„V čase, kdy je život na Zemi ohrožen, potřebujeme spiritualitu, která otevírá oči pro posvátnost světa. Pokud si posvátnost života radikálně neuvědomujeme, jen stěží v této krizi obstojíme,“ dočítáme se v nové knize básníka a terapeuta Adama Borziče, ve které nám ukazuje cestu k „nové kultuře života.“ Jedná se o jakousi sumu znalostí a zkušeností poukazující na historické duchovní tradice, též osobní prožitky a také vize budoucnosti. Tato autorem zakoušená alternativní linie se v knize stává příběhem – „zeleným“ manifestem spolubytí… „Bylo léto roku 2021. Pandemie covidu-19 na pár měsíců polevila a my se s milovanou Martou toulali kolem třeboňského rybníka Svět. Během těch prozářených dnů dovolené, obklopených vodami a svěží zelení, se v mé mysli začaly rýsovat první obrysy této knihy… Když jsem zíral do tekutého oka země, uvědomil jsem si, že spiritualita, která dává mému životu smysl, není oddělená od zkušenosti světa – naopak z ní vyrůstá, prohlubuje ji a otevírá cestu k jeho tajemství. Spiritualita je pro mě v prvé řadě spojením se životem, nikoli se zasvěcením… potřebujeme se vrátit zpátky na zem…,“ píše v úvodu Borzič.

Spiritualita posvátné Země s podtitulem Divoká cesta spolubytí je tedy knihou – výpovědí osobní i společenskou pojednávající o možné (potřebné) duchovní cestě v naší neklidné době. Je aktivním příkladem pozitivního úsilí, přijímání multikulturní tolerance a velmi poučeného vhledu do různých (rozdílných) tradic. Samotný autor má nejblíže k odkazu křesťanství (ovšem „bez církevně ukotvené víry“), ale snad ještě více k buddhismu s novodobým / angažovaným pohledem. Vzhlíží k ne-dualitě (vnitřní i vnější či božské a pozemské), kdy jedinec souzní přímo s veškerenstvem bez dogmatického omezování. („V této knize se čas od času mihne slovo Bůh. Ale musím hned čtenáře varovat! Tímto slovem v žádném ohledu nemíním Bytost oddělenou od světa, přebývající kdesi v nepřístupných nebesích.“). Měli bychom zde tedy mluvit spíše o Lásce, esenciálním spojení a „živé dynamice“, která oslavuje „vznik i trvání všech vztahů, všech forem spolubytí.“ V otázce víry se autor vztahuje k hierodiverzitě (hlubinnému ekumenismu) či zkrátka multi-náboženskosti (volně upomínající na minulé theosofické hnutí nabízejícímu údajný prazáklad všech náboženství, viz. Tajná nauka). Důležitější než tyto odkazy a nálepky je Borzičův životní elán, bohatá imaginace, poetická i smyslná kreativita, bdělá pozornost, komunikační schopnosti a touha nyní pozitivně transformovat své i společné vědomí. A když už duchovní laděné označení, tak: zelený hermetismus.

Současná planetární krize, mystické tradice a osobní terapeutické zkušenosti – jsou tři rámcová témata, v nichž se v nové Borzičově knize odvíjí celý příběh: jakési sdílení vlastní i společné paměti. Po vzoru starých zasvěcení nás autor zve a pak vede čtyřmi sférami: via positiva (krása a vděčnost), via negativa (temnota a pomíjivost), via creativa (tvořivost a imaginace) a via transformativa (společenská proměna).

Boričovo psaní v jistém smyslu volá také po tradicionalismu, který zažívá vlnu nebývalé pozornosti. Kritika modernismu (materialismu) byla v minulosti spojována s takovými mysliteli jako byli například René Guénon (Krize moderního světa) či Julius Evola (Vzpoura proti modernímu světu). Z novějších autorů jmenujme třeba Alaina DeBenoise (Být pohanem) a jeho útok proti „křesťanství, které pořád představuje tu nejradikálnější formu dualismu.“

