Existují lidé, kteří se dusí v jakémsi neviditelném vězení. Nejsou svobodní, protože nedovolují svému pravému já, aby se projevilo.
Nejednají podle toho, co skutečně cítí a co si doopravdy myslí.
Živoří, aniž by měli skutečnou účast na svém životě. Necítí se „uvnitř“ jako režisér svého života, ale jako jeho divák či loutka, jimiž hýbou drátky jejich vlastních strachů.
Jaké psychologické viry mají moc podlomit v člověku základní důvěru v sebe sama? Jaké mechanismy vedou k sebezničení? Jaké skryté strachy vedou člověka k tomu, aby žil svůj život jakoby „sám bez sebe“?
Za tyto úvahy vděčím lidem, kteří se mnou sdíleli své pocity ztracenosti a našli v sobě sílu znovu přijmout svou identitu. Překonali ochromující strachy, jež jim bránily být sami sebou, mluvit ze srdce a jednat podle svého přesvědčení… Řekli si: Začnu sám od sebe.
Nezřídka jde o období krize, kdy nám život nabízí poslední možnost, jak se naučit žít autentičtějším způsobem.
A nikdy není příliš pozdě: Některé růže mohou rozkvést i v prosinci.