Anselm Grün, německý katolický kněz a benediktinský mnich, má na svém kontě již bezmála dvě stovky knih s duchovní tématikou, počínaje pojednáními o svátostech, přes modlitební knihy až po publikace z oboru psychologie. V nakladatelství Portál již kromě titulu Co živí lásku vyšla ještě Grünova díla Deprese jako šance, Život je teď a Vánoční rozjímání.

Láska vždy patřila, patří a bude patřit mezi nejdiskutovanější témata. Ať už se jedná o prapůvodní, všeobjímající, nepochopitelnou a nezištnou lásku Boží, o lásku mateřskou, manželskou či sourozeneckou, toužíme po ní všichni. Je fascinujícím a neuchopitelným fenoménem, který měl odjakživa nad lidstvem nepředstavitelnou moc. Ale máme i my moc nad láskou?

Kniha Anselma Grüna je rozdělena do dvou částí. První je spíše naučného charakteru a zaměřuje se na polemiku o hodnotě a postavení lásky v dnešní době, která mnohem větší důraz klade na individualitu, racionalitu a výkon. Právě ona vnucovaná racionalita má často za důsledek strach z blízkosti a závazku – a zároveň podvědomou touhu po obojím – a ztrátu transcendentálního rozměru ve vztahu, tedy ignorování toho, co nás přesahuje.

Sex coby ambivalentní objekt

Sexualita neodmyslitelně patří k partnerským vztahům. Jde o citlivé, donekonečna rozebírané téma, přeceňované a zároveň v jistých oblastech i opomíjené. V dnešní době, kdy je pornografie, prostituce, promiskuita volná „láska“ samozřejmostí a snad již nikoho nepobouří, se sexualita čím dál méně spojuje se skutečnou láskou. Pro řadu věřících je sex ambivalentním objektem zájmu – jeho příjemnost nelze popřít, ale nese s sebou určitý punc „nečistoty“ a „zakázaného ovoce“. Grün ve své knize nekáže o morálce, tématem mimomanželského sexu se nezabývá, protože sex přirozeně patří výhradně do manželství. Zabývá se tím, co jsme z naší sexuality téměř vytěsnili: jejím spirituálním rozměrem. Hovoří o duchovní rozkoši, srovnává rozdílné přístupy (Tomáš Akvinský vs. Nietzsche). „Kdo prožívá rozkoš všemi smysly, tuší cosi o věčném Bohu, který jediný může naplnit naši nejhlubší touhu po rozkoši,“ píše Grün, a připomíná, že muž a žena mají tvořit jedno tělo, důrazňuje význam uvědomění si vlastní tělesnosti, intimity a důstojnosti těla.

Odpouštět, děkovat, přijímat, nebojovat

Grünova publikace však není jen souhrnem stesků nad současným stavem situace. Druhá část knihy je věnována mimo jiné aspektům, které lásku posilují. Jeden z nejzákladnějších problémů skutečně tkví v tom, že jsme ze vztahů vytěsnili Boha a spiritualitu. Do vztahů se vkrádá individualismus a kladení vlastních představ nad skutečnost. Čím dál častějším jevem – především u žen – je usilovné hledání „ideálního partnera“, a to i v případě, že dotyčná již v partnerském vztahu setrvává. Partnera si toužíme vyrobit k obrazu svému a vlastnit ho, což vede k tomu, že se partneři často míjejí a žijí vedle sebe, nikoli spolu. Partneři i celé rodiny se vzájemně odosobňují, vytrácí se společná činnost a sdílení. Příliš se také zabýváme zraněními z minulosti, čímž opakovaně zraňujeme sami sebe i partnera, kterého se naše zdánlivá nedůvěra dotýká. Zde se opět Grün vrací k důležitosti uvědomění si Boha jako součásti vztahu: dokud plně nedůvěrujeme Bohu, zcela ho nepřijmeme a nesmíříme se s ním, pak se nám to nepodaří ani u partnera.

Kdo si najde deset minut na Facebook, najde si i deset minut na rodinu

Kniha se nesnaží být manuálem, přesto si díky ní čtenáři uvědomí nejzákladnější, paradoxně zapomenuté pravdy – ve vztahu je potřeba začít u Boha, pak u sebe, a poté vyjít vstříc partnerovi. Nebrat odpuštění, omluvy, vděčnost a potřebu blízkosti jako slabost. Vrátit do rodin rituály v podobě společných modliteb, chval, rozjímání. Vždyť kdo má deset minut času na přečtení novin a zkontrolování mailové schránky, najde si i deset minut na večerní rodinnou pobožnost.

Grün ve své knize nehledá přímé odpovědi na otázky, ani nám je nepředkládá. S pomocí základních poznatků dodává čtenáři podněty k zamýšlení, sebezpytování či k dialogu s partnerem. Kniha není manuálem pro jakékoliv vztahy. Autor nám ve své publikaci jemně, ale důrazně předkládá jeden z nejzákladnějších faktů: své vztahy máme z velké části v rukou my sami, a pro jejich „fungování“ je nezbytné mít v rámci možností co nejlépe vyřešený vztah k Bohu a k sobě samému.

Tělo a duch

Nadpisy posledních dvou částí - „Vztah jako duchovní cvičení“ a „Cítit sám sebe“ jsou více než výstižné. Autor se v nich zaměřuje na praktickou stránku záchrany a udržení vztahu a práce na sobě samém. Používá – v souladu se svým tvrzením, že duch jde ruku v ruce s tělem – i metod fyzického cvičení a uvolnění. Kniha Anselma Grüna je jako stvořená pro současného člověka. Je útlá, ale nikoliv stručná. Návodná, ale nediktující. Inspiruje k zamyšlení, ale nezaobírá se zbytečně dlouhými, filosofickými úvahami. Je pozitivní, ale ne přeslazeně sluníčková a nereálně optimistická. Ideální nejen pro adventní rozjímání, ale i k uložení do „pohotovostní polohy“ v knihovničce pro chvíle, kdy začneme zase zapomínat, co živí lásku.

Amaya Marie Tomanová

www.christnet.cz