Než jsem se pustil do recenze této učebnice, byl jsem zvědav, jak se autoři vypořádají s tím, že se na našem knižním trhu v posledních letech objevily významné a souhrnné publikace o psychiatrii. Autoři tuto skutečnost reflektují hned v úvodu knihy, když říkají: „...Dosud chyběl text, který by představoval psychiatrickou problematiku psychologům jinak, než jak se prezentuje medikům...“ Dále vysvětlují, že chtějí psychology seznámit s problematikou tak, jak ji potřebují pro účely vlastních vyšetření i pro správnou interpretaci lékařských sdělení. Nutno hned na úvod podotknout, že tento účel je z učebnice zřejmý a naplnění stanoveného cíle zdařilé.
Kniha je členěna na tři části. První se zabývá obecnými otázkami, druhá psychopatologií a třetí speciální psychiatrií. Měl-li jsem v průběhu čtení výhrady vůči tomuto textu, pak se týkaly hlavně první kapitoly: „Obecné otázky“. A to nikoliv vůči jejímu obsahu, který je velmi zajímavý, nýbrž vůči jejímu uspořádání. Vadilo mi, že se tu poněkud nesourodě prolínají teoretická pojednání jako „Transkulturální psychiatrie“ či „Pojetí normality“ s odbornými tématy „Etiopatogeneze...“ „Psychiatrická terapie“ a ryze praktickými otázkami „Etické problémy v psychiatrii“, „Psychiatrické vyšetření“, „Organizace psychiatrické péče“. Svým obsahem mě v této části knihy zaujalo dělení kapitoly Sociální psychiatrie na „explikační“ část, která se zabývá interakcí mezí sociálními a psychickými faktory a část „akční“, která se zabývá sociální psychiatrií v praxi. Podrobně a s ohledem na praktickou aplikovatelnost jsou rozpracovány kapitoly Psychiatrické vyšetření, Psychodiagnostika a Psychiatrické terapie (biologická, psychoterapeutická a sociální).
Druhá část knihy zabývající se psychopatologií obsahuje vše, co bych čekal od kapitol o obecné psychiatrii. Autor (M.Svoboda) upozorňuje, že se nepouští do teoretického výkladu psychických funkcí, neboť se to předpokládaní čtenáři (studenti psychologie) dovědí v jiných učebních předmětech. I tak je tato část knihy dostatečně detailní a je v ní patrná snaha o postihnutí hranice mezi širší normou a patologickými příznaky. Svou obsažností a podrobností pak vynikají kapitoly, které se zabývají poruchami pudů, emotivity a jednání.
Velmi zajímavě je pojata třetí část knihy, která se zabývá speciální psychiatrií. Je členěna do kapitol nosologicky dle MKN-10 a každá obsahuje obligátní subkapitoly: etiopatogeneze, epidemiologie, jednotlivé formy poruch, diagnostika a diferenciální diagnostika i obsáhlou část o terapii - jak farmakologické, tak psychoterapeutické a socioterapeutické. Avšak pro tuto učebnici nejcharakterističtější a nejpřínosnější jsou subkapitoly nazvné „Nejčastější otázky pro psychologa“. Ty jsou přímo určené cílové skupině čtenářů a jsou velmi dobře koncipované. Tato část učebnice obsahuje i samostatnou a zajímavou kapitolu s názvem: „Problematika psychiatricko-psychologického přístupu u vybraných subpopulací.“ Zabývá se aktuálními jevy a problémy, které jsou v učebnici jinak těžko zařaditelné: agrese a neklid, suicidální jednání, první psychotické epizody, komorbidita deprese, problematika menšin, týrané dítě, znásilnění, terorismus, péče o umírajícího.
Celkově hodnotím vydání této učebnice pro psychology a sociální pracovníky jako velmi zdařilý počin. Je vhodná nejen pro tuto cílovou skupinu, ale mohla by být stejně přínosná i pro zdravotní sestry od středních po vysoké školy a různé typy vyšších či vysokých škol se sociálním zaměřením. Zároveň by mohla sloužit jako repetitorium psychiatrie i pro lékaře nepsychiatrických oborů. a to obzvlášť v této době, kdy jsou například praktičtí lékaři zapojováni do psychiatrické péče, aniž je reflektována skutečnost, že jim k tomu chybí důkladnější znalost psychopatologie a psychiatrie.
