Viac krát v živote som v okamihu, kedy som stál pred ťažkým rozhodnutím, alebo pred situáciou ktorá bola pre mňa nová, rozmýšľal čo urobiť. Je prirodzené, že v takej chvíli hľadáme niekoho, kto by nám poradil. Možno máte niekoho, kto je pre Vás v tomto vzorom. A kladiete si otázku, čo by urobil na Vašom mieste a ako sa ním inšpirovať. Hľadáme príbehy podobné našim. Preto máme tak radi príbehy zo života. Niečo, čo je uveriteľné a blízke. Čo máme nádej uplatniť aj vo svojom živote.

V minulom článku som písal o archetypoch – vzoroch a ideách, ktoré sú pre nás inšpiráciou. Hovoria, čo je v danej oblasti ideálom a snažíme sa ich uplatniť v tom, čo nás trápi. Riešenie sa snažíme prispôsobiť nám a okolnostiam, ktoré máme. V minulom článku sme sa rozprávali o Ježišovi a jeho trápeniach. Pre niekoho môže byť tento príklad z rôznych dôvodov ťažko uveriteľný.

Dnes na tento článok do istej miery nadviažeme a priblížime si knihu o Terezke z Lisieux. Aj ona mala svoje trápenia a problémy. Mnohé z nich by sme nečakali a môžu byť pre nás inšpiráciou. Pre ľudí s problémom nie je jednoduché fungovať. A ich okolie ich problém vníma ako hendikep. Práve skúsenosť sv. Terezky ukazuje, že problém nemusí človeka limitovať. Aj v tomto prípade, pri tejto knihe viera nestojí proti vede, v tomto prípade psychológií a psychiatrií. Skôr hovorí o ich spolupráci. Preto je pre mňa zaujímavá.

Úzkosť, depresia a túžba zomrieť

Hneď v úvode knihy je zaujímavý postreh – viera dáva človeku zmysel oslobodiť dušu. Je to otázka po zmysle, ktorý všetko presahuje. A dáva šancu získať odstup a tým aj slobodu.

Terezka podľa zápiskov zápasila s úzkosťou, s depresiou a dokonca aj s túžbou zomrieť. Prešla si aj temnou nocou, ktorá viedla k traume a tá k somatizácií. Počas života prežila veľa strát. A zápasila aj so škrupuľami.

Zmena nastala, keď začala viac myslieť na iných. Silu čerpala aj z eucharistie.

Úzkosť

Kniha začína detstvom Terezky. Práve v ňom vidí pramene úzkosti, ktoré sa stali jej spoločníkom.

„Ach! Ako by som mohla vypovedať úzkosť svojho srdca? V jediný okamih som pochopila, čo je život. Až doteraz som nevedela, že je smutný, ale keď sa mi ukázal v celej svojej skutočnosti, prišla som na to, že je to len utrpenie a neustále lúčenie…“

Pri úzkosti sa v knihe uvádza, že potlačená úzkosť vedie k negatívnym a k obsesívnym myšlienkam. A tie môžu viesť k depresií. Úzkosť je pritom prejavom straty zmyslu. Úzkosť je často spojená so strachom. Čoho sa bojíme? Že nie sme milovaní, že nemáme cenu. Úzkosť a strach sa môžu zmeniť v agresiu…

Úzkosť čisto v rovine spirituality, to je temná noc. Úzkosť v psychologickej rovine, vedie k depresií, je skutočnou agóniou, ktorá sa podobá smrti.

Je to skúsenosť s úplným rozkladom ja. Vtedy potrebujeme vieru v znovuzrodenie…

Úzkosť je tesnou bránou a je potrebné, aby sme ňou prešli. Iná cesta nevedie… Potlačenie úzkosti, to je kostlivec v skrini. Neodišiel. Zostal.

„Včera večer ma pohltila skutočná úzkosť a moje ťažoby ešte zosilneli. Neviem aký prekliaty hlas mi hovorí: si si istá, že ťa Boh miluje?“

Autor knihy na podklade svojich skúseností terapeuta píše, že ak trpiaci človek neprekoná úzkosť, neuzdraví sa.

Depresia

Zúfalstvo viedlo Terezku k pokušeniu ukončiť život. Ale neurobila to.

Nedostatok zmyslu života, je spojený s pocitom prázdnoty. Ten poznáme veľmi dobre. S pocitom ničoty. Tam kde nie je zmysel. V duchovnej rovine je to pocit, že Boh nás opustil a neodpovedá… máme pocit zavrhnutia.

