Do mé psychoterapeutické praxe přichází řada přetížených matek. Líčí mi, co vše pro své blízké dělají, a přitom se peskují, že nedělají dost: šidí práci, málo se věnují dětem, zanedbávají domácnost a na manžela už vůbec není čas. „A co děláte pro sebe? Kdo pečuje o vás?“ ptám se. Následuje obvykle ticho, někdy pláč. To už je dávno…

Jenže sebeobětování není nakonec dobré pro nikoho. Děti si vší té péče neváží; cítily by se lépe, kdyby se máma starala méně, ale zato by z ní vyzařovala radost ze života.

Občas mi klientky tvrdí, že o sebe pečují. Když se však doptávám na to, jak to vypadá, zjistím třeba, že když se manžel vrátí domů dříve, koupe děti a tak si mohou 20 minut zacvičit. Nebo že si každou středu večer zajdou s kamarádkami do cukrárny. Víc by se bály žádat (Co bych to byla za mámu, kdybych myslela na sebe!). Vedu tyto ženy k uvědomění, že svým dětem dennodenně zajišťují fyzický komfort, dostatek pohybu i sociálních kontaktů, dbají na to, aby se děti dostatečně a kvalitně vyspaly, aby vnímaly dostatek rodičovské lásky, aby se rozvíjely a cítily v bezpečí, aby se dobře bavily… To vše v míře pokud možno vrchovaté. A jim samotným by měly na veškerou péči o sebe samé stačit dvě hodiny ve středu? Ne, to opravdu nestačí. Sebepéči nezajistí posezení s kámoškami jednou za týden. Je třeba o sebe pečovat na každodenní bázi.

Pokud ve výše uvedených řádcích poznáváte něco svého, pak vám může Máma v pohodě pomoci ke změně. Je to zlehka psaná kniha, v níž se střídá teorie s osobními zkušenostmi a úvahami psycholožky a koučky Lindy a blogerky Daniely. Ke každému tématu dostanete pár otázek k zamyšlení (Jak a kdy se o sebe staráte? Jak se necháváte ostatními od sebepéče odradit?) i tipů, jak na to (Sebepečující aktivity si zapište do diáře. Mluvte samy se sebou přátelsky, jako byste hovořily k milé kamarádce.).

Autorky vycházejí z myšlenek a metodiky známého dánského pedagoga a rodinného terapeuta Jespera Juula, seznamují čtenářky s rizikem vyhoření, s tím, že je třeba umět požadavky druhých odmítat a bránit si své hranice. V několika drobných kapitolách informují o základech dobré životosprávy: zdravá strava, kvalitní spánek, dostatek pohybu… Najdeme zde dokonce recept na pomazánku a popis cvičení makko-ho podporujícího proudění energie čchi v meridiánech.

Publikace nenabízí žádná převratná zjištění ani analýzy výzkumů. Vlastně jsou to takové docela obyčejné zkušenosti a pravdy. Přesto může být užitečné se začíst. Ono totiž není vědět jako vědět. Důležité je se na základě vědění také rozhodnout a jednat. Najít způsob, kudy by to šlo. A právě k tomu mohou být nápady, tipy, úvahy a otázky Lindy s Danielou užitečné.

Sympatické je, že autorkám nejde o komerčně pojatou péči typu wellness víkendů. Nedostanete návody tipu: „Udělejte si radost — kupte si třeba kabelku.“ Linda s Danielou se zabývají vnitřním nastavením matek, jejich hodnotami, organizací všedních dnů a uspokojováním potřeb všech členů rodiny.

Spokojenost rodičů a dětí je totiž navzájem úzce propojená, potřeby všech jsou důležité a měly by být uspokojovány. V každém konkrétním okamžiku je přitom na místě posoudit, čí potřeba je v tu chvíli nejdůležitější, čí nejnaléhavější — a podle toho jednat. Abychom se přitom nedostaly do stresu z konfliktu potřeb, doporučují autorky prevenci: v ideálním případě by se nic důležitého nemělo stát naléhavým.

