Německý psychoterapeut a teolog, jenž spolu s Anselmem Grünem vede exerciční dům v německém benediktinském opatství Münsterschwarzach, vyslyšel naléhání nakladatelství Kösel a napsal knihu, která se nyní dostává do rukou i českému čtenáři. O zraněních je třeba mluvit, jinak se nikdy nezahojí. Taková slova bychom mohli zvolit jako motto knihy, která odvážně a nekompromisně otevírá jedno z nejpalčivějších a zároveň nejcitlivějších témat současné katolické církve – sexuální zneužívání dětí a mladistvých duchovními osobami.

Co vede ty, kteří by měli jen pomáhat a sloužit, k takovým činům? Proč zneužívají důvěru těch nejslabších a dopouštějí se na nich násilí? Proč jsou mezi nimi často kněží, kteří u okolí nezpůsobují naprosto žádná podezření a jsou velmi oblíbení? Existuje přímá souvislost mezi celibátem a sexuálním zneužíváním? Jakým způsobem předcházet podobným přečinům? Tyto a další otázky se autor snaží trpělivě a poctivě zodpovědět, aniž by sahal po příliš laciných odpovědích a zjednodušujících klišé. Poukazuje přitom na příčiny těchto zranění a na to, jaké způsoby by mohly pomoci jim předcházet. Církev se musí k sexuálním skandálům postavit čelem, spolupodílet se na uzdravení zranění, musí stát jednoznačně na straně obětí a snažit se hledat cesty co nejúčinnější prevence. Jen tak si může opět zasloužit důvěru společnosti.

Kniha církev neobžalovává, ale snaží se tyto neblahé fenomény popsat, analyzovat a porozumět jim. Snad vůbec největší předností zmíněné publikace je její nesmlouvavá otevřenost a systematičnost. Pečlivě se pokouší vystopovat i to, jaký charakter člověka může být ohrožením a potenciálním nebezpečím – je to především narcistní a překvapivě i přehnaně pasivní, závislá a přizpůsobivá osobnost. Müllerova studie je proto nezbytnou pomůckou především pro představené, vychovatele a duchovní doprovázející. S největším užitkem si knihu bezesporu přečtou ti, kteří jsou pověřeni formací Bohu zasvěcených osob a mohou tak aspoň nepřímo ovlivnit integraci jejich sexuality. Jistě velmi pomůže i řadovým kněžím a řeholníkům, či věřícím, kteří ve svém okolí či dokonce ve vlastním životě delší dobu pozorují, že „něco není v pořádku“. Lze si jen přát, aby kniha nezapadla, ale naopak rozvířila debatu. Ta by mohla církvi přinést kýženou katarzi.

Jan Regner
Universum 2/2011

Skandální případy sexuálního zneužívání katolickými kněžími dávají v posledních letech římské církvi pořádně zabrat. A pokrytecké mlžení mnohých prelátů už tak otřesnou reklamu ještě zdůrazňuje. Katolický autor Wunibald Müller je jiný – do bolavého vředu řeže skalpelem.

  Hnis z té rány zapáchá a Müller se nesnaží tvrdit, že ne. „Jestliže chce církev obstát v této krizi, kterou momentálně prožívá v souvislosti s případy sexuálního zneužívání, a plodně se z ní poučit, pak nestačí přepracovávat směrnice,“ cílí k jádru věci. Zamlčované nemoci nelze léčit. Laika možná zaskočí, že autor takto husovsky otevřených a přímočarých vět je nejen významným psychoterapeutem, ale také teologem; mezi katolickým klérem uznávanou personou.

  Upřímná snaha vyhnout se neupřímnostem čiší z každé stránky Müllerovy knihy a je jednou ze zásadních hodnot textu. Vedle případů sexuálního zneužívání kněžími se věnuje i oblastem úzce souvisejícím: Sexualitu je třeba (a to i v řadách církve) vysvobodit ze zajetí. Proč by se kněží nemohli ženit? Co špatného je na kněžství homosexuálně orientovaného muže? Z jeho kontroverzních, ale nesmírně aktuálních a naléhavých témat musejí konzervativním dogmatikům vstávat vlasy na hlavě.

  Müllerovi se však v žádném případě nejedná o laciný výprodej tradičních církevních hodnot ani o předhazování krvavé flákoty bulvárním titulkářům. Hraniční otázky nahlíží s vhledem a hlubokou znalostí církevního prostředí, a jde-li na dřeň, tak z potřeby odstraňovat zhoubné nádory. Nelíbí se mu malomocenství zakrývané nachovými rouchy, chce pravdu. „Když zamlčuji, nevyslovuji to, co musí být vysloveno.“

  Zamlčené rány nejsou odsuzující obžalobou církve, ale kultivovanou provokací a výzvou k odvážné diskusi. Ve vlastním zájmu by na ni měli slyšet církevní představitelé i široká věřejnost.

MILOŠ KOZUMPLÍK

Časopis Týden