Hopf, Hans: Když děti často stůňou

?

Kdysi dávno jsem tady psala, že po problémech se žlučníkem jsem se začala zajímat o alternativní medicínu. Pan Cindler, který je přes etikoterapii (tj. mé negativní pocity se odrážejí v nemocech) mi mimo jiné řekl, že nemocná matka rovná se nemocné dítě. Začala jsem uvažovat o spojitosti mezi mnou a dětmi. K tomu jsem si přidala to, co mi řekl na mě a více jsem si začala všímat určitých věcí.

Tato kniha je malá, co do velikosti, ale velká sdělením. Podtitul má psychosomatika pro rodiče. Vesměs se mi potvrdilo to, co jsem si myslela. Plus mi ukázala nové možnosti a úhly jak se dívat na nemoci dětí. Kniha obsahuje osm kapitol, které postupně rozebírají jisté druhy nemocí. Začíná s otázkou, proč se děti stávají opět malými dětmi v době nemoci. Chtějí být obletovanými, jako kdyby byly miminka. Na příkladech autor ukázal, že často s příchodem nového sourozence stavíme staršího do pozice všeho chápajícího, ustupujícího a rozumného dítěte, kdy si neuvědomujeme, že je také stále malé dítě a utíká k nemoci, ve které se o něj staráme s láskou, jak on si přeje.

Nejvíce mě zaujala třetí kapitola, ve které se autor zabývá nastydnutím, angínou, záněty průdušek, zvracením a průjmem. Jsme často takto nemocní, nejvíce ten nejmladší, který chodí do školky a dle mého je to ráj bacilů. Opět ukazuje na příkladech, že ne vždy za to mohou bacily. Dítěti Melanii s angínou den před tím bylo ukřivděno. I když měla slíbenou vyjížďku na kole s kamarádem, po vztekajícím záchvatu mladšího bratra, jí to bylo zakázáno, jen proto, aby byl mladší bratr uklidněn. Melanie měla být ta chápající a rozumná, která ustoupí. Když Melanie onemocněla, matka si uvědomila, že vždy když je nemocná, předcházely tomu silné emoce a ústupky z pozice starší sestry. Melanie obrátí negativní podněty vůči sobě a raději onemocní, hlavně aby neublížila ostatním.

Na knize se mi mimo sdělení líbilo, promítnutí zkušenosti do příběhu. To mi více přiblížilo situaci k pochopení. Je tu více psychologických informací, takže se mi kniha četla pomaleji, abych se mohla soustředit a pochopit význam. Dalo by se říct, že mě to utvrdilo více si všímat příhod před propuknutím nemoci. U mého nejmladšího syna jsem vypozorovala, že když je nemocný a jsme doma, tak je rád, protože já nemusím do práce, on do školky a jsme spolu. Zde mi autor radí, abych po nemoci podnikla se synem něco, co není pro nás obvyklé. Např. půjdeme do kina, protože už můžeme a radujeme se, že jsme nemoc porazili. Samozřejmě mu to říct. Je tu více rad, jak nejen sobě, ale i dítěti pomoci. Chce to mít jen otevřené oči a vnímat osobnost svého dítěte. Kniha je pro mě velmi zajímavá a věřím, že se k ní budu vracet. Ze spokojeného dítěte, dle mého vyroste spokojený dospělý člověk. Ráda bych pro to udělala vše, co je v mých možnostech. Knihu určitě doporučuji.

Když děti často stůňou: Hopf, Hans - recenzent MUDr. Radkin Honzák, CSc.

Začnu tím, čím většinou recenze končívají: je to výborná knížka, počínaje přístupem autora, přes srozumitelné a nezjednodušující podání až po hezký překlad. Mám za to, že by ji měli číst rodiče často nemocných dětí, jejich učitelky a učitelé, které a kteří mohou mnohé situace změkčit a dítěti pomoci a také zdravotníci, kteří někdy mají k nemocem dětí poněkud instrumentální technologický přístup.

Autor je skutečně zkušený praktik s generačním nadhledem dědečka (narozen v roce 1942 v Teplicích se „zajímavým“ dětstvím, praxí kantora, výcvikem v dospělém věku a letitou terapeutickou zkušeností), který má pochopení jak pro trápení dětí, tak starosti a problémy jejich rodičů. Jeho pracovním nástrojem je rodinná terapie s psychoanalytickými kořeny, přičemž nijak nepsychologizuje tam, kde se o psychosociální problémy nejedná a v neopsychoanalytickém duchu ani nestraší a neharaší freudovskými dogmaty.

Častou nemoc dítěte vidí jako nešťastný pokus o řešení problému, krize, ať rodinné, osobní (strach ze selhání) nebo vývojové (závislost versus samostatnost). Příznak interpretuje také jako určité vyjádření charakteru problému, přičemž bere v úvahu mnohovrstevnost vlivů, které na dítě v takové chvíli působí, kdy jádrový problém leží třeba v rodině a působení pedagogů ho umocňuje a současně posouvá dále, eventuálně nežádoucím způsobem fixuje.

Jednotlivé kazuistické příběhy, závěrem přehledným způsobem zobecněné, jsou věrohodné a odrážejí případy z každodenního života, jak je tu a tam zná každý rodič a perfektně rodiče stonajících dětí. Je tam i návod k použití vlastních prostředků (rozhodnutí mezi tvrdostí výchovy a poskytnutím rozumné úlevy přetíženému dítěti), když není situace příliš zašmodrchaná.