Borzič mísí odkaz křesťanství spolu s buddhismem a přírodní zelenou cestou – a dává si do své výbavy na cestu k celostní alternativě duchovníhí synkretismus. Vyhýbá se tak jakémukoliv náboženskému fundamentalismu (i když je ve svých názorech někdy radikální). Propojuje „vášeň a hmotu“ (proti asketismu), volá po návratu k přírodě a Matce Zemi (viz. James Lovelock – Gaia: Živoucí planeta) a ukazuje vyššímu stupni vědomí (viz. Pierre Teilhard de Chardin – Evoluce jako cesta k Bohu)

„Ke všem cestám, které jsou prodchnuty úctou k životu a soucitem, bychom měli přistupovat s otevřenou myslí. Každá z těchto cest má potenciál nás obohatit a inspirovat, nabídnout jiný pohled, dech a rytmus…“

Borzič – příslušník dnešní střední generace – se tedy nenechává pohltit hrozícím kolapsem, strachem z apokalypsy a nebezpečným nihilismem. Je především nositelem živočišné energie – vyznavačem holistického vnímání světa a kosmu. Jeho „zesílená“ aktivní spiritualita, neduální křesťanství, vědomí spolubytí, hodnotové sdílení a prožívání přítomnosti… to vše z knihy přímo čiší. A to vše má nejen osobní rovinu, ale i ambice inspirovat nás ostatní k transformaci vědomí a činění jako podmínce k přijetí nového (odpovídajícího) paradigmatu. Neboť: „Západní spiritualita posledních staletí byla spíše formována paradigmatem oddělení – přírody od člověka, těla od ducha, světa od Boha. Toto dualistické dědictví ovlivnilo nejen teologii, ale i kulturu, vědu a každodenní prožívání světa,“ podotýká Borzič.

Inspirativní osobnosti Adama Borziče, ke kterým se autor v knize hlásí, jsou pozoruhodné osobnosti. Jednou z nejdůležitějších je pro něj průkopník současné ekologické spirituality, americký křesťanský teolog Matthew Fox (který proti prvotnímu hříchu prosazuje původní požehnání). Od Foxe Borzič přebírá nejen pozitivní pohled na osud či poslání člověka, ale také strukturu své knihy, kterou stejně rozdělil na čtyři zmíněné kapitoly, tedy na via positiva (krása a vděčnost), via negativa (temnota a pomíjivost), via creativa (tvořivost a imaginace) a via transformativa (společenská proměna).

„Západní spiritualita posledních staletí byla spíše formována paradigmatem oddělení – přírody od člověka, těla od ducha, světa od Boha. Toto dualistické dědictví ovlivnilo nejen teologii, ale i kulturu, vědu a každodenní prožívání světa,“ podotýká Borzič.

A podobně jako kontroverzní jungián James Hillman (Myšlení srdce a duše světa) velebí i Adam Borzič koncept nového pohledu na veškerou existenci. Rovněž Christopher Bamford patří k autorovým oblíbencům – a dokonce jeho knihu Nekončící stezky Sofie přeložil v do češtiny. Nakonec Bamfortův a spol. Zelený hermetismus s podtitulem Alchymie a ekologie se řadí významně rovněž do sledovaného tématu. Nakonec v tomto krátkém výčtu jmenujme integrálního myslitele Briana Thomase Swimma a jeho knihu Skryté srdce kosmu: Lidstvo a nový příběh („Hlavním cílem nového uchopení kosmologie není shromažďovat fakta, ale transformovat člověka.“) Doslov k této práci napsal poutník a ekolog Jiří Zemánek – tentokrát domácí bližní osobnost Adama Borziče.

Ostatně právě Zemánek napsal doslov také k již ikonické knize Kosmické rozhovory přinášející dialogy několika osobností napříč obory. Jedním ze zde uváděných výrazných představitelů holistického přesvědčení je i Richard Tarnas (Vášeň západní mysli) náležící k proudu transpersonální psychologie podobně jako Stanislav Grof (Psychologie budoucnosti). „Za nejplodnější esoterickou vizi posledních let pak pokládám projekt zeleného hermetismu, u jehož zrodu stáli Peter Lamborn a Christopher Bamford… Na tyto tradice v různé míře navazuje i alternativní spiritualita, dříve často souhrnně označované jako New Age. Zvláště transpersonální psychologie (spojená se zájmem o psychadelika) nabízí komplexní cestu, jež se vyznačuje důrazem na sebepoznání a rozvíjení kosmického vědomí,“ uvádí ve své nové knize Adam Borzič. (Upozorňuji v této souvislosti rovněž na Kapitoly k nenábáboženské spiritualitě od Kamily Němečkové).

