Dětskou psycholožku dr. Jiřinu Prekopovou si můžeme spojit s knihami Když dítě nechce spát, Malý tyran a nebo – společně s dětskou lékařkou dr. Christel Schweizerovou – s publikací Děti jsou hosté, kteří hledají cestu.
Kniha Neklidné dítě se snaží hlouběji a systematicky proniknout do problematiky dětí, které jsou charakteristické výrazně neklidnějším chováním, než je obvyklé. Důležitým východiskem je formulování základní terminologie, upřesnění některých pojmů ( např. hyperaktivity ve vztahu k vnitřnímu neklidu, jejích projevů ve formě psychosomatických dějů aj.).
Text je členěn do 12 kapitol. Jim předchází předmluva k českému i německému vydání, uzavírá jej epilog, závěr a seznam doporučené literatury. Lze však upozornit, že i přes snahu o doplnění značně úzkého seznamu o několik českých titulů předkládá jen nedostatečnou možnost orientace ve sledované problematice. Nejen nakladatelství Portál nabídl v posledních 10 až 15 letech celou řadu odborných textů, vztahujících se k tématu.
Autorky se chopily vysoce aktuálního tématu, problému, který trápí rodiče i odborníky nejen v evropských zemích. Ukazuje se, že vrozený neklid je jenom zčásti a jen u některých dětí vyvolán primárním oslabením centrálního nervového systému. Značný podíl na jeho existenci mají citové vztahy, výchovné postoje a metody, zejména v rámci rodiny dětí.
Již v úvodu je upozorněno na skutečnost, že v posledních letech je zvýšený sklon označovat všechny neklidné děti za hyperaktivní. Autorky zdůrazňují, že hyperaktivita vzniká většinou jako důsledek hlouběji sahajícího jevu, a to vnitřního neklidu, který „ nachází únikovou somatickou cestu a projeví se hyperaktivním chováním a hekticky odbíhavým způsobem jednání „ (s. 12). Takovým „neposedou“ bývá častěji chlapec než děvčátko. Mužské pohlaví je v raném věku náchylnější k podráždění i onemocnění mozku. U chlapců se častěji vyskytuje nejen hyperaktivita, ale i další vývojové poruchy.
Na s. 18 jsou shrnuty znaky, které odlišují hyperaktivní děti od tzv. neposedných. Mimo jiné naznačují výraznou nevyspělost v sociálním chování dětí , spojenou často s neklidem rodičů. V dalších kapitolách se čtenář dozví o poznatcích v oblasti neurologického pozadí problému neklidu a získané hyperaktivity. Zaujme problém znejistěných rodičů ze strachu, že udělají chybu. Čtenář se jistě zamyslí nad neklidem v oblasti vztahů v rodině, setká se s problémem „přeházené rodiny“, zapuzených otců aj. V kapitole Zneužité vnímání zaujme informace, že fenomén hyperaktivity ve třetím světě de facto neexistuje. Autorky se snaží odpovědět i např. na otázkiu, zda je hyperaktivita civilizační chorobou, proč se dříve o těchto dětech nehovořilo aj.
V kap. Cesta k diagnóze jsou shrnuty např. i typické symptomy hyperaktivity dětí (s.102), jsou zde uvedeny znaky dětí sociálně nezralých aj. Podkapitola Neklid jako důsledek duševních zranění předkládá popis tří typů dětí, jejichž matka je dítěti málo srozumitelná nebo zcela nečitelná. Úvodní věta kapitoly Terapie nás zaujme, ale jistě nepřekvapí: „Nejlepší terapie je prevence“ (s.111). S dodatkem, že hyperaktivita by vůbec nemusela vzniknout, kdyby dítě včas dostalo to, co mu náleží.
Dozvíme se o podpoře rodičů a o individuální práci s nimi, o rodičovských skupinách a rodinné terapii. V závěrečném textu nalezneme náměty aktivit pro oblast hrubé a jemné motoriky dětí, cvičení pozornosti, soustředení, kontroly jednání, schopnosti empatie atd. Není od věci ani Poučení pro učitelky mateřských škol a pro učitele dospívajících.Užitečný je i přehled terapeutických aktivit v užším smyslu (terapie pevným objetím, systémová rodinná terapie atd.).
Publikaci Neklidné dítě lze doporučit jako kvalitní doplňující studijní oporu nejen odborníkům a studujícím v oborech pomáhajících profesí. Se zájmem si ji prostuduje jistě i řada rodičů a všech, kteří pečují o děti v jakékoliv roli. Pro ně závěrem několik slov autorek: „Výchova, která se zakládá na lásce a úctě k vyššímu řádu, je nejúčinnější prevencí všech psychických a psychosomatických onemocnění, a proto i neklidu v člověku a mezi lidmi. Jsou-li vztahy v pořádku, je zbytečné přemýšlet o výchově...“ (s. 125)..

PhDr. Marie Renotiérová, Ph.D.