Prim.MUDr. Juraj Rektor
Psychosociální centrum
Zdroj: Čs. Psychiatrie
Kniha Psychopatologie a psychiatrie brněnských autorů vychází již jako 1301. publikace nakladatelství Portál. Hned v úvodu recenze tuto skutečnost zmiňuji proto, abych připomenul význam nakladatelství pro psychologickou obec i popularizaci psychologie a vůbec humanitních věd v široké čtenářské veřejnosti, neboť značná část vydaných prací pokrývá právě uvedené oblasti.
Odborné veřejnosti netřeba tvůrce této učebnice, určené především studentům psychologie a speciální pedagogiky, nějak zvlášť a podrobně představovat. Prof. PhDr. Mojmír Svoboda, CSc. (editor) je vedoucím Psychologického ústavu FF MU v Brně, prof. Eva Češková, CSc. pracuje jako přednostka Psychiatrické kliniky LF MU v Brně a Mgr. Hana Kučerová vede Oddělení lékařské psychologie na téže klinice.
Recenzovanou publikaci rozdělil editor do třech samostatných částí, závěrem knihy pak zařadil do příloh seznam literatury, seznam používaných odborných zkratek a co studenti zvláště ocení – úplnou klasifikaci duševních poruch a poruch chování tak, jak v současné době platí a je ve zdravotnictví závazná (MKN – 10).
Prvá část učebnice se nazývá Obecné otázky a čtenáři v ní naleznou tematizovány m.j. dějiny psychiatrie, sociální psychiatrii, transkulturální psychiatrii, pojetí normality, problematiku etiopatogeneze psychických poruch apod. Dočtou se, byť v podobě didaktické zkratky, i o aktuálních etických a právních otázkách týkajících se psychiatrické praxe. Pro studenty jsou důležité také informace o psychiatrickém vyšetření a o psychiatrické terapii (biologická léčba, psychoterapie, sociální terapie). Právě zde vidí význam a nezastupitelnost práce klinického psychologa v klinickém psychiatrickém provozu.
Druhá část publikace je pojmenována Psychopatologie (Obecná psychiatrie) a obsahuje stručný přehled obecné psychopatologie. Zpracovány jsou zde souhrnně poruchy vnímání, pozornosti, paměti, myšlení, řeči, inteligence – a ve výčtu by bylo možné pokračovat. Tato část zahrnuje prostě vše, co bývá součástí učebnic obecné psychopatologie.
Třetí část je nejrozsáhlejší. Nazývá se Speciální psychiatrie a poměrně podrobně pojednává o jednotlivých psychiatrických diagnózách tak, jak se vyskytují v mezinárodně platné klasifikaci MKN – 10. Navíc jsou zde ve veliké stručnosti zmíněny i časté otázky kladené lékaři psychologům a také něco z psychodiagnostické problematiky jednotlivých diagnóz. Závěrem třetí části je pojednáno o psychiatricko – psychologickém přístupu u vybraných subpopulací. Konkrétně se jedná o agresivní a neklidné nemocné, suicidální pacienty, o problematiku prvních psychotických epizod, komorbiditu deprese a somatických onemocnění, dotčeny jsou i menšiny, týrané děti, znásilnění, terorismus a problematika péče o umírajícího. Už z prostého výčtu vidíme, že záběr tohoto úseku knihy je opravdu značný.
