…“Je těžké být rodičem více dětí. Občas si stýskáme:Nemám čtyři ruce. No, možná nemáte čtyři ruce, ale máte velké srdce“… (s.118)

Takto se autorka zamýšlí nad problematikou, která dokáže potrápit nejedny rodiče, prarodiče a další nejbližší dětí, které se v našem světě teprve začínají rozkoukávat. Catherine Dumonteil-Kremer je sama matkou tří dětí, jistě tedy dobře chápe, co je důležité předávat prostřednictvím přednášek a seminářů rodičům a široké zainteresované veřejnosti. Jako pedagožka je nakladatelkou asociace pro podporu nenásilné výchovy, zabývá se montessotiovskou pedagogikou a technikami mezilidské komunikace. Napsala řadu výchovných příruček pro rodiče a je spoluautorkou několika knih pro děti.

V publikaci „Další dítě v rodině“, která je rozsahem nevelká, se zaměřila na vztahovou problematiku mezi dětmi v rodině a mezi nimi a rodiči. Poukazuje na změnu vztahů po narození dalšího dítěte i na nutnost a směr jejich řešení. Radí, jak zvládat náročné situace v životě sourozenců, poukazuje na nutnost vymezení hranic. Vysvětluje, jak předcházet konfliktům, i jak respektovat a přijmout výchovné chyby ze strany vlastních rodičů.

Uvedená knížka je členěná do 7 kapitol.První s názvem „Zrod rodiny“ přibližuje roli prvorozeného dítěte i zkušenosti s častým nereálným očekáváním rodičů. Tlak „child centeredness“ bývá silnější, pokud rodiče mají jen jedno dítě.Autorka upozorňuje, že největším problémem u jedináčků je, že rodiče na ně bývají „přilepeni“. Citlivá péče o jediné dítě je prevencí pro výchovu dalšího sourozence.

Druhá kapitola „Touha a plození“ vysvětluje podstatu rozdílnosti touhy matky a otce po druhém dítěti. Žena by měla dát muži čas, aby ho přesvědčila i o jeho touze být znovu otcem. Měla by naslouchat a chápat jeho případné obavy. Další děti by měly být též otázkou společného rozhodnutí. Autorka tvrdí, že „ideální“ věkový odstup mezi dětmi neexistuje, každý má svá specifika. Důležitá je práce rodičů na sobě a přesvědčení, že oba chtějí a mohou uvítat další dítě.

„Příprava na narození“ je název třetí kapitoly. Informuje o tom, jak co nejlépe připravit starší dítě na příchod mladšího sourozence. Otevřeně hovoří o problematice kojení, o možném předčasném odstavení staršího v době dalšího těhotenství jako o časté příčině pocitů viny matky. Je doporučováno, aby starší dítě bylo pravdivě informováno o průběhu porodu sourozence vzhledem k jeho individuálním a věkově podmíněným schopnostem.

Ve čtvrté kapitole „Děťátko se narodilo“ jsme upozorněni na průběh etap, kterými starší dítě obvykle prochází po narození mladšího sourozence. Např. je třeba se k němu chovat ze strany dospělých po nějakou dobu stále jako k malému dítěti, i nadále mu poskytovat naši lásku a pozornost. Je třeba si uvědomit, že starší dítě je jediné, komu se jeho postavení v rodině hodně změní. Jeho pocit jistoty mu nevezme další dítě, ale fakt, že rodiče již nejsou tolik k dispozici. Čtenář se dozví, jak řešit např. tandemové kojení, společné spaní s rodiči aj.

V páté kapitole „Sourozenci v každodenním životě“ je popsán problém možné regrese staršího dítěte. Pro mnohé rodiče je jistě ulehčením doporučení, aby s jeho projevy (např. počůrávání) nebojovali, ale novou situaci s dítětem citlivě a  s pochopením sdíleli. Autorka dále objasňuje roli otce jako spojence staršího dítěte, problémy přetížené matky a jejich možná řešení, sourozenecké konflikty jako důsledek nedostatečné pozornosti rodičů. Hovoří o „zásobníku citů“ dětí i dospělýuch a jeho možném vyčerpání. Vysvětluje význam sourozeneckých vztahů rodičů v jejich dětství a o jejich přenosu v rámci vztahového schématu v nové vlastní rodině. Dalšími tématy jsou agresivita a útoky staršího dítěte, konflikty mezi sourozenci, zasahování rodičů a prevence konfliktů.

V dalším textu se čtenář dozví, že „Optimismus si musíme pěstovat“ (6. kapitola). Je jistě potěšující tvrzení, že jen málo věcí ve výchově se nedá napravit. Čtenář je provázen možnostmi, jak ony škody změnit k lepšímu. Autorka píše o společných pravidelných chvilkách, o soustředění jen na dítě, o zařazování co nejčastější výlučné pozornosti vůči dětem. Důležitá je prevence a společné zvládání konfliktů. Samostatná podkapitolka je věnována nově vytvořeným rodinám a situaci dětí v nich.

Poslední, 7. kapitola, konstatuje svým názvem ověřenou skutečnost: „Každé z našich dětí chce být v našich očích jedinečné“. Vyvíjí se soudržnost mezi sourozenci a zákonité je i schéma pozic mezi nimi. I tato fakta vyžadují pochopení a citlivý přístup ze strany rodičů.

Závěrem alespoň jedno ze vztahových pravidel, jimiž je kapitola uzavřena: „Nezapomínejte, že všechno, co jste pro ně (tj.děti) učinili s laskavou empatií a porozuměním jejich citům, se jednoho dne promítne na jejich bratrech a sestrách.“ (s.115)

Domnívám se, že tato rozsahem útlá knížka může vnést do řady rodinných nesnází a konfliktů světlo porozumnění. Je psána čtivou formou a srozumitelným jazykem, text je proložen konkrétními kazuistikami a ilustrujícími příklady ze života tak, jak se s nimi autorka ve své pedagogické a poradenské praxi sama setkala. I když poněkud postrádám shrnující bibliografii a odkazy na další aktuální odbornou literaturu, může být i doplňujícím textem pro studenty pedagogických a psychologických oborů.

PhDr.Marie Renotiérová, Ph.D.

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál