„If you want to make God laugh, tell Him about your plans.“ Woody Allen

Upozornění č. 1: Tato recenze nepojednává o morfologii či sémantické analýze, ale ruku na srdce, Vy víte, že na začátku bylo slovo… Při bližším prozkoumání (Jan 1,1) bychom zjistili, že to slovo bylo u Boha, a to slovo bylo Bůh.

Upozornění č. 2: Ministerstvo varuje, četba knih vážně škodí Vaší ignoranci a ignoranci lidí ve Vašem okolí.

Upozornění č. 3: Tato kniha je určená pro všechny, kteří v něco věří. Neboť, jak říkal i zarytý ateista Stephen Hawking: „Remember to look up at the stars and not down at your feet. Try to make sense of what you see. Be curious. And however difficult life may seem, there is always something you can do and succeed at. It matters that you don’t just give up.”

…a pokud jste tedy i Vy zvídaví, zajímáte se o způsoby, jak se postavit k problémům a nepřestáváte věřit, můžete se zkusit začíst do stránek, z nichž lze načerpat mnoho inspirace a odvahy.

Výraz „logos“ v sobě ukrývá hned několik významů, můžeme ho překládat také jako „slovo“, anebo „smysl“. Jan Houkal ve své knize Mé všechno volá k Bohu, píše o sedmi smysluplných slovech, která jsou v každém z nás. A současně v každém trochu jinak, v někom lehce podřimují, v jiném křičí. Každopádně všichni jsme, myslíme, rozhodujeme se, trpíme, vztahujeme se, hřešíme a doufáme. Každému jednotlivému tématu je pak věnována samostatná kapitola.

Publikace mile provází po úsecích Písma, najdete zde mnoho odkazů a myšlenek, přičemž autor přibližuje „nahlédnutí vlastního bytí“ skrze římskokatolickou víru. Slovíčkaření se pro tuto chvíli můžeme vzdát – není důležité, jak budeme říkat tomu, co nám má pomoci naplnit životní poslání.

Nebyla by to pořádná knížka, kdyby se nedostal ke slovu Descartes, anebo jiní klasici: Buber, Akvinský, Exupéry, Newman, či Stoikové… i na ty dojde. Právě Stoici učili o dosažení stavu „nevášnivosti“ (řecky apatheia), která by měla umožňovat pravdivě poznávat realitu. Abychom poznali sebe, Boha, a nakonec i Boha v sobě, bude potřeba se oprostit od všeho zbytečného. Zjednodušení vlastního života ovšem neznamená osekat z něj krásu, užívání si radostí, prožití bolesti, či zbavit se poznávání idejí… Tajemství spočívá v zachovávání střídmosti. Extrémní intenzita a žití extrému zpravidla nevedou ke šťastným koncům. Střídmost nám pomáhá k soustředěnosti, sebereflexi, a v křesťanském pojetí je i předpokladem k nalezení Boha ve vlastním nitru. To ale od nás bude vyžadovat neřešit nedůležité, umět nalézt nadhled, vnitřní klid a rovnováhu.

Pojďme skončit, jak jsme začali, citátem. Tentokrát výňatkem z knihy, která obsahuje sice i spoustu latinských částí, a uznávám, že psát latinské výroky je nebývale cool, (protože latinsky zní důležitě i „kuře na kari s rýží“), ale vraťme se k originálu, tedy češtině: „Ve vztazích žijeme, pohybujeme se, jsme a nemůžeme bez nich být. Proto také vnímáme jejich sílu, krásu, moc, a zároveň křehkost a složitost. A o to přece jde. Proto je láska nejvyšším Božím darem, o který máme usilovat. A tak zůstává víra, naděje a láska – ale největší z té trojice je láska.“

P. Jana Houkala, faráře v pražském kostele Nejsvětějšího Srdce Páně, zná naše katolická veřejnost prozatím hlavně z jeho úspěšných pastoračních příruček, určených především věřící mládeži, ministrantům, biřmovancům. A nyní i z homilií v KT na str. 11.