A čo Terezke pomohlo? Postoj prijatia. To nie je rezignácia. Vtedy by sme stáli na mieste. A nie je to ani sebaľútosť. Vtedy by sme sa aj uzavreli pred možnosťami. Postoj prijatia je východiskovým bodom. Okrem toho, dôležitú rolu zohralo, že našla pokoj. V Bohu.

Jedna z epizód depresie trvala dva mesiace. V kuse.

Depresia je charakteristická vôľou, ktorá nefunguje a paralýzou všetkej túžby. Bol by som rád, keby som chcel, ale už nechcem nič.

Keď nás zasiahne utrpenie, začneme si klásť dôležité otázky…

Depresívny človek potrebuje rozlišovať medzi tým, čo cíti a čomu verí.

Od úzkosti k depresií a od depresií k samovražde je často len krok…

„Musím prijať seba samú takú, aká som…“

Obeta

Môže obeta viesť k úľave? Môže. Je to paradox.

Keď máme problém, často nás uväzní. Akoby nič iné neexistovalo. Iba problém. Dokonca sa môže zväčšovať. A prestávame vidieť iné riešenia. Keď niekomu pomáhame, prestávame myslieť na seba. Vidíme niekoho iného, ako s tým zápasí. Jeho úspech nás povzbudí. Vďaka pomoci získavame silu. Aj my túžime problém zvládnuť a prekonať. A možno si uvedomíme, že niekto sa má aj horšie…

O určitom zlome možno hovoriť v okamihu, kedy napísala: „utrpenie pre mňa začalo mať príťažlivosť, malo čaro, ktoré ma uchvacovalo, aj keď som ho dobre nepoznala. Do tej doby som trpela, ale utrpenie som nemilovala. Od toho okamihu som k nemu cítila lásku.“ Bola Terezka masochistka, milovala utrpenie? Nie. Pre ňu bolo cestou odovzdanosti. Utrpenie ju nespútalo, ale oslobodilo. Obetovala ho. A tým premenila a paradoxne prekonala.

Zmysel

Pri zdravotných problémoch, ktoré sa opakovane hlásili k životu, zas a znova sa Terezka utiekala k Bohu. Znovu a znovu hľadala dôveru. Jej postoj pekne zapadá do logoterapie. Hľadala a našla zmysel. Zmysel nemusí byť až tak transcedentný, že ho pomenujeme Bohom. Ale objaviť, prípadne dať zmysel, je liečivé aj pre človeka, ktorý ma vzťah s Bohom v rovine „je to zložité“.

„Ach keby som nemala vieru, nemohla by som nikdy zniesť toľko utrpenia…“ Viktor Frankl – otec logoterapie prežil pobyt v koncentračnom tábore. Písal si denník a hovorí v ňom, že ak človek nájde svoje prečo, nájde aj ako. Odchod, či skôr prechod mnohých ľudí sa odďaľuje / posúva, pretože ešte majú dôvod žiť. A mnohí pomerne rýchlo odišli, lebo ho už nemali. A mohli byť pritom zdraví. Ale už nechceli žiť.

„Moja duša, napriek temnotám, je v prekvapujúcom pokoji. Tak veľký pokoj v duši…“ Odkiaľ sa vzal? Milosť. Je to bláznovstvo? Nie. Len pripomenutie, že v tom nie sme sami.

Skúsenosť slabosti nakoniec vždy odhalí pravdu o človeku. A to prijatie, vedie na cestu k uzdraveniu. Vedie k pokore. Spoznanie pravdy je nevyhnutné, ak má prísť k uzdraveniu.

Pocit viny

Nič tak neposiela do kolien ako pocit viny. Pocit viny je pre psychiku veľmi zaťažujúci. Človek má dojem, že je stále pod dozorom. Pocit viny je subjektívny a premenlivý. Dokonca to že prežívame pocit viny zmiešaný so strachom a úzkosťou ešte neznamená, že sme naozaj vinný. Pocit viny môže byť skutočný a pravdivý, ale k tomu je potrebné, aby ten vnútorný kompas správne fungoval. Hodnoty, cit, rozlišovanie, zrelosť… a Mnohé iné „faktory“.

U Terezky bol pocit viny spojený s traumou. Úzkosť však hľadal ventil a našla ho v škrupuliach.

