Knižní debut vyhledávaného kněze P. Josefa Prokeše, skauta a horolezce, s názvem Pán se stará je svěžím zamyšlením nad tím, jak žijeme svou křesťanskou víru a zda náhodou neztratila „vůni evangelia“.
Prvním podnětem k napsání této knihy možná byla příhoda, kterou autor zmiňuje až úplně na závěr. Vzpomíná, jak končil studia na papežské univerzitě Gregoriana a šel na poslední kávu se svou profesorkou. A než se rozloučili, zeptala se ho, proč o české církvi se zkušenostmi z dob totality není v Evropě víc slyšet. „Co vlastně teď řešíte? Čím se zabýváte? Zdá se mi, že Evropa vás teď hodně potřebuje. Vždyť je jasné, že je nutné hledat, jak žít dál křesťanství v postmoderní době,“ zněla slova, která se mladému knězi vryla hluboko do srdce i do mysli.
Autor si tudíž hned v úvodu knížky pokládá otázku, proč se dnes tak málo lidí o křesťanství zajímá. Není to i proto, že jako křesťané mluvíme o Bohu takovým způsobem, že je pro ostatní spíše matoucí a nezajímavý? Slovy papeže Františka: „Ve svatém úmyslu sdělit jim pravdu o Bohu a lidské bytosti jim při některých příležitostech nabízíme falešného boha anebo lidský ideál, který není doopravdy křesťanský… Poselství tak hrozí, že ztratí svou svěžest a už nebude mít ‚vůni evangelia‘.“ Tato a další citace papeže Františka z exhortace Evangelii gaudium se vinou jako červená nit celou knihou a každou kapitolu uzavírají jako shrnutí předchozích Prokešových myšlenek.
V krátkých zamyšleních se autor zabývá závažnými tématy, jako radost z víry, nevyslyšená modlitba, tajemství neúspěchu, ale i tvořivosti, krize středního věku, odvaha překročit sám sebe, slavení neděle, objevování Boha ve světě aj. Ve všech případech vede čtenáře k hlubšímu promýšlení víry, k novému pohledu na evangelijní zvěst, k odvaze opustit pohodlné zvyklosti, k důvěře v Boha a nakonec k radosti, která se rodí z opravdové víry.
Ne z té, kterou musíme chránit před zlým okolním světem a která nás zapouzdřuje v našich příliš lidských představách o Bohu, ale která napodobuje Boží sdílení a tvořivost. Autor nabízí život z víry jako cestu, na níž nelze ustrnout. Jako cestu, na níž člověk zakouší, že se o něj Pán stará. „Pro mě je to jeden ze základních postojů víry,“ píše Prokeš.
Umět druhým naslouchat
Tato odvaha být poutníkem, protože Ježíš řekl: „následuj mě,“ nikoli: „seď na místě a neumaž se,“ se týká mnoha rovin života církve. A vede k novým pohledům a postojům. Autor zde nabízí i vlastní příklad, jak mu jako mladému knězi jeden stařičký italský farář obrátil vzhůru nohama pohled na farnost. Díky němu pochopil, že mezi hlavní úkoly kněze ve farnosti patří pomáhat rozpoznávat charismata svých farníků. K čemu jsou Bohem obdařeni? Jak skrze ně mluví Bůh? Při tomto naslouchání farnosti dochází k oboustranné výměně a ke zjištění, jak se navzájem kněz i farníci potřebují. Kniha Pán se stará možná nejednomu čtenáři otevře zcela nový pohled na svět. Třeba že „nemáme být křesťany restaurátory, kteří nostalgicky vzpomínají na zašlou slávu původní výmalby a snaží se ji vracet retušováním. Ani nemáme být těmi, kteří církev převedou na dobře fungující firmu, která bude odosobnělá a chladná. Máme být církví, která do sebe přijímá světlo evangelia, nechává se jím prozařovat a živou pravdivostí o něm vypráví dál“.
autor recenze: Jan Paulas
Recenze byla zpracována pro Katolický týdeník