Téma smrtí jsme již nakousli v nedávné recenzi na knihu Kamzíkův velký skok, která je silně nabitá emocemi, úchvatná a dojemná.

V dnešním článku se na téma smrti nebo spíše naopak života podíváme z trochu jiného úhlu. Kniha, kterou Vám v této recenzi představím se na první pohled zdá být jiná, než ve skutečnosti je.

Já osobně mám ráda knihy, které jsou jedinečné, zajímavé a nevšední a právě tato je jednou z nich.

V knize je spousta zajímavých ilustrací a celkově je ve svým vzhledem dost netradiční. Narazíte v ní také na mnoho různých stylů a velikostí písma.

No a o čem kniha tedy vlastně je? Příběh pojednává o malé Smrtečce, dcerce velkého pana Smrtky, který byl ze všeho už moc unavený a rozhodl se, že svou dcerku vyšle do světa.

Říkal jí děvčátko s kosou a chtěl, aby se naučila něco o životě i umírání. Předal ji svou obrovitánskou kosu a odmlčel se. Smrtečka se ho ptala na to, co je přesně smrt a on chtěl, aby na to přišla sama.

Smrtečce hlavou probíhaly všechny možné i nemožné nápady, k čemu všemu se dá ta obrovská kosa využít a proč ji vůbec musí vláčet s sebou? Vše, do čeho se oblékla, ji bylo velké a kymácela se ze strany na stranu, jelikož nemohla ani pořádně chodit.

No jenže aby všechno nebylo tak černé a pochmurné stalo se, že Smrtečka zakopla a spadla do žluté barvy. A aby nebyla takto flekatá, rozhodl se mistr malíř, že ji obarví kompletně. No a když už byla takhle v těch změnách, rozhodla se využít otcovu kosu, zkrátila si kabát do svých rozměrů a měla velkou radost, že vypadá jako dáma :-).

Já osobně žlutou barvu beru v tomto příběhu jako symboliku, protože žlutá barva má rozveselující účinky a je opravdu hodně pozitivní. Zde bylo právě potřeba tu černou barvu smrti a pochmurnou náladu trochu rozbít.

Z příběhu vyplývá několik různých ponaučení nebo spíš věcí k zamyšlení. Doba je opravdu neskutečně uspěchaná. Lidé nemají čas na to, aby se chvilku zastavili a jen prostě byli. Naopak neustále někam pospíchají a jsou protivní, protože věčně nestíhají.

Jak šla Smrtečka světem, tak sama rostla a rostla. Už nepotřebovala mít kabát sepnutý kolíčky, už z ní byla opravdu mladá slečna, která stále objevovala svět, radovala se ze života a snažila se získat spoustu nových zkušeností.

Smrtečka dál a dál putovala světem dnem i nocí, až narazila na místo zvané Temnice. Moc toho z něj vidět nebylo, protože bylo celé zahaleno oblakem kouře a dýmu. Byl to smog. Děvčátko tento pohed vyděsil a snažila se tyto škody napravit. Zjistila, že může obracet věci k lepšímu.

Smrtečka měla za sebou už několik dobrých skutků, které rozveselily nejen ji, ale také všechny, které měla kolem sebe. Najednou byla dospělá, už nebyla dítětem.

DOPORUČENÝ VĚK

No, tak tohle bude docela oříšek. Doporučený věk bych viděla asi spíš až pro starší děti. Teenagery ve věku 12-13 a více let. Aby knize tak nějak pozoruměli a něco si z ní vzali.

Spoustu myšlenek má psaných mezi řádky, takže by se puberťákům mohla určitě líbit a mohla by jim dát mnohem více, než menším, kteří ji nemusí tak úplně pochopit.

ZÁVĚREM

Abych pravdu řekla, tak mi v první chvíli myšlenka té knihy nedocvakla. Ne, že by nebyla zřejmá (nebo vážně neni?), protože zpětně mi to přijde docela jasné, ale nějak mě to hned po dočtení vůbec netrklo. Ale to se mi naopak líbí, že se dá (ne)pochopit různými pohledy :-D.