Někdy jsou nabízené rady jednoduché. Jenže, co se hezky řekne, často se hůř provádí: např.: „Naučte se snášet, že někdo jiný je (kvůli vám) nespokojený.“ Přesto je dobré si to uvědomit — už to, že pochopíme potřebu změny a přijmeme myšlenku, že toho je možné dosáhnout, nás nasměruje a dodá naději.

Pár postřehů, myšlenek a rad z knihy:

• Nadávání dětem a dohadování s nimi téměř vždy pramení ze stresu.
• Není ostuda přiznat, že „normální všední den“ je náročný.
• Po protancované noci je člověk unavený jinak, než po noci probdělé s nemocným dítětem.
• Děti potřebují naši lásku a pozornost. Ale ne neustále, hned a pokaždé.
• Hodí se rozlišovat mezi přáním a potřebou, u sebe i u dítěte.
• I ta nejdelší cesta začíná prvním krůčkem.
• Důležitou součástí sebepéče je zpomalení.
• Ostatní se o vás nebudou nikdy starat tak, jak to potřebujete. Také to není jejich úkol, ale váš. Jste dospělé.
• Když víte, jaké palivo potřebujete, následuje druhý krok, tedy najít vhodné čerpací stanice a cíleně k nim zajíždět.
• Rozdělte se o zodpovědnost s manželem, a úměrně vývoji dětí předávejte zodpovědnost i jim.

Klientky, s nimiž pracuji na rozvoji sebepéče, překvapeně zjišťují, že se spolu s nimi radostnějšími stávají i další členové rodiny. Dokud se mámy snažily o štěstí všech ostatních a zapomínaly na sebe, nebyl šťastný nikdo. A najednou, když máma dbá na sebe, jen tak mimochodem zjišťuje, že děti méně kňourají a častěji se smějí, a manžel už tolik nebrblá. Říkávám, že máma je emočním srdcem rodiny. Mámy, nezapomínejte na sebe!

Kniha „Máma v pohodě. Sebepéče pro hrdinky všedních dnů“ se věnuje tématu vyčerpání matek a tomu, jak situaci napravit. Popisuje podobný jev jako „Cesta matky“, ale z jiného úhlu. „Cesta matky“ je psychoanalytický hloubkový pohled terapeutky na zkušenosti žen v mateřství, ve kterém se přes příběhy dostáváme k emocím, a na jejich základě se mění naše chování. „Máma v pohodě“ je spíše kognitivně-behaviorální pohled koučky, který se více opírá na kognici a snaží se pomocí úpravy chování a toho, jak nad problémem přemýšlíme, měnit náš emoční stav. Obě knihy mají otázky pro reflexi, zamyšlení a integraci na konci každé z kapitol.

Autorkami knihy “Máma v pohodě” jsou blogerka Daniela Gaigg, která píše blog o rodičovství Die kleine Botin a rodičovská koučka Linda Syllaby. Ve své práci se opírají na přístup Jespera Juula, kterého autorky hodně citují i v knize. Jesper Juul je zajímavý autor, kterého si ráda čtu a stejně ráda se s ním často nesouhlasím.

I z té knihy mám rozporuplné pocity. Část věcí, o kterých autorky píšou, je správná a je dobré si to uvědomit. Například, měli bychom odlišovat potřeby dětí od jejich požadavků, měli bychom si uvědomit, že perfekcionismus může mít negativní vliv na zdraví, že dítě potřebuje maminku, která je odpočatá, napojená a vřelá, má dostatek psychických zdrojů pro výchovu, že je dobré v rodině mít správnou hierarchii. Na druhou stranu mám otázky ohledně toho, jak ta hierarchie má vypadat, zda opravdu platí metaforické tvrzení “nejdřív masku sobě” (asi k tomu napíšu článek až budu mít čas), zda nám ke změně chování a emočního stavu stačí afirmace a rozhodnutí, že “nejdůležitějším člověkem v mém životě jsem já”. Pokud máte děti na domácím vzdělávání, cítíte se z mateřství 24/7 vyčerpání, ale stejně nechcete děti dávat do systému, tahle kniha vám návod a “zázračné tlačítko” pochopitelně neposkytne. Autorky předpokládají, že děti chodí do školy a matka do práce, v Německu to jinak ani nejde.

