Tomáš Holub propojuje znalosti etiky s dlouholetou zkušeností vojenského kaplana. Doprovázel vojáky při jejich misích a poznal zblízka jejich pochybnosti, obavy i cynismus. Ne náhodou proto v rozhovoru s Tomášem Kutilem zdůrazňuje, že etika války je jen malou částí etiky míru. Rozlišuje velmi dobře mezi křesťanskou nadějí a naivním přáním, mezi rezignací na morálku a potřebným realismem. Nevyznává laciný pacifismus ani není fascinován vojenskou silou. Tomáš Holub jako křesťan a biskup připomíná, že i za války musíme přemýšlet z perspektivy míru. Poslední slovo nesmí mít násilí, strach ani nenávist. Navrch musí mít dobro.