Méně je již známo, že je i autorem cizojazyčné, v zahraničí vydané odborné práce teologické o problematice Vtělení, v níž sleduje, jak byly domýšleny důsledky této nauky u sv. Irenea, sv. Bonaventury a u Karla Rahnera. Zdařilá monografie prozrazuje, jak rozsáhlými dějinnými prostorami je autor s to se odborně pohybovat. Mezi oběma těmito autorskými polohami je značná vzdálenost, do jejíhož pomyslného středu zamířil Houkal svou prozatím poslední knihu nazvanou Mé všechno volá k Bohu. Nejedná se ani o práci zcela populární, ani o dílo vysloveně vědecké, nýbrž o knihu určenou širší vzdělané veřejnosti, a to ne nutně pouze katolické.

Podle autora samotného se v ní jedná o sedm (ale, jak posléze vyjde najevo, vlastně osm) „slov“, totiž: „jsem“, „poznávám“, „rozhoduji se“, „vztahuji se“, „hřeším“, „trpím“, „doufám“ a „miluji“. Jak tomu rozumět? Autorovým záměrem bylo vyjádřit těmito „slovy“ sedm charakteristických rysů člověka, z nichž každý, je-li domýšlen, „volá k Bohu“, tj. probouzí vědomí naší lidské nedostatečnosti a vyvolává potřebu hledat, odkud by nám mohla kynout pomoc či – bohoslovně vyjádřeno – spása. Tu ovšem nabízí člověku leccos, ale – jak Houkal přesvědčivě ukazuje – v poslední instanci je jí pouze Bůh. A protože oněch „sedm slov“ popisuje z určitého hlediska celého člověka, platí skutečně, co je uvedeno v titulu knihy, že totiž „mé všechno volá k Bohu“.

Podle oněch sedmi „slov“ je kniha rozdělena na sedm kapitol, při čemž to osmé – svorník všeho předchozího, totiž láska – se objevuje jako závěrečná pointa až mimo vlastní text, v doslovu. Autorův meditativní výklad přechází nenuceně z filozofických postřehů k teologickému popisu a naopak. Houkal projevuje znalost soudobého myšlenkového proudění, ale je zároveň pevně zakotven ve věkovité křesťanské tradici. Pozoruhodné je, že na základě svého v podstatě antropologického východiska dokáže naskicovat uvolněným (snad téměř konverzačním) tónem obrysy celé křesťanské teologie, a dokonce i její hlavní filozofické předpoklady. Tento postup a dovednou konstrukci celého spisu považuji za originální autorův příspěvek. To je ovšem nejen věcí píle, ale i určitého spisovatelského nadání. Z Houkalovy knihy prosvítá nejen toto, nýbrž se čtenáře na více místech také dotkne i autorovým bezděčně projeveným, vroucím náboženským citem.

Z českých křesťanských spisovatelů podobného zaměření nám Houkal připomene nezapomenutelného Dominika Pecku. Vedle podobností, k nimž bych připojil ještě i čistou, krásnou češtinu, jsou tu mezi oběma autory také rozdíly typu. Pecka, povoláním gymnaziální profesor, se ve svých naučných textech projevuje jako vysoce vzdělaný kněz a zároveň „kantor“, tíhnoucí k otcovsky, celým srdcem prožívané didaktičnosti. Houkal je duch „akademičtější“. Po této stránce by ho bylo možno srovnávat spíše například se Silvestrem Braitem: i Houkalovým textům vtiskla stopy zahraniční odborná studia, důkladná znalost některých církevních otců i dobrá orientace v starší i soudobé teologii. Hlubokou oddanost víře a církvi má ovšem Houkal s oběma staršími autory společnou.

Kniha je redakčně pečlivě zpracována, za zmínku stojí vkusná úprava výtvarná (je dílem Kateřiny Tvrdé): na obálce je název knihy umístěn na pozadí, jež tvoří barevná fotografie režného zdiva se šesti zlatými křížky. Pražští čtenáři jistě hned rozpoznají vnitřní stěnu Plečnikova chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně a připomenou si, že k jeho umělecky zdařilému přizpůsobení současným liturgickým předpisům došlo právě během zdejšího působení autora recenzované knihy.

P. Jana Houkala, faráře v pražském kostele Nejsvětějšího Srdce Páně, zná naše katolická veřejnost prozatím hlavně z jeho úspěšných pastoračních příruček, určených především věřící mládeži, ministrantům, biřmovancům. A nyní i z homilií v KT na str. 11.