„Jedna časť nás samotných nás obviňuje, odsudzuje, túži nás potrestať. Vinu prežívame v uzavretom kruhu, medzi sebou a sebou samým. Točíme sa stále dokola a uzatvárame sa do seba vo výčitkách svedomia. Uznanie hriechu a pokánie môžeme prežiť vo vzťahu s Bohom…“ Niektoré veci tabletka a terapia neporieši.

Cesta k uzdraveniu vedie cez lásku, ktorá má silu nás uzdraviť…

Žena – inšpirácia z nášho sveta

Názov knihy je Cesta duvěry se sv. Terezičkou. Podnázov je: z úzkosti, deprese, pocitu viny… Autor knihy sa v knihe venuje témam – úzkosť, depresia a pocit viny, s ktorými bežne zápasí každý človek. Opiera sa pritom o Malú cestu sv. Terezie z Lisieux. Čerpá pritom poznatky z jej denníka a zápiskov. A na podklade jej príbehu ukazuje, ako sa s tým vyrovnať a čo v danej chvíli urobiť. Autor pritom veľmi citlivo rozlišuje, kde uzdravuje duchovný sprievodca a kde psychológ a psychiater. Na príkladu sv. Terezie ukazuje, ako sa s problémami vyrovnávala a ako túto skúsenosť premieňala. Môžeme sa ňou inšpirovať. V duchu Malej cesty nás vedie k prijatiu ťažkosti ako východiska a ako výzvy pre prácu na sebe.

Práve vďaka utrpeniam ktoré prežívala, je sv. Terezka tak blízka bežnému človeku. Nie je to nedostupná postava postavená na piedestál, ale reálna bytosť z mäsa a kostí.

Autor knihy si po štúdiu jej života a zápiskov si poznačil niekoľko záverov. Najprv pre seba a potom sa o ne podelil s inými. Ľudskú bytosť tvorí oveľa viac, než len psychologické prejavy. Je to tiež duch, ktorého žiadne ochorenie nemôže zasiahnuť a zničiť… Ľudský duch disponuje silou k uzdraveniu… Duch človeka sa pri spojení s Bohom obohacuje o dary potrebné k rastu… Povolanie k životu, k obohateniu spoločnosti, ale aj k zrelosti a snáď i svätosti, je spojené s každým človekom a to bez ohľadu na zdravotný a duševný stav.

Autor knihy neustále prepája Terezkynu skúsenosť so skúsenosťami svojich pacientov a z týchto úlomkov pletie čarovný veniec nádeje.

Covidová pandemie přispěla k nárůstu duševních poruch, které se nevyhýbají ani věřícím. Zatímco v sekulární společnosti se informovanost o problematice zlepšuje, v církevním prostředí přetrvávají předsudky, nevědomost a stigmatizace.

Tomuto závažnému tématu se věnuje kniha švýcarského diecézního kněze Joëla Pralonga Cesta důvěry se sv. Terezičkou z úzkosti, deprese, pocitu viny (Portál 2020), původním zaměstnáním ošetřovatele na psychiatrii. V úvodní kapitole Drahokam v blátě líčí šok, který jako začínající ošetřovatel prožil, když viděl na gerontopsychiatrii pacienty po cévní příhodě nebo postižené demencí. Byli nesoběstační, neschopni komunikace, bez kontaktu s realitou. Připadalo mu, že Bůh na tyto lidi zapomněl. Další šok prožil na psychiatrickém oddělení, kde pobývali pacienti s depresí, úzkostí, sebevražednými tendencemi, alkoholici, drogově závislí, psychotici, schizofrenici, melancholici, paranoici a agresivní jedinci. Postupně zakoušel, že z těchto narušených duší a zničených těl něco zvláštního vyzařuje, a vytvořil si k těmto lidem vztah. Došel k poznání, že v každém člověku existuje hluboko pod psychikou spirituální dimenze napojená přímo na Boha, kterou nezničí ani nezasáhne žádná nemoc. Tato dimenze naopak disponuje silou k uzdravení.