Vidím tuto knihu především jako zajímavý doplněk k terapii. Některá cvičení mohou být opravdu prospěšná a mohou poskytnout prostor pro reflexi. Teoretická část textu dobře zdůrazňuje potřebu brát sebe a vztah se sebou samotnou vážně a popisuje, jak ten vztah ovlivňuje stav dětí. Zároveň většina žen, se kterými se potkávám, vědí, že je dobré o sebe pečovat, že je fajn vytvořit prostor pro vlastní koníčky a péči o sebe, ale z nějakého důvodu to nemohou uskutečnit. Ani tato kniha neposkytne pro ně zázračné řešení problému absence vesnice vazeb nebo neuspokojivého stavu systému školství nebo celkové absenci energie pro hledání chůvy nebo jiné výpomoci. Je trochu smutné, že jako “hrdinky všedních dní” jsme odkázané na sebepéči místo toho, abychom byly zapojeny do přirozené sítě kaskádní péče, jak by to bylo přirozené.

Autorky zmiňují rovněž taková zajímavá témata jako mikrobiom střev, cyklické výkyvy hladiny hormonů u žen, rodinné konstelace, jógu, praxe dýchání a všímavosti. Na konci knihy najdete 52 kartičky na každý týden roku, například: “Nahraďte tento týden slovo “ale” slovem “a””, “Zaměřte tento týden pozornost na to, čeho si na sobě, svých dětech a svém partnerovi vážíte”, “Buďte si tento týden nejlepší kamarádkou, jakou si dokážete představit” atd.

Knihu bych doporučila především čtenářům a čtenářkám, pro které je blízká filozofie koučinku.

U Nakladatelství Portál vyšla kniha určená všem maminkám a ženám a myslím, že i nejen jim.

Maminka je žena, která dělá od narození své ratolesti tolik profesí, že si to prostý člověk málokdy uvědomuje. Je v ní najednou kojná, zdravotní sestřička, kuchařka, uklízečka a mnoho dalšího a vše se to bere jako normální věc. Jenže málokdo si uvědomuje, že ji to vše může vyčerpávat. Možná se tváří, jak ten nejšťastnější člověk na světě a taky jím je, ale i tak přijdou chvíle, kdy se cítí totálně vyčerpaná a na dně.

Tahle kniha nám dává náhled a hlavně podnět, jak to změnit. Jak se cítit dobře a nevyhořet. V jednotlivých kapitolách nám dává podněty k tomu, jak řešit témata jako třeba - Jak uspokojit nejen potřeby své rodiny, ale i ty své. Jak najít rovnováhu mezi tím vším a najít cestu k sobě. Jak nastavit hranice, aby náš život byl v rovnováze a ne na houpačce.

Tahle kniha byla pro mě terapií.

Nejsem v poslední době v pohodě a i když mám už dítko větší pubertou políbené, tak stále něco řeším. Nejsem vždy v úplné pohodě, i když se tvářím statečně a slzy pečlivě skrývám. Mám dojem, že k vyhoření mám jen kousek a snad i proto jsem sáhla po téhle knize.

Ukázala mi, co můžu pro sebe dělat, abych se cítila lépe. Jak nastavit hranice, aby nebylo tolik slz a zmizela frustrace ze svého žití. Dusím je v sobě, protože se bojím, že bych tím ublížila svým milovaným. Tím ubližuju sobě, ale vím, že jinak to v tuhle chvíli nejde.

Kniha mi pomáhá s tím břemene něco dělat. Na konci každé kapitoly jsou otázky, které vás mají přimět zastavit se a uvědomit si, co opravdu potřebujete jako žena.

Já na téhle cestě jsem na začátku. To uzdravení nitra bude chvilku trvat, ale i díky téhle knize mám ukázán ten správný směr. Jen neuhýbat z cesty. Naučit se mít rád sám sebe. Upřednostnit mé Já a být na chvilku i sobec. Nemusím být perfektní. Vím, že pro své dítě perfektní jsem i svými chybami, i když je občas těžké to přijmout a nesnažit se být ještě lepší.

Chci být prostě mámou v pohodě.