Jednotlivé kapitoly mapují konkrétní klinické okruhy. První – obecná – je věnována hlavně vysvětlení fenoménu regrese, ke které při onemocnění dochází a její funkci v procesu integrace problémů. Poruchy příjmu potravin se soustřeďují na banálnější situace než je anorexie či bulimie, které však do těchto závažných poruch mohou vyústit. Další část je věnována kašli, nachlazení, průjmu a ostatním častým obtížím, které mnohdy nejsou závažným medicínským stavem, ale důsledkem stresu, uskřinutých emocí, tenze v rodině, strachu ze školy, apod. Poruchám spánku je věnován samostatný oddíl stejně jako častým úrazům a rizikovému chování. Závažná situace separace dítěte a jeho pobyt v nemocnici je podrobně a citlivě probrán s důrazem na zmírnění pocitu trestu, který mnohé děti přepadá. Stejně citlivě jsou probrány genderové rozdíly mezi prožíváním i manifestním chováním chlapců a dívek. Závěrečná kapitolka je nenásilným apelem k vytváření a budování hřejivé domáí atmosféry.

Jedno z psychosomatických pravidel říká: Když máte pacienta, jehož „podivnému stonání“ nerozumíte, zeptejte se ho, jak to vypadalo u nich doma, když byl jako dítě nemocný. Způsob dětského stonání, postojů ke zdraví a k nemoci a řešení životních problémů útěkem do choroby, představuje většinou rozhodující imprint, který si neseme dál. Recenzovaná knížka nabízí návody, jak touto úžinou proplout co nejúspěšněji, tedy směrem do zdravísu.

MUDr. Radkin Honzák, CSc.
Ústav všeobecného lékařství
1. LF UK v Praze

Recenze byl zpracována pro čtvrtletník Psychosom

Když děti často stůňou: Hopf, Hans - recenzent Mgr. Janka Eliášová

Když jsem připravovala workshop o psychosomatických příčinách nemocí, dostala jsem možnost přečíst si tuto knížku, která svým názvem přesně zapadala do tematiky, kterou jsem aktuálně řešila.

Autor knihy, psychoterapeut dětí a mládeže, otvírá pohled (nejen) na somatické nemoci přístupným způsobem, který dovoluje zamyslet se i nad jinými možnostmi a příčinami nemocí a neomezuje se jen jednostranným připisováním viny infekcím, virům a bakteriím.

I když „je mnohem jednodušší podat nemocnému tablety nebo připravit zábal proti horečce než se snažit porozumět tomu, jaké možné konflikty a problémy se na vzniku nemoci mohly podílet, nebo ji dokonce vyvolat“, vydává se na tuto cestu pomocí příběhů a srozumitelným jazykem přibližuje tematiku psychických příčin vzniku nemocí hlavně v dětském věku, ale nezapomíná ani na příklady dospělých. Nepouští se sice do hlubokých filozofických úvah a zkoumání filozofického pozadí, je však srozumitelnou sondou využitelnou pro každodenní život rodičů a jejich dětí. Když se v textu opírá o odborné termíny, vysvětluje je v opticky oddělených odsecích, co běžný rodič bez psychologického vzdělání jistě ocení. Překvapilo mě, že se autor opírá o logické a ne analogické myšlení, jak bych to v tematice psychosomatiky spíše očekávala. Příčiny nemocí dokáže vnímat a  vysvětlit i na duševní rovině, přičem nemáte pocit, že by se ztratil do jiných sfér, naopak striktně se drží faktů a  logiky.

Velmi poutavým způsobem otevírá nový pohled na nemoci, které nevnímá jako nežádoucí zlo, ale spíš jako cestu a způsob nacházení harmonie, čímž vyzdvihuje nemoci také na jinou, hodnotnější úroveň. Ulevuje tím i od pocitů viny, které se vznikem dětských nemocí u rodičů často objevují: „Často se cítíme za dítě zodpovědní, přestože si žije svůj vlastní život a potřebuje vlastní krize a vývojové obtíže, aby se mohlo stát svým pravým já.“ Z téhož důvodu autor otvírá i problém komunikace o těchto krizích, hlavně když si jako rodiče uvědomíme, že se na nich sami podílíme. Autor poskytuje podporu, ne kritiku a povzbuzuje k zamyšlení. Také psychologům a psychoterapeutům může poskytnout osvěžující pohled na nemoci, jak v soukromém životě v roli rodiče, tak v jejich praxi.

Knihu bych doporučovala nejen pro rodiče dětí, které jsou náchylné k různým nemocem, ale také těm, kteří řeší časté úrazy anebo jiné “nešťastné náhody”. Autor nezapomíná ani na rozšířenou oblast poruch spánku u dětí, kterou opět přibližuje na příkladech ze života a své terapeutické praxe. Díky tomu je kniha jakoby románem, který poutá svými příběhy a přitom nám nenápadně dokáže otevřít oči při vnímání toho našeho, vlastního příběhu.

Mgr. Janka Eliášová, psycholožka
www.rastosobnosti.sk/index.php/akcie/16-recenzia.html