„Člověk zůstává bez víry, když stejně jako tradicionalisté nebo fundamentalisté lpíme na slovech. Věrnost je vždy změnou, klíčením, růstem. Pán způsobuje změnu v tom, který je mu věrný.“
Jorge Bergoglio/ papež František
Křesťanství je náboženstvím paradoxu. A církev, jejímž hlavním úkolem je uchovávat a vyprávět příběh plný paradoxů – o muži, který je zároveň člověk i Bůh, o Králi králů, který se rodí v chlévě a umírá na šibenici kříže – je vtělením tohoto paradoxu: je zároveň svatá i hříšná, zároveň stará i nová. V uplynulých letech svět – který se dívá, ať se nám to líbí či ne, hlavně očima médií – vnímal na církvi hlavně to hříšné a staré, skandály a nostalgii po předkoncilním katolictví a premoderní kultuře. Paradoxním důsledkem takového obrazu církve je to, že kdesi v „kolektivním nevědomí“ našeho světa jakoby rostla žízeň a touha po tom, co se už jevilo jako nemožné: aby tam, kde se rozhojnil hřích, se o to hojněji ukázala milost. Aby církev, stále znovu odepisovaná, zas světu ukázala cosi, co on už skoro nezná – totiž svatost a to, co už od křesťanství málokdo čeká - totiž radikální novost.
Něco takového kdysi v církvi vrcholného středověku, bohaté a mocné, ale zároveň plné krizí a pohoršení, předvedl světu svatý František z Asissi; něco takového v rozděleném křesťanství na prahu novověku dokázal svatý Ignác z Loyoly a pak v poněkud strnulé církvi na sklonku moderny papež Jan XXIII. Ukáže dnešní církvi a světu něco podobného muž, který v sobě spojuje spiritualitu Ignáce i Františka a který tolik připomíná (už svým věkem, ale hlavně svým humorem a svou nelíčenou opravdovostí, skromností a laskavostí) Jana XXIII., starého papeže, který překvapil církev i svět svoláním posledního koncilu? Svatost jako Boží odpověď na hříchy naší doby se jmenuje autenticita, prostota a chudoba; novostí v unavené a zestárlé církvi je odvaha nedat se pohltit zátěží minulosti, vykročit energicky vpřed. Projevem věrnosti tradici je odvaha k změně, neboť tradice je pohyb – to učil blahoslavený kardinál Newman a to nám připomíná „papež z druhého konce světa“.
To, že hned v prvních dnech po svém zvolení je papež František tak příznivě vnímán v církvi, ve světě a dokonce i v komentářích tak vlivných (a tradičně církvi a papežům velmi nenakloněných) sekulárních a liberálních médiích, je pozoruhodný jev. Udělal tento papež tímto vzbuzením nadějí svůj první zázrak a naspořil si tak už za života vklad pro budoucí svatořečení, anebo vzbudil tak velké naděje, že přehnané očekávání musí dřív či později narazit na tvrdou skálu reality dnešní církve a světa a připravil si tak vlnu zklamání, která vystřídá dnešní euforii? Na tyto otázky je těžké, ano nemožné už dnes odpovědět.
Tyto otázky si klade pozoruhodně dobrá kniha, kterou držíte v ruce. Zabývá se jimi poctivě, všestranně a věcně. Upřímný a svěží tón této knihy, vyhýbající se jak devótnímu kultu papežství, tak žurnalistické dychtivosti po pikantériích a skandálech, jako by nesl v sobě něco z toho, co tak osvěžujícím vánkem dýchá z nového papeže.
Autor se zabývá dědictvím „německého papeže“ a je k němu zároveň uznalý i zdravě kritický. Zabývá se situací dnešní církve a je při tom realistický, věcný, opírá se nikoliv o zbožné fráze, nýbrž o věcný rozbor faktů, viděných v nezvykle širokém kontextu. Nedívá se jen na problémy naší části světa, nýbrž i tam, kam se vitalita církve naší doby už dlouho přesouvá: do „třetího světa“, který poprvé dal světu papeže. Právě tento zasvěcený vhled do problémů církve a společností neevropských kontinentů je nesmírně důležitý pro nás, evropské křesťany, příliš uhranuté situací církve na našem kontinentně, ztrácejícím nárok na tradiční označení „křesťanský“. Je zvláště podstatný a prospěšný pro nás, české a moravské křesťany, které ze všeho nejvíce ohrožuje provincionalismus, „zápecnictví“ a úzký horizont, částečně způsobený desetiletími umělé a násilné izolace od vývoje světové církve a od mnohotvárného dynamického života civilizace, jejíž jsme součástí.
Má-li se naše církev v zemi, která bývá neprávem označovaná za nejateističtější, zatímco je ve skutečnosti pouze „nejodcírkevněnější“ na této planetě, pohnout dopředu, musí se nejprve konečně narovnat a promnout si oči. Musí se naučit vnímat dění v církvi za našimi hranicemi bez černých brýlí démonizace, způsobené „kulturními šoky“, těmito důsledky nedostatků náboženského vzdělání i zkušeností s životem církve v pluralitní společnosti.
V tomto smyslu může sloužit tato kniha nejen jako seznámení s novým papežem, nýbrž jako solidní učebnice, nabízející poučený, nejednostranný vhled do současné situace církve v různých oblastech světa. Tím může být prospěšná nejen věřícím křesťanům, nýbrž i velmi široké čtenářské obci přes všechny názorové hranice. Kdo zodpovědně přemýšlí o světě naší doby, tomu nemohou být lhostejné problémy světových náboženství včetně toho, které je stále tím nerozšířenějším a s nímž je osudově spjata naše kultura svými historickými kořeny. Autor knihy nabízí pohled z neurocentrické, vskutku globální perspektivy.
Analýzu současné situace církve ve světě pak doplňuje zasvěcený životopis nového papeže v kontextu dějin země, z níž přichází, poutavé připomenutí světce, k němuž se hlásí svým papežským jménem a řadou zajímavostí z dějin papežství. Autor se pak pokouší „dívat se papeži přes rameno“ a probírat se agendou, která očekává papeže na jeho pracovním stole: Do řešení kterých aktuálních problémů církve se papež nejprve pustí a co od něj můžeme očekávat? Nakonec dává kniha slovo papeži Františkovi samotnému a přináší jednu z jeho prvních programatickým promluv, která obráží jeho spirituální a teologické důrazy a dává tušit, co nyní patrně prochází jeho srdcem a myslí.
Papeže Benedikta si lidé dokázali vážit; papeže Františka dokážou milovat. Bude jeho pontifikát prahem nové kapitoly v dějinách církve a světa? Dokáže vrátit církvi vážnost věrohodnost v očích těch, kteří se k ní už obraceli zády?
V každém případě přinese změny. Jeho symbolické činy, jimiž už na samém počátku svého pontifikátu odvážně změnil jisté zaběhané pořádky, laciná gesta. Vycházejí z jeho nitra, srdce a svědomí, ze způsobu jeho života, z jeho jezuitsky i františkánsky radikálního chápání věrnosti evangeliu. Věrnost znamená odvahu k změně, učí nás František naší doby, náš bratr, „papež z druhého konce světa“.
Tomáš Halík