Šok, který autor při prvním kontaktu s psychiatrickými pacienty prožil, představoval klíčový transformační zážitek, vnitřní přerod. Proto chápu, že tuto otřesnou zkušenost zařadil hned do úvodu. Mám-li mluvit za sebe, uvedla bych ji později. Nepřijde mi vhodné strašit čtenáře, zvláště ty méně informované, hned na začátku knihy dementními pacienty, alkoholiky, narkomany, psychotiky a paranoiky. Tato oblast psychiatrie představuje pouze vrchol ledovce. Problematika je mnohem komplexnější, existuje široké spektrum psychických poruch. Většina pacientů vystačí s ambulantní léčbou, vykonávají svou profesi, věnují se volnočasovým aktivitám, mají rodinu a normální mezilidské vztahy. Pacienty s depresí a úzkostí bych neuváděla v jedné řadě s alkoholiky, drogově závislými a agresivními pacienty. Nechápu, co si autor představuje pod pojmem melancholik. Kdysi se tak nepřesně označovali depresivní pacienti, v současnosti se už tento termín nepoužívá. Melancholie je jedním ze čtyř temperamentů, který sice může svému nositeli komplikovat život, nejde však o nemoc nebo poruchu vyžadující medikaci a hospitalizaci.

Po úvodní kapitole následuje poněkud bleskový skok od alkoholiků, feťáků, psychotiků, dementních a agresivních pacientů k osobě sv. Terezičky, která zemřela 30. září 1897 v Lisieux na tuberkulózu. Církev si její památku připomíná začátkem října. Terezička s lidmi na okraji soucítila, nosila je v srdci i v modlitbě, brala na sebe jejich utrpení, ale co se týče vnitřní a osobnostní struktury, příliš společného s nimi neměla. Z pohledu dnešní psychodiagnostiky patřila pravděpodobně k vysoce citlivým osobám (highly sensitive person – HSP), k nimž podle výzkumů patří 20-30 % populace. Zvýšená senzitivita jako vrozená a trvalá vlastnost není totožná s přecitlivělostí. Přecitlivělost může vzniknout přechodně jako důsledek traumatu nebo nepříznivé životní události, později může odeznít. Někdy se však přecitlivělost přidá k vrozené senzitivitě. Důsledkem bývá psychická labilita, neuróza a jiné patologické symptomy. Přesně to postihlo přirozeně citlivou Terezičku, když jí ve čtyřech letech umřela matka na rakovinu prsu. Nakonec přišla i o dvě starší sestry, které o ni pečovaly jako náhradní matky a později odešly na Karmel.

První část knihy Bolestné dětství popisuje Terezčinu zvláštní nemoc a následné uzdravení skrze úsměv sochy Panny Marie. Ale i poté zůstala zablokovaná v dětském stavu, citové nezralosti, egocentrismu, se silnou touhou po lásce a pozornosti. Na Vánoce 1886 obdržela zvláštní milost, která ji z jejího dětského já vysvobodila. Posílena touto milostí, stále však se silnou potřebou být milována, odešla v 15 letech na Karmel. Nelze čekat, že nás Bůh z našich slabostí a úzkostí v tomto životě vysvobodí definitivně. Jde o to, abychom se s Bohem i s těmito slabostmi a nemocemi setkávali a spojovali.

Druhá část knihy se zabývá úzkostí a depresí, které vycházejí ze strachu z odmítnutí, strachu, že nebudeme milováni. Tento stav vzniká narušením důvěry ve vztahu k Bohu, oddělením od Boha a ztrátou Boha, jak ukazuje kniha Genesis. Příběh prvních lidí se stále opakuje. Následuje pocit viny, strach, agrese. Tento začarovaný kruh přetnul Ježíš, když se postavil v Getsemanech vlastní úzkosti. Ztotožnil se s Boží vůlí, vzal na sebe naše viny, odpustil agresorovi, který se skrývá v každém z nás, a smířil lidstvo s Bohem. Odpuštění a smíření představují jedinou správnou odpověď. Z toho však nelze vyvozovat, že k vyléčení deprese a úzkosti stačí modlitba a svátosti. Úzkost a deprese nezasahuje jen duchovní, ale i psychologickou dimenzi. Proto je někdy třeba léčby a odborné pomoci.

Pralong upozorňuje, že kromě psychologické úzkosti existuje také spirituální úzkost, mystiky nazývaná noc víry. Terezie ji prožila v poslední fázi života. Bůh v takové chvíli ustoupí do pozadí a ponechá duši samu sobě. Symptomy se podobají psychologické úzkosti, k nim se přidají pochybnosti o víře, neschopnost modlitby, strach ze zavržení, zakoušení Boží nepřítomnosti. Terezie neprožívala radost z víry, ale Boha neopustila. Věřila, i když necítila jeho přítomnost. Nemilovala utrpení jako takové, to by byl masochismus. V utrpení viděla nástroj, který ji zbavoval všeho, co ji oddělovalo od Boha.