Měla jsem trochu jiné očekávání, tak jsem byla překvapena a v závěru knihy lehce zaražena a nevěděla jsem, co si o knize myslet. Když jsem knihu dočetla, tak jsem otáčela dál a čekala ještě nějaké pokračování. Má takový zvláštní konec.

Hlavně jsem ani nevěděla, jak Vám ji podat v recenzi abych nenapsala úplně vše, co se nabízelo. Takhle mi totiž přijde, jako by recenze vůbec nedávala smysl ale je tam .. někde vzadu schovaný ale je tam :-D.

Není tedy vyloženě o smrti ale o životě a o tom, jak život sami prožíváme, co vidíme kolem sebe a vše je bráno pohledem Smrtečky - malého dítěte, čisté dušičky :-).

Je to jedna z těch knih, které Vám zůstanou vrtat v hlavě.

Melancholická artová kniha o Smrtce a jeho dceři, která se při své pouti po světě s tátovou kosou učí znát, o čem všem je život.

Nejsem si úplně jistá, jestli tahle kniha skutečně patří výhradně do dětské knihovničky. Skoro bych řekla, že je to jedna z těch, která dá daleko víc dospělým než dětem. Ne že by byla pro dítě jakkoli nevhodná, to ne, spíš si myslím, že jsou myšlenky a pointa v knize tak skryté, že možná i vám samotným dá zabrat je odhalit. Kniha nechává velký prostor k přemýšlení.

Výtvarně je nádherná - ilustrovala ji Dorothee Schwab a vytvořila v knize skutečné výtvarné dílo na každé dvojstraně. I text Michaela Stavariče je vlastně doplňkem ilustrací, které jsou v celé knize zkrátka stěžejní.

Dílo pro fajnšmekry dětské literatury nebo milovníky artových knih.

I malým dětem se z ní ale dá samozřejmě číst, i přes melancholickou náladu celé knihy (kterou budou děti vnímat daleko méně, než dospělí) - každá dvojstrana je takový samotný drobný příběh, resp. text na každé dvojstraně popisuje nějakou situaci, ze které se Smrtečka naučí něco nového o životě. S každou dvojstranou Děvčátko roste, dospívá a mění se jeho pohled na věci. Obávám se ale, že malým dětem unikne celková pointa (možná se ale pletu a některým přemýšlivým dětem přinese víc, než si umím představit - to jistě každý posoudí sám na základě fotek a úryvků z knihy, které najdete dále v článku).

Mně osobně se kniha opravdu nesmírně líbí, přesně takový typ knih mě baví a fascinuje. Ale cítím, že je trochu víc pro mě, než pro Lolu. :)

Stavarič, Michael: Děvčátko s kosou - recenzent Eva Davidová

Česko-rakouský spisovatel a překladatel se narodil v Brně (*1972), v sedmi letech s rodiči emigroval do Rakouska a tam rodina nakonec zůstala, navzdory své touze žít v Kanadě. Za své knihy pro děti získal několikrát rakouskou státní cenu za dětskou literaturu. V češtině doposud z jeho knih pro děti vyšly dvě: Včelikář aneb mravenci nemají o opylování vskutku ani ponětí! (Mladá fronta, 2009), v roce 2015 pak Děvčátko s kosou (Portál).

Na první pohled jednoznačně upoutá výtvarný styl knihy – dětsky naivní obrázky, škrtance, nedokončené kresby, rozverné čmáranice. Překreslování, stopy nápadů a podivuhodně nápadité dvoustránkové koláže vytvořené z různých materiálů a fotek. A přitom jasné vyznění - tady se hraje na ostří kosy, tady se dotýkáme smrti, tady se potkáme s holčičkou, co je dcerou opravdického Smrťáka!

Na druhý pohled čtenář pochopí, že jde o dílo výtvarnice Dorothee Schwab (*1985), která knihu neilustruje, ale spoluvytváří. Na předsádce najdeme koláž kreslených detailů z příběhu, často metaforických (variace na děvčátko, kosu, cylindr a jejich možnosti) - působí to skoro jako obrázkový seriál.