Méně je již známo, že je i autorem cizojazyčné, v zahraničí vydané odborné práce teologické o problematice Vtělení, v níž sleduje, jak byly domýšleny důsledky této nauky u sv. Irenea, sv. Bonaventury a u Karla Rahnera. Zdařilá monografie prozrazuje, jak rozsáhlými dějinnými prostorami je autor s to se odborně pohybovat. Mezi oběma těmito autorskými polohami je značná vzdálenost, do jejíhož pomyslného středu zamířil Houkal svou prozatím poslední knihu nazvanou Mé všechno volá k Bohu. Nejedná se ani o práci zcela populární, ani o dílo vysloveně vědecké, nýbrž o knihu určenou širší vzdělané veřejnosti, a to ne nutně pouze katolické.

Podle autora samotného se v ní jedná o sedm (ale, jak posléze vyjde najevo, vlastně osm) „slov“, totiž: „jsem“, „poznávám“, „rozhoduji se“, „vztahuji se“, „hřeším“, „trpím“, „doufám“ a „miluji“. Jak tomu rozumět? Autorovým záměrem bylo vyjádřit těmito „slovy“ sedm charakteristických rysů člověka, z nichž každý, je-li domýšlen, „volá k Bohu“, tj. probouzí vědomí naší lidské nedostatečnosti a vyvolává potřebu hledat, odkud by nám mohla kynout pomoc či – bohoslovně vyjádřeno – spása. Tu ovšem nabízí člověku leccos, ale – jak Houkal přesvědčivě ukazuje – v poslední instanci je jí pouze Bůh. A protože oněch „sedm slov“ popisuje z určitého hlediska celého člověka, platí skutečně, co je uvedeno v titulu knihy, že totiž „mé všechno volá k Bohu“.

Podle oněch sedmi „slov“ je kniha rozdělena na sedm kapitol, při čemž to osmé – svorník všeho předchozího, totiž láska – se objevuje jako závěrečná pointa až mimo vlastní text, v doslovu. Autorův meditativní výklad přechází nenuceně z filozofických postřehů k teologickému popisu a naopak. Houkal projevuje znalost soudobého myšlenkového proudění, ale je zároveň pevně zakotven ve věkovité křesťanské tradici. Pozoruhodné je, že na základě svého v podstatě antropologického východiska dokáže naskicovat uvolněným (snad téměř konverzačním) tónem obrysy celé křesťanské teologie, a dokonce i její hlavní filozofické předpoklady. Tento postup a dovednou konstrukci celého spisu považuji za originální autorův příspěvek. To je ovšem nejen věcí píle, ale i určitého spisovatelského nadání. Z Houkalovy knihy prosvítá nejen toto, nýbrž se čtenáře na více místech také dotkne i autorovým bezděčně projeveným, vroucím náboženským citem.

Z českých křesťanských spisovatelů podobného zaměření nám Houkal připomene nezapomenutelného Dominika Pecku. Vedle podobností, k nimž bych připojil ještě i čistou, krásnou češtinu, jsou tu mezi oběma autory také rozdíly typu. Pecka, povoláním gymnaziální profesor, se ve svých naučných textech projevuje jako vysoce vzdělaný kněz a zároveň „kantor“, tíhnoucí k otcovsky, celým srdcem prožívané didaktičnosti. Houkal je duch „akademičtější“. Po této stránce by ho bylo možno srovnávat spíše například se Silvestrem Braitem: i Houkalovým textům vtiskla stopy zahraniční odborná studia, důkladná znalost některých církevních otců i dobrá orientace v starší i soudobé teologii. Hlubokou oddanost víře a církvi má ovšem Houkal s oběma staršími autory společnou.

Kniha je redakčně pečlivě zpracována, za zmínku stojí vkusná úprava výtvarná (je dílem Kateřiny Tvrdé): na obálce je název knihy umístěn na pozadí, jež tvoří barevná fotografie režného zdiva se šesti zlatými křížky. Pražští čtenáři jistě hned rozpoznají vnitřní stěnu Plečnikova chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně a připomenou si, že k jeho umělecky zdařilému přizpůsobení současným liturgickým předpisům došlo právě během zdejšího působení autora recenzované knihy.