A v úhrnu Adam Borzič apeluje: „Ke všem cestám, které jsou prodchnuty úctou k životu a soucitem, bychom měli přistupovat s otevřenou myslí. Každá z těchto cest má potenciál nás obohatit a inspirovat, nabídnout jiný pohled, dech a rytmus. Tyto cesty můžeme, za předpokladu, že tak činíme vědomě, s úctou a pokorou, i eroticky mísit. S Thomasem Moorem jsem přesvědčen, že takové mísení nás může dovést k novému druhu náboženské zkušenosti, která ´vyžaduje přestali být pouhými následovníky a stali se tvůrci.“

Mýlil by se ten, kdo by chtěl přihlásit knihu básníka Adama Borziče Spiritualita posvátné země: Divoká cesta spolubytí do soutěže o nejlepší knihu r. 2026 s environmentální, či dokonce teologickou tematikou. Borzičova kniha je totiž rozsáhlou básní v próze, chvalozpěvem na naději, kterou lidé pokorného srdce vkládají do Matky Země, která se snad svými tajemnými silami zachrání před konečným rozebráním na součástky.

Borzičova inspirující práce je hymnem touhy, žalmem srdcí, která pláčou nad každým zbytečným a neomluvitelným zásahem do životodárného těla naší planety, do těla, jež je nevysvětlitelnými pouty spjato se všemi poníženými a prekarizovanými, s nimiž se tak jako se Zemí zachází jako se zdrojem pracovní síly, jako s otroky, jako s těmi, které je možno zneužívat zcela beztrestně a ještě za to být poplácán po rameni. Zvláště ženy, příslušníci menšin a lidé v hloubce toho slova „jiní“ tomu porozumí. Borzičova kniha je intimním vyznáním člověka, a v jeho případě též básníka, který i díky svému duchovnímu hledání a nalézání počítá ve vší té environmentální spleti vizí také s člověkem na úrovni jeho srdce. Není to tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát, neboť mezi odbornými a teologickými pracemi na téma teologie a etiky stvoření je podobný přístup k analýze a promýšlení spíš výjimečný, ne-li přímo raritní. Tolik snad na úvod.

Adam Borzič se nevydal ve svých úvahách po stopách doyenů křesťanského zápasu o udržitelný svět, jakými jsou např. Hana Librová či Erazim Kohák, ač ke Kohákově pohledu na ekologii a roli člověka ve stvoření má blízko. Ruku v ruce s objevováním tajemství stvoření a planety a toho, jak na lidský vztah k okolnímu světu reagovala velká dějinná náboženství, jde u Borziče jeho hledání vlastní. Hloubka intimity, do níž nás zve a pouští, je úměrná hloubce pravdivosti, k níž ve svých meditacích a úvahách míří. Bez člověka-básníka-terapeuta Adama Borziče, bez člověka osobních proměn, bez deziluzí ze světa i velkých a malých vítězství, bez člověka, který bezpodmínečně vsadil na lásku, na přátelství, na laskavost a něhu jako na pilíře vlastního vývoje i principy mezilidských vztahů, by jeho kniha byla jen jednou z mnoha prací. Jenže u Borziče souvisí všechno se vším.