Celý příběh Děvčátka s kosou zachycuje patnáct různorodých dvoustránkových ilustrací nebo spíš jímavých obrazů. Každý z nich má specifickou barevnost, materiály, atmosféru, dramatický moment - a samozřejmě do obrazu rozmanitě včleněný text. V jednom místě si autor hraje s rytmem řeči a uplatňuje zvukový asociativní princip. Čtenář si každou dvoustranu knihy může dlouho prohlížet, kochat se zajímavými detaily výtvarného zpracování a vedle toho sledovat příběh. Kromě dramatických obrazů (např. když Smrtečka - jak jí říkal otec - ochrání děti před rozzuřenými psy) jsou tu i obrazy spíš meditativní, snové. Z nich nejsilnější jsou zřejmě dva závěrečné: děvčátko dospělo, barevnost ustoupila čistému prozření rázem poloprázdné stránky. A přiletí havran…

Výrazná výtvarná stylizace knížky ovšem neupozaďuje její poselství. V pop-punkovém hávu a lehce groteskních kulisách se skrývá zábavný, jinotajný příběh o údělu smrti na zemi. Nevychází se ovšem z existenciálních otázek a explicitně vyřčených pravd, ale z ryze praktických věcí: jak má Smrtečka fungovat v té velké kutně, botách, s kosou, kterou málem neunese? Co všechno by se ještě dalo s takovou kosou udělat? Neumí náhodou taky čarovat? Tyhle otázky si hrdinka klade a na své cestě na ně svým způsobem odpovídá.

Děj je jednoduchý: dcera pana Smrtky v expozici příběhu dostane od otce kosu a kutnu a má se vydat do světa. Pan Smrtka je totiž velice unavený a protože má jen jednu dceru, svěří jí své řemeslo. Řekne jí jen to, že smrt není kosa a že na to, jestli je smrti třeba, musí přijít sama. „Je načase, aby ses vydala do světa a naučila se něco o umírání a o životě. Takový je koneckonců běh všech věcí…“ A Smrtečka jde a postupně, jakoby náhodou prožívá různé situace a sbírá zkušenosti. A zjišťuje třeba, jak se mrtví probouzejí k novému životu nebo jak může některé věci obrátit k lepšímu. Sympatické je, že hrdinka zbytečně nerozumuje, nedumá nad nesmrtelností chrousta - prostě jde, něco uvidí nebo se jí něco stane - a nějak jedná. Svými činy zároveň roste, dospívá, podobně jako vyrůstá ze svého oblečení. Text zachycuje spíš útržky příběhu, jen několik důležitých vět ze situací. Mnohem více čtenáři napovídá obraz (např. když Smrtečka pomůže dvěma dětem, které mají díru v loďce, vyjet na jezero). V příběhu najdeme symboly a motivy se smrtí související (např. jezero, převozník, zrcadlo, stín, havran, houpačka..). Příběh působí jako lehký, otevřený interpretacím, zdánlivě jen tak nahozený - stejně jako jeho kulisy i výtvarné zpracování. Děvčátko s kosou si na konci příběhu uvědomuje, že dítě je pryč. Můžeme si to vyložit jako dospění děvčátka, jako smrt dítěte v něm, jako konec a zároveň nový začátek, jako předěl v životě Smrtečky. Neboť poslední věta zní: „A pak se společně vydali dál.“

Děvčátko s kosou hovoří o podobných věcech jako Návštěva malé smrti Kitty Crowther (Baobab, 2013), ale jiným jazykem a zdá se, že trochu hravěji, bláznivěji. Je určena pro opakované čtení, prohlížení a nacházení drobných překvapení. Je dobré, že se u nás objevuje další knížka s tímto tématem, zachyceným dětským úhlem pohledu. Děvčátko s kosou fenomenálně vypráví o dětské hravosti, o tom, že smrt není žádná ježibaba ani osudová žena, ale