Recenzovanou publikaci je rozhodně třeba uvítat, protože samostatnou učebnici psychopatologie a psychiatrie studenti psychologie a speciální pedagogiky dosud neměli k dispozici. Psychiatrie je obor značně různorodý a rozsáhlý, proto se nedivíme, že v učebnici o rozsahu 317 stran mohou být zpracovány jen „základy základů“ psychiatrie a to z pohledu autorek a autora na oblast psychiatrie dospělých pacientů. Pojetí učebnice i její zpracování zároveň dávají studentům obraz o převládajícím trendu v naší psychiatrii, s nímž se začínající klinický psycholog, případně speciální pedagog v praxi bude setkávat. Mám na mysli biologické pojetí psychiatrie a psychologický eklekticismus. Neměli bychom zapomínat na celostní hledisko, mající právě v Brně bohatou tradici, uvažující
vzájemnou propojenost biopsychosociálních stránek člověka, jeho jednání a chování. Vzpomeňme v této souvislosti i na jednoho z nestorů české psychiatrie prof. MUDr. Vladimíra Vondráčka DrSc. a jeho pojetí oboru jako „věd psychologicko – psychiatrických.“ Je méně známé, že byl také prvním profesorem lékařské psychologie v Československu.
Publikace brněnských autorů je dobrou a doporučeníhodnou učebnicí psychiatrie pro studenty nelékařských a tzv. pomáhajících profesí. Společně s učebnicí Psychopatologie pro pomáhající profese (prof. PhDr. RNDr. Marie Vágnerová, CSc., 3. rozšířené a přepracované vydání, Praha: Portál, 2004) pak poskytuje studentům solidní vědomostní základ, jenž se uplatní při komunikaci nelékařů s lékaři při pomoci lidem, kteří trpí duševními poruchami a poruchami chování.
Prof. PhDr. Jan Vymětal
Kniha určená pro praktikující psychology a speciální pedagogy, kteří přicházejí do styku s různými druhy psychických poruch, pojednává ve své úvodní části o vztazích mezi psychologií a psychiatrií (zejména sociální psychiatrií) a je to vlastně informativní, dobře uspořádaný přehled obecné a speciální psychiatrie. Obecná psychiatrie se zde v podstatě kryje s problematikou psychopatologie (přehled poruch psychických funkcí a jednání). Část věnovaná speciální psychiatrii pak přináší přehled obvyklých psychiatrických kategorií. Prolnutí psychologie s psychiatrií charakterizují autoři již v úvodu své knihy: „Psychiatrie je imanentní součástí psychologie a její studium a znalost je nezbytná. Bylo by chybou se domnívat, že je relevantní pouze pro budoucí klinické psychology. S lidmi pracují psychologové jakékoli profesní orientace“. Tato teze platí ovšem i obráceně v tom smyslu, že psychopatologie je organickou součástí psychiatrie, která vlastně z fenomenologie psychopatologie vychází. Lze si jen přát, aby si psychiatři tuto svou závislost na psychopatologii uvědomovali, což nebylo vždy samozřejmostí. Nejde tu primárně o kompetenční spor, nýbrž o koncepční východisko. Autoři se ke vztahu psychologie a psychiatrie vracejí ještě jednou na začátku kapitoly o obecných otázkách: „Psychologie, konkrétně klinická psychologie, zaujímá v psychiatrii své nezastupitelné místo: 1. v oblasti diagnostiky; 2. v oblasti psychoterapie“. Lze říci, že vznik a rozvoj sociální psychiatrie od r. 1917, kterou hlavní editor knihy, prof. M. Svoboda chápe jako obor, který se „soustavně zabývá sociálními a kulturními faktory, které mají vztah k duševnímu zdraví a duševním poruchám“ a který „není samostatným vědním oborem, nýbrž zaměřuje pozornost na podmíněnost psychických poruch společenskými okolnostmi a na řadu různých aktivit směřujících k rozpoznání a potlačení nepříznivých sociálních vlivů na duševní zdraví“, že právě toto zaměření na společensko historické, resp. sociální činitele psychických poruch vedlo k překonání biologizujících trendů v psychiatrii a v psychoanalýze (neopsychoanalýza). Stručný, ale obsahově hutný text knihy, který přináší pracovníkům, jimž je určen, vše co je pro jejich činnost z hlediska psychopatologie a psychiatrie podstatné, bude jistě vyhledávanou příručkou. Tým autorů tvoří ideální sestavu: psycholog (prof. M. Svoboda), psychiatrička (prof. E. Češková) a klinická psycholožka pracující na psychiatrické klinice (H. Kučerová).
Prof. PhDr. Milan Nakonečný