Nedívá se totiž na svět kolem sebe a jeho vnitřní vztahy a pouta pohledem vědce, který má dodat do konce semestru analýzu, jinak bude vyměněn, a jít si po svých. Nedívá se na svět očima zaměstnaneckého teologa, který musí zkompilovat článek o třech stranách o tom, proč by člověk neměl zacházet s planetou jako se zásobnicí zdrojů, ale moc se mu do toho nechce, protože fandí lidskému panování člověka nad člověkem a nade vším, co není člověk. V kapitolách, kde autor s něžností obhlédá základní prvky zelené spirituality a hned nato její čtyři možné cesty, a tedy vize a možná uskutečnění, tam všude kráčí s mysliteli a myslitelkami napříč kulturami, civilizačními okruhy, náboženstvími a filosofiemi, ale také se svými blízkými, s lidmi, kteří mu dali život, kteří ho provázejí, kteří ho milují a on je. Bůh (to slovo používá Borzič váhavě a ohleduplně, jako když pouštíte z okna čmeláka, který k vám opojen jarem a prvním teplem zabloudil) není pro Adama Bohem institucionalizovaného prázdna, do kterého se vejde všechno a nic, podle toho, jak se to hodí, ale tím, kdo je – jak říkávali staří teologové – přítomen ve všech věcech vesmíru na způsob těch věcí. Borzičovo posvátno má řadu jmen a titulů. Jim společné je vědomí, že takové posvátno, numen, Bůh stojí na straně všech utlačovaných a všeho utlačovaného, že doprovází lidi všelijak bolavé, hledající a ztrápené a že úplně stejně doprovází košatou lípu za vsí vedle božích muk, které hrozí pokácení jen proto, že se někomu nelíbí. Bůh moře, hor, luk i kolibříků je Bohem, jehož otisk Borzič nalézá v Buddhovi i Ježíši, ale také v uměleckém díle a v laskavosti těch, kteří chtějí jako ta lípa svou laskavostí a láskou růst, a ne se kácet.

Divoká cesta spolubytí je oproti divoké exploataci planety vlastně docela pokorná a tichá. Borzič netouží vyjet si v neděli za Prahu do křivoklátských lesů, aby tam túroval motor svého dvanáctiválce a cítil se přitom jako hrdina řeckých bájí. Stačí mu jít podél rybníka Svět, stát ve vlnách moře nebo oceánu, procházet se uličkami malých měst, v nichž je sounáležitost lidí a společná péče o domov zárukou jejich přežití a štěstí, držet za ruku muže a ženu svého života, někdy jen tak být, dýchat, dívat se, modlit, přemýšlet.

Borzičova plavba skrze rozdílné a někdy i trochu protichůdné náboženské a filosofické živly nevytváří synkretismus, před nímž by se měli katolíci na pozoru a buddhisté by stáli v rozpacích. Šířka a hloubka jeho přemýšlení totiž odhaluje společné základy a možná i počátky všech náboženství a všech kultur. Ty si totiž musely na přírodě vydobýt svůj životní prostor a boha, záhy však zjistily, že nejlepším způsobem lidského přebývání je spolužití a spolubytí s přírodou, která se hlásí o svá práva už tím, jak krásná je a jak zázračným zdrojem našich inspirací je a snad ještě nějakou dobu zůstane. Je přece normální a pravdě blízké, aby spolu lidé různých tradic a vyznání vedli dialog, aby si rozuměl papež František s dalajlámou i lidé žijící na opačných koncích planety.

Tohle se mi tedy zdá jako největší dar Borzičovy ekologické básně v próze – že se obrací na všechny lidi dobré vůle, předkládá dobře ukotvené a promyšlené argumenty týkající se ochrany planety a lidí, a že svým jazykem, který je v českém literárním prostředí výjimečný a vzácný, prosí každého z nás, abychom se pustili divokou cestu našeho spolubytí a neztratili přitom soucit, empatii, solidaritu a vědomí sounáležitosti. Proč vlastně? Protože Cesta všech Cest je Láska, a ten, kdo uvěřil lásce a lásku opatruje a hýčká, nemůže už nikdy s čímkoliv, co je nadáno životem, zacházet jako s krajinou, která má pro něj cenu jen proto, že se pod kořeny staletých stromů skrývá uhlí.

Adam Borzič čtenářům v knize Spiritualita posvátné Země předkládá rozlehlou šíři poznání, které za svůj život nastřádal a prožil.

Kniha nechce spiritualitu uzavírat do soukromí, ale propojit ji se světem, vztahy a odpovědností. Své soukromí naopak autor obnažuje a sdílí svou intimní cestu k rozmanitým koutům spirituality.

Kniha je vystavěna kolem čtyř cest: via positiva, via negativa, via creativa a via transformativa. Oslovující je především šíře a odvaha mluvit o duchovnu současným jazykem.

Borzič podle všeho nehledá únik od reality, ale naopak duchovní citlivost, která bere vážně zranitelnost, péči i mnohost kultur a forem života.