Dlouho jsem se těšila, až budu moct na podzimní knižní novinku Černobílé prázdniny, jejíž autorkou je Lucie Šavlíková, napsat recenzi. A tak, když balíček s nadílkou z nakladatelství Portál dorazil, měla jsem velkou radost. Po pár dnech na mě však stále čekal na psacím stole a já ne a ne najít tu správnou chvíli na čtení.

Překvapivě jsem se do pohádkového příběhu začetla jednoho pátečního rána. Seděla jsem v kavárně, před sebou šálek voňavé kávy a hlavou mi běžel program náročného dne. A tu na mě z kabelky vykoukla hlava jezevce se šibalským výrazem v očích. Knihu jsem vytáhla a začetla se do ní. A usmívajíc se četla a četla a četla, dokud mě nedohnal kvapící čas…

Hlavní hrdina, devítiletý Jan Meles, bývá často nemocný, a tak ho pratetička Pravoslava, bydlící v chaloupce u lesa, vezme na pár dní k sobě na zotavenou. Honzovi se u tety moc líbí. Obdivuje její krásnou zahradu, může jíst sladkosti, které mu maminka zakazuje, běhá po lese, jak dlouho chce. Jaké je jeho překvapení, když zjistí, že rozumí řeči zvířat! A dokonce se seznámí s někým, o kom mu tatínek již odmalička vypráví různé historky – s jezevcem Petrem!

Ten, vedle Honzy Melese, zastává v ději taktéž důležitou úlohu, což lze poznat už ze samotné kompozice kapitol. Autorka totiž kombinuje zážitky, jež slyšíme z úst Honzy Melese, s příběhy vyprávěné jezevcem Petrem. Ty v sobě vždy nesou nějaké mravní ponaučení a hlavně jsou neskutečně bohaté na různorodé jevy z češtiny. Nejedno srdce češtináře zaplesá!

Začněme např. od kapitoly O pařezu, který chtěl být ztepilým smrkem. Soukromě jsem si ji nazvala Óda na pravopisné špíčky. Lucie Šavlíková je do textu zakomponovává natolik přirozeně, že si dětské oko a ucho v daný moment sotva uvědomí, že se jedná o problematické slovo, ve druhé chvíli si ho díky autorčině jazykovtipu zapamatuje a v posledním kroku vše přirozeně a s lehkostí ukládá do paměti.

A to nemluvím o tom, jak si autorka bravurně pohrává s češtinou! No řekněte sami, nejsou slova jako hromokluk (s. 41), bubačka a bubukraj (s. 70) nebo lesky (s. 71) – rozumějte mluvící lesní řečí – kouzelná?

Češtinářský exkurz bych uzavřela poukázáním na množství přísloví, pořekadel a rčení, např. šili se mnou všichni čerti (s. 36), třese se jako osika (s. 41), strach má velké oči (s. 44). Opět pěkná příležitost k tomu, abychom děti seznámili s pestrostí české slovní zásoby a  dědictvím lidové slovesnosti.

Oproti tomu ostatní kapitoly upoutají spisovným (způsobným) vypravěčským stylem Honzy Melese, správně okořeněné dětským slovníkem a vtipnými úvahami nad jednáním dospělých: „[…] když to viděla maminka, vůbec z toho neměla radost. Ba právě naopak, zuřila ještě víc než naše paní učitelka třídní, když je přepracovaná.“ (s. 12)

Podtrženo sečteno. Samotný text je velmi čtivý, humorně napsaný, pobaví jak děti, tak i dospělé. Pomyslnou třešničkou na dortu je všudypřítomná dávka napětí, nedávající hned jasnou odpověď, jak příběh Jana Melese a jezevce Petra skončí. Když už si totiž myslíte, že zápletka bude rozluštěna a děj plynule doběhne do konce, hop a je tu ještě něco napínavějšího.

Úsměv na rtech mě doprovázel skutečně od první do poslední kapitoly, a to nejen díky krásnému příběhu, ale i povedeným ilustracím Ilony Komárkové (publikující pod jménem Komára). Doufám proto, že se kniha bude jednou stejně jako mně líbit i mému synovi. Úplně to vidím – léčíme se doma s nějakou virózou, jsme zachumlaní pod peřinou a já mu čtu o velkém dobrodružství Honzy Melese, které začalo nejinak než také pořádným nachlazením.