V třetí části Terapeutická malá cesta autor předkládá duchovní postupy, vycházející z Malé cesty, které mohou pomoci dostat se z deprese a úzkosti. Nejde ale o žádné zázračné prostředky. Těžší deprese vyžaduje vždy medikaci. Je však dobré začlenit do léčby prvek víry, aby se pacient neuzavřel do role nemocného, který se soustředí jen na své problémy, polyká léky a chodí k lékaři. Deprese spojená s nefunkčností vůle a paralýzou touhy představuje nejbolestnější zkušenost s vlastní slabostí. Nemocný se musí rozloučit s nereálnými sny a představami a přijmout skutečnost, že potřebuje pomoc. Přestat se fixovat na svou neschopnost a marné snahy, na svou malou nožku, která nejde zvednout, ale soustředit se na Ježíše stojícího na vrcholu schodiště a důvěřovat v jeho pomoc. Smířit se s tím, že v depresi a úzkosti Boha necítí, umět rozlišovat mezi pocity a vírou. Autor radí, jak mluvit s nemocným, který ztratil vnímání Boha, nebo proti němu dokonce revoltuje, a zprostředkovat mu osobní zkušenost s jeho láskou. Problém představuje modlitba v tomto stavu. Nemocní dostávají šílené rady, že se musí víc modlit. Není však řešením přestat se modlit úplně. Oceňuji, že Pralong rozlišuje oblasti vyžadující duchovní podporu od oblastí vyžadujících léčbu a nedopouští se ani jednoho ze dvou omylů, s nimiž se v pastoraci můžeme setkat. Prvním omylem je nutit nemocného, který nemá ani sílu vstát z postele a postarat se o základní potřeby, k intenzivnímu duchovnímu životu a zapojení do farních aktivit. Mohla bych doložit příklad duchovního, který nemocným uprostřed ataky deprese doporučuje účast na farní brigádě. Druhý omyl představuje domněnka, že člověk s duševními problémy není schopen komunikovat s Bohem ani žít duchovně, nemá tedy cenu zabývat se jím. Tak se tito nemocní octnou mimo farní obec, což je v hlubokém rozporu s evangeliem. Ježíš přišel i pro tyto lidi.

Od deprese a úzkosti bývá jen krok k pokusu o sebevraždu. O tom pojednává čtvrtá část knihy. S tímto pokušením bojovala i sv. Terezie, zvláště v posledních měsících života. Autor zdůrazňuje, že sebevražda jako taková je zlo, objektivně špatná. Sebevrah touží uniknout ze světa, který prožívá jako nesnesitelný. Skok do temnoty je důsledkem zmateného uvažování, pomýleným hledáním světla. Přispívá k tomu tendence západní společnosti věřit víc v přežití duše než v Boží existenci – jako kdyby duše měla princip života sama v sobě. Lepší život ale nezískáme tak, že se zbavíme tohoto života. Pralong nechce soudit jednotlivce, kteří mohli mít k sebevraždě různé důvody. Na druhé straně však není správné redukovat sebevraha na jeho utrpení. Určitá mravní zodpovědnost zůstává. Za sebevražedným pokusem se často skrývá sebestředné zaměření na sebe. Dotyčný si nechce připustit závažnost svého činu a jeho dopad na okolí. Autor apeluje na farní společenství, aby podpírala modlitbou trpící přítomné i nepřítomné. Doporučuje zřídit kontaktní místa, kde se bude naslouchat lidem v obtížné situaci. "Kdyby farní společenství věnovala přijetí zoufalých lidí tolik energie, kolik věnuje údržbě kostelů, Kristus by byl mnohem známější a milovanější," cituji. K tomu dodávám, že jsem byla pokřtěna před 35 lety, pobývala jsem v několika farnostech, ale nikde jsem žádné kontaktní místo neobjevila.

