Agnes a odemčený sen napsala Tuutikki Tolonen, jejíž trilogie Strašidelná chůva, Strašidelná cesta a Strašidelný dopis má u dětských čtenářů velký úspěch. Finská spisovatelka i s Agnes dokázala, že umí vtáhnout do napínavého děje a pustit až na poslední stránce.

Nechci prozrazovat nic z příběhu, sama si ani nečtu anotaci, abych se nedozvěděla víc, než je nezbytně nutné.

Zkrátka pokud hledáte knihu, jejímž čtením se budete s dětmi bavit, Agnes je správný tip. Dle přebalu je pro děti od 8 do 12 let, ale méně zdatným čtenářům můžete číst vy a neochudíte se o parádní příběh. Písmo je dostatečně velké a má větší řádkování, takže "to hezky odsýpá", což hlavně mladší čtenáři ocení.

Kniha je doplněna nevšedními ilustracemi Kati Vuorento.

Finská literatura pro děti už dávno není v českém prostředí reprezentována jen Tove Janssonovou a jejími muminky nebo pohádkami Miky Waltariho. V posledních několika letech se na trhu objevila celá řada titulů Tima Parvely (série Kepler62, Host, série o Elle, Portál) nebo například oceňovaný komiks Agnes a sedmý host autorky Kati Närhi (Paseka, 2017). Novým jménem mezi finskými autory knih pro děti v českém překladu není ani Tuutikki Tolonen – známe ji díky sérii Strašidelná chůva, Strašidelná cesta a Strašidelný dopis (Portál, 2018–2021). Na začátku prosince 2021 přišlo nakladatelství Portál s další velmi zdařilou knihou této autorky – Agnes a odemčený sen ve skvělém překladu Alžběty Štollové.

Jsem moc ráda, že nakladatel zachoval krásnou původní obálku i monochromatické ilustrace Kati Vuorento. Kresby jsou citlivě vlídné, realistické, a přesto si zachovávají nezaměnitelnou romanticky rozmáchlou linku. Jen je velká škoda, že jim nebylo věnováno víc prostoru a že vinou nešťastně zvoleného papíru prosvítají do obrázků řádky z předešlé strany.

Finsky tajuplná i celoevropsky soudobě realistická, magicky pohádková, ale zároveň tematicky mířící na současný život dětí, které se musejí potýkat s komplikovanými vztahy s vrstevníky nebo s následky rozvodu rodičů. Stejně jako ve zmíněné „strašidelné“ sérii, i v případě Agnes a odemčeného snu se autorce skvěle daří tyto dvě roviny vyvažovat. Pro mladého českého čtenáře je styl hladce čitelný a srozumitelný a díky občasným magickým dotekům atraktivně napínavý. Nakladatelem doporučený věk je 8–12 let, pro společné čtení či předčítání se dá doporučit i o maličko mladším, naopak pro potřeby výuky ke kritickému myšlení i o něco starším. Text plyne hladce, ale pod povrchem lze najít až překvapivé tematické hloubky – jestli se do nich ponoříme, anebo ne, to nechává autorka na nás.

Hlavní dějová linka dětského prázdninového pátrání po tajemné Agnes Margharetě je zřetelná, nekomplikovaná a jednoznačná, a to přesto, že se v ní mísí okamžiky reálné a snové. Agnesin odchod z Helsinek, mámina nová práce a tajemný hrob na místním hřbitově. Pak seznámení s Pontusem alias Piškotem, synem mámina šéfa z místních novin Jussiho, a společné hledání osoby, která možná je a možná není pohřbena pod zvláštním náhrobkem. Téma smrti je silné, nemá však děsit a nepůsobí nijak hororově. Je reprezentací pomíjivosti a historie, obrazem ztraceného, co není možné vrátit a změnit, je připomínkou, že náš čas zde je omezený a neměli bychom jím plýtvat ve sporech plných uražené pýchy

Vedlejší dějová linie nese náladu společenského románu, místy až společenské kritiky rozpadajících se rodinných vazeb napříč generacemi. Autorka zde na pozadí historie vyvolává zajímavou diskusi. Ač by se zprvu mohlo zdát, že jde hlavně o kritiku současné lehkosti, s níž jeden z rodičů opouští stávající rodinu, aby jinde, s jiným partnerem založil rodinu novou, při hlubším zamyšlení vyplouvají na povrch hlubší argumenty, které tuto kárající tendenci tlumí. Agnes a její neochota smířit se s otcovým odchodem je konfrontována se situací kamaráda Piškota, jemuž nedávno zemřela matka. Tolonen zde Piškotovými ústy připomíná, že dokud dva lidi nerozdělí smrt, je možné o neshodách hovořit a hledat cestu, jak pouto očistit od nenávisti a zachovat je. („Myslel jsem na to, že přes to všechno, co vám provedl, je pořád ještě naživu. Můžeš se ho zeptat, proč to udělal. Můžeš mu říct, co se vám přihodilo, když už s vámi nebyl. Můžeš se s ním pohádat. Můžeš mu říct, že je ten nejpodlejší ze všech podlých idiotů. Můžeš si s ním ještě promluvit.“)

Téma smrti a smíření zde jde ruku v ruce s potřebou pečovat o křehké a nedokonalé rodinné vztahy, a to jak v současné časové rovině Agnesině, tak v historické rovině její prababičky, která v předtuše vlastního konce učiní poslední pokus svázat dávno přetrženou nit rodinných vztahů. Její touha a potřeba najít ztracenou rodinu se přetaví do kouzelných snů a vnuknutí, v nichž malé, vykořeněné Agnes ukazuje cestu ke staronovému domovu, vile Rauhale. Když se jejich ruce spojí, jako by se sváry a omyly předešlých generací smazaly, jako by to byl nový začátek, který dá Agnes sílu usmířit se s otcem a její prababičce dlouho ztracený klid, který jí dovolí odejít. („Agnes Maria pohnula rukou směrem k Agnes a dívka jí vzala ruku do dlaní. ,Děkuju, že jsi nám pomohla tě najít. A taky tu šperkovnici a vilu Rauhalu.‘ Stařenka si spokojeně oddychla. Opět zavřela oči, ale úsměv jí na tváři ještě chvíli zůstal. Potom se však taky vytratil. ,Asi zase usnula,‘ oznámila ošetřovatelka.“)

Je to příběh o ztrácení a nacházení pokladů, o kouzelných snech, o lásce až za hrob, o nově nalezených přátelstvích, o křivdách a důležitosti odpuštění, o vnitřní síle.