Tahle Kápézetka pro uspěchané, jak zní podtitul, má jediný cíl, a sice povzbudit čtenáře k tomu, že duchovní život není jen pro lidi, kteří dlí na modlitbách celý den, a že pravé duchovní dobrodružství začíná tam, kde člověk naslouchá svému srdci. „V naší vnitřní zahradě se ukrývá divoký pták z ráje.“

Duch žije svým životem v každém z nás, píše autor, francouzský dominikán, ať už jsme si toho vědomi nebo ne, ať už jsme si to přáli nebo ne, ať už jsme ho prosili, aby přišel, nebo mu celý den spíláme, je tu. Stačí ho nechat pracovat, tvrdí Jean Druel, dát mu prostor, spolupracovat s ním. Autor čtenáři přibližuje tři stupně vztahu s Bohem od probuzení zájmu o duchovní život, přes pohyb „v pračce“, kde se člověk potácí mezi vzlety a pády, až po svobodný a milosrdný náhled na život náš i okolí, který přináší Boží blízkost.

Jean Druel píše neobyčejně lehce, s jemnou ironií, kterou bychom u autora duchovní literatury nečekali. Vyhýbá se tradičním formulacím a pobožným popisům skutečnosti, kterou nelze tak popsat a kterou je třeba prožít. Druel vlastně nepíše o stupních duchovního života, ale o prožitcích a zkušenostech, které vnímavý člověk zažívá, a vztahuje je k duchovní cestě. Mnozí z nás ty okamžiky znají, ale ne všichni mají možnost o nich s někým hovořit, potvrdit si, že naslouchají svému srdci, a ne bláhovým představám. Druelova knížka je průvodcem a přítelem, ať už autor hovoří o „bdění srdce“, o odvaze dělat to, kam nás srdce táhne, ať už hovoří o vyrovnávání se se zlem či s neodvratnou realitou smrti. Druel v závěru hovoří o chvílích, kdy se jakoby zastaví čas, kdy už vlastně nejde o morálku, o dobro či zlo. Kdy jde „spíš o vyváženost mezi tím, co jsem, lidmi, s nimiž jsem, a Duchem“.

Zatímco první etapa se těžko popisuje, člověk se musí nějak naučit rozumět a důvěřovat sám sobě, druhou etapu často provází tradiční slovník, třetí pak je těžko uchopitelná, nedostává se vhodných slov, a vlastně jich není třeba. Kápézetka ale občas přijde vhod každému cestovateli, který míří až za horizont.

ak se setkat s Bohem ve spěchu každodenního života? Je vůbec možné prohlubovat naši spirituální stránku v dnešní moderní společnosti? A existuje na to nějaký návod? Nakladatelství Portál nedávno vydalo knihu “Na Boží cestu – Kápézetka pro uspěchané” Jeana Druela, francouzského dominikánského kněze působícího v Káhiře, jež s poetickou lehkostí, upřímností a jistou dávkou humoru na tyto palčivé otázky odpovídá.

Autor vychází z přesvědčení, že Boží Duch je určitým způsobem přítomen v životě každého z nás, aniž bychom ho zvali, či se jej o to prosili. Na nás však leží volba, kolik prostoru mu ve svém životě poskytneme. Zda jej budeme ignorovat nebo se ho pokusíme ochočit. Rozhodneme-li se pro druhou možnost, čeká nás celoživotní duchovní dobrodružství plné výzev. Ta cesta totiž není jednoduchá a nebude vypadat podle našich představ.

Domnělé představy, které ohledně duchovního života máme, autor pomáhá rozbíjet a přináší nám tak mnohem barvitější a citlivější přístup k Duchu i k sobě samým. Úskalí totiž spočívá v tom, že příliš často zaměňujeme život Ducha ve svém nitru s „duchovními“ aktivitami a příliš brzy máme pocit, že už jsme dorazili do cíle. Duchovní cesta dle autora začíná obyčejným pozorováním, trpělivým očekáváním, vnímavostí a citlivostí.

Jakmile necháme Ducha, aby se nám představil, trochu se s ním seznámíme a zjistíme, kým je, následuje část, kdy nám nastaví zrcadlo. Vede nás tak ke smíření Ducha s tělem, což obnáší také odpuštění a přijetí těla s jeho minulostí, nedostatky i krásou a smíření se stvořitelem, Bohem. Poté přichází na řadu již zmíněné výzvy, kterých je mnoho, a tak zmíním jen některé z nich. Například výzvu vášnivého zaujetí, která nás vede k tomu, abychom se nebáli poznávat sami sebe, hledali, co v nás probouzí nadšení a tomu se věnovali.

Velice podnětná je i Výzva těch druhých, která spočívá v tom naučit se být v kontaktu s druhými bez postranních úmyslů a skrze interakce se učit druhé milovat opravdově bez jakékoli masky. Na konci těchto výzev nás čeká poslední etapa, a to sjednocení s Duchem. Autor nicméně dodává, že této etapy mohou lidé dosáhnout různými cestami a nazývá ji „životem za zrcadlem“, takový život je pak charakterizován především láskou a soucitem.

Je možné, že autorův styl psaní nebude sedět každému. Sám svou knihu nazývá „manuálem“, což jistě může pro některé působit příliš idealisticky či provokativně. Jeho cílem je především přiblížit spiritualitu modernímu člověku a poukázat na to, že duchovní život a mystické spojení s Bohem nemusí být nic vzdáleného, natož nudného, ale naopak jde o něco naprosto přirozeného, protože k tomu jsme ostatně byli stvořeni.

Pokud se tedy rozhodneme dát knize šanci a nenecháme se odradit tím, že k otázkám Ducha a duchovního života přistupuje poněkud jinak, než jsme zvyklí z církevních lavic, můžeme být příjemně překvapeni, osvěženi a povzbuzeni. Kniha totiž skýtá množství důležitých a jednoduchých postřehů, jejichž prožití a uvědomění nám pomůže postoupit na naší duchovní cestě zase o krůček dál.