Rodiče, nebojte se vychovávat své děti v pohodě

Expertní přístup rodiče při výchově svazuje

První dítě je jako první palačinka, málokdy se povede, říká americké rčení, jež v závěru své knihy Pohodoví rodiče – pohodové děti připomíná psycholožka Iva Jungwirthová. Být dobrým rodičem a dobře vychovat své děti neumíme, dokud to nevyzkoušíme. Kde hledat jistotu, kam se obrátit pro radu, když nevíme? Řada rodičů vyhledává nejrůznější kurzy, semináře a poradny. Spoléhá se na výsledky výzkumů a expertních studií na téma stravování dětí nebo jak podporovat jejich motorický či mentální vývoj. Vyznění těchto dobře míněných rad je bohužel příliš často protichůdné a maminky a tatínkové tápou ve snaze neudělat osudnou chybu ve výchově potomka. Iva Jungwirthová nabízí směr na první pohled obyčejný – pověstnou zlatou střední cestu. Řiďte se svou intuicí, říká, svou láskou k dítěti, jeho individualitou, nebojte se být „v pohodě“. Když on/ona pořád tak zlobí!
Neznamená to ovšem vzdát se svého dílu odpovědnosti. Až překvapivě často stojí za problémy, s nimiž se děti potýkají při usínání, v jídle nebo v kontaktu s jinými dětmi, stejná obtíž, kterou dosud nevyřešili nebo si nepřipouštějí maminka či tatínek. Dítě odmítá ovoce, nevydrží u stolu, staví se k dětem na písku nebo ve školce agresivně. Jeho matka si přitom ovoce také oškliví, u stolu s dítětem neposedí, jen tak přes den uzobává, tatínek - sportovec a vazba - je zase v skrytu na klučíka pyšný, že si „jen tak něco nenechá líbit“. Stejně tak dítě jen tak „nevymyslí“, že bude jíst pouze při puštěném videu nebo že si z obchodu vždy odnese pytlík bonbonů.
Děti nás odrážejí a my se odrážíme v dětech. Určující je komunikace, způsob, jakým s dětmi mluvíme, a to už od jejich narození. Dítě vnímá nejprve melodii hlasu svých nejbližších, teprve později slova a jejich smysl. Odhalí i nepatrný nesoulad mezi verbálním sdělením a podtextem, který jej doprovází. O něco později prokoukne rozdíl mezi tím, co říkáme, a jak jednáme. Ilustruje to příklad používání slov děkuji a prosím. Je hezké dětem připomínat, kdy se užívají, ale ještě účinnější je, když je rodiče sami používají.

Pohled do ordinace i za hranice

Nesmírně cennou a inspirativní část knihy, jež je věnována výchově od kojeneckého věku do přibližně šesti let, tvoří autentické příběhy a příhody, jež autorka nasbírala ve své poradenské i přednáškové činnosti. Přinášejí svědectví o rodinných rituálech, konfliktech a jejich řešeních, situacích z pískovišť, obchodů i dětských postýlek. Iva Jungwirthová vedle sebe nejednou klade několik pohledů na tutéž situaci, vícero řešení, jež otcové a matky zvolili, a jejich pozdější důsledky. Sama konkrétní situace podrobně rozebírá, nabízí další řešení a přiznává i to, jak by ona sama – coby matka čtyř dětí – v daném případě postupovala.
Osvěžující jsou také příhody, jež vypráví z dlouhodobých pobytů v zahraničí, zejména v USA a Izraeli. Pohled na odlišný způsob výchovy a rodinná pravidla relativizuje u nás zdomácnělé postoje. Například pověstný americký liberální přístup, dosahující někdy pro nás extrémů, zase vyvažuje důslednost, s níž jsou malí Američani vedeni k slušnosti. A to jak k ostatním dětem (poděkovat, poprosit a půjčit hračku je samozřejmostí), tak k rodičům (odmlouvání a dohady nejsou tolerovány, rovněž ne nadávky rodičům).
Ať už se tedy snažíme naplňovat kterýkoli výchovný model, vždy to bude průsečík mezi postoji a názory mými a mého partnera s výchovným stylem našich rodičů a také společenským a kulturním klimatem. Důležité je ale uvědomit si, jak ve své vtipné a důvěru dodávající knize říká Iva Jungwirthová, že nejde tolik o to „dělat věci správně“ jako hledat především to, co svědčí mně a mému dítěti.

PhDr. Markéta Růžičková