Pátá část se zabývá pocitem viny a výčitkami svědomí. Mít pocit viny ještě neznamená být objektivně vinen. Existuje rozdíl mezi špatným skutkem jako takovým a citovým dopadem. Někdo spáchá zlo, aniž cítí vinu, někdo trpí strašným pocitem viny, i když nic neprovedl. Terezičku sužovaly skrupule, prožívala dramaticky sebemenší chybu – dokud se Ježíš nedotkl její utrápené duše. Blahodárný vliv na ni měla svátost smíření, od níž se současní lidé odklánějí. Nechápou, proč by měli dosahovat odpuštění přes osobu kněze, a dávají přednost rozhovoru s psychologem nebo psychoterapeutem. Autor doporučuje přistupovat ke svátosti smíření v duchu konverze.

Závěrečná kapitola Diamant na denním světle vyvrací představu, že Terezie žila uzavřena do infantilního vztahu s Bohem v podobě jednoduché barvotiskové spirituality. Ve skutečnosti nacházela v Bohu a Ježíši hybnou sílu své lásky. Neusilovala o zdraví za každou cenu, vrhla se prostě do Boží náruče. Bůh ji přijal takovou, jaká byla, s jejími úzkostmi, duševními problémy a tělesnými bolestmi. Pokud pochopíme, že jsme milováni Bohem i se všemi trápeními, odchylkami, pochybnostmi a nemocemi, stojíme na počátku uzdravení. Nemusíme se snažit sami sebe změnit, ale přijmout se už dnes se svou povahou, problémy, strachy, negativními pocity. Naše okolí občas apeluje, že bychom se měli změnit, nejlépe do 24 hodin. Jinak asi nemáme víru, špatně se modlíme, nežijeme duchovně. Málokdy se však dozvíme, v čem nebo jak se máme změnit. Většinou se za tím skrývá nerespektování jinakosti, odlišné mentality a vnitřního nastavení, s kterým Bůh povolal každého člověka do světa jako originál.

Život sv. Terezičky ukazuje, že neexistuje ani ta nejobtížnější a nejzoufalejší situace, do níž by nemohl vstoupit Ježíš se svou uzdravující a zachraňující mocí. Její duch navzdory psychosomatické nemoci a rozbité psychice zůstal nedotčen. Vyplývá z toho povolání ke svatosti nejen pro duševně vyrovnané a zdravé lidi, ale i pro ty méně vyrovnané s křehkou a poškozenou psychikou.

Summa summarum

Po knize jsem sáhla více méně ze zvědavosti, dříve jsem četla historicky pojatý životopis této světice a její osobnost mě velmi zaujala. Chtěla jsem se tedy dozvědět, jak si tato výjimečná žena poradila s tím, co sužuje mnohé lidi v našem přetechnizovaném světe: s úzkostí, depresí, sebeobviňováním a přílišnou sebekritikou. Text vychází v brožované vazbě a je rozdělen do 5 kapitol:

Úvod: Drahokam v blátě

1. kapitola: Bolestné dětství jako zdroj

2. kapitola: Úzkost, škola odevzdanosti

3. kapitola: Terapeutická „Malá cesta“

4. kapitola: Pokušení sebevraždy

5. kapitola Hlodání svědomí

Závěr: Diamant na denním světle

Na knize se mi líbí velké množství citací pocházející přímo z pramenů, které po sobě zanechala sv. Tereza: její rukopisy, básně i dopisy. Joël Pralong nám nejen zprostředkovává pohled do duše výjimečného, silně věřícího člověka, který trpí duševní nemocí, ale navíc jeho slova komentuje z pohledu pastora a pohledu ošetřovatele na psychiatrii (původní pastorova profese) a terapeuta.

„… Byla jsem svojí přecitlivělostí opravdu nesnesitelná. Tak když se mi stalo, že jsem nechtěně ublížila někomu, koho jsem měla ráda, místo abych se přes to přenesla, plakala jsem jako Magdaléna, což mou vinu nezmenšilo, ale ještě zvětšilo. Když jsem se pak začala utěšovat, co se týče samotné věci, plakala jsem proto, že jsem předtím plakala…“

Kniha je zajímavá i tím, že autor na příběhu sv. Terezy ukazuje, které symptomy nemoci jsou léčitelné „psychologickými postupy“ a které (podle jeho slov) skrze milost Ježíše a Otce a zdůvodňuje proč. Kniha je zajímavá a ač nejsem katolík, přečetla jsem si ji s chutí a díky nevelkému rozsahu i celkem svižně ?? . Předpokládám, že (nejen) u čtenářů s katolickým vyznáním se Cesta důvěry stane oblíbenou knihou.

Hodnocení: 90%