obkreslit. Tak či tak se začínající čtenáři setkají s fenoménem sběru léčivek, který už pomalu upadá v zapomnění. Načrtnutá idyla současného venkovského života sice trochu pokulhává za realitou, ale děti, jak známo, vidí věci krásnější, větší a laskavější, než obyčejně jsou.

V houšti akčních pohádek pro děti, v nichž se prohánějí roboti, dinosauři a vojáci, působí kniha Radomíra Sochy a Evy Chupíkové uklidňujícím dojmem. Tady se ještě sní o půvabu a ráji, který občas není tak daleko, jak by se mohlo zdát. Skrze svět léčivých rostlin se křísí téma lidské pomoci druhým a ochota pro ně obětovat trochu volného času a energie a snést pár škrábanců od šípků nebo žahavých kopřiv. Dítě si má možnost hravou formou uvědomovat, jak důležité je lidské zdraví a co všechno pro něj lze udělat.

Zdeněk A. Eminger

Recenze byla zpracována pro web iLiteratura

www.iliteratura.cz/Clanek/39195/socha-radomir-vili-byli