Očekávání:

Jak se neopakovat, Skoro uvažuji, že bych tento bod zrušila. Na druhou stranu snad pokaždé jdete do knihy či příběhu s nějakým očekáváním nebo přáním, ne? Ať tedy dlouho nebilancuji a nepokouším se okecávat – zaujal mě námět. Bez náhledu, bez podrobnějších informací jsem z edičního plánu zvolila prázdniny v českých lesích, protože to je prostor pro fantazii a hlavně zvířátka jako dělaný.

Skutečnost:

A schválně – kolik z vás, když jste byli malí, chtělo trávit prázdniny v lese nebo minimálně někde na cestě za dobrodružstvím? Přesně tohle vám tato kniha dá. Prázdninové dobrodružství plné legrace, ale i vážnosti, malých ponaučení, vtipných poznámek a zvratů, šišlající myšku, moudrého jezevce, vystrašeného zajíce a raubířského psa. Mimo jiných tedy.

Především vše působí reálně. Není umění vytvořit úplně nový svět. Tedy, pěkně kecám. To rozhodně umění je. Ovšem z mého pohledu mi přijde obtížnější vzít už existující základ a s ním pracovat. Zasadit pohádkový příběh, který se nakonec vůbec jako pohádka netváří, do prostředí, které všichni důvěrně známe. Kdo ještě nikdy nebyl v lese? Já kousek od jednoho velkého bydlím a umím si hravě představit, že má hajný vzteklého psíka. Nemusím ani čekat na hajného. Náš soused má rovnou dva. Nebo že v lese pod pařezem bydlí jezevec.

Číst příběh, který pro dětskou fantazii může být hravě během chvilky realitou? Který si vybaví, když půjde kolem mraveniště nebo zakopne o pařez? Neuvěřitelné. Ano, teď je ještě malá a spíš jde o to, aby kniha, kterou čteme, bavila mě. Ale za pár let se k ní může vrátit a číst ji sama. Příběh si připomene a bude ho zase vnímat úplně jinak.

Nádherné jsou i kresby. Ano, zvířátka jsou polidštěná. Přesto nakreslená tak, že i mrňous nemá problém je identifikovat. V knize najdete jak menší, tak celostránkové ilustrace a jsou vážně zdařilé. Reálné a zároveň pohádkové. Vím, že to spojení zní poněkud krkolomně. Vezmeme to jinak – děti mají zpravidla bujnou fantazii. Rádi si věci představují, bez ohledu na to, jestli je jim pět nebo dvanáct. Mají třeba imaginární kamarády, v jejich fantazii ožívají plyšové hračky i panenky. Proč ne zvířata v lese? Knihy, které tohle podporují, a zároveň zachovávají realističnost ve smyslu, že jezevec je noční tvor, může trošku zapáchat a je mrzout? Tomu tleskám!

Stejně tak vidíte, že ne každý pes je přítulný mazlíček. Liška je ve skutečnosti taky pořádný záškodník a ne jen milé rezaté zvířátko a podobné nuance, které dávají příběhu a knize hloubku. Autorka dokáže podnítit i dospělou fantazii a vzbudit nadšení i u dospělých – tedy podle mého názoru a vlastní zkušenosti, neb já se na každé čtení před spaním těšila ještě víc, protože mě zajímalo, co Honza vyvede příště a s čím se setká.

Délka kapitol je cca tři až čtyři strany. Někdy zvládnete tři, jindy jen jednu. Dá se však díky této ideální délce předčítat i menším dětem, byť je primárně určena pro větší. Celkem najdete v knize dvacet kapitolek. Co oceňuji dál? Větší písmo. Pro děti ideální a upřímně – i pro rodiče, pokud mají nějakou vadu zraku. Za sebe dávám pět z pěti. Smekám nad výborně odvedenou prací ze stran autorky, ilustrátorky i nakladatelství. Víc takových krásných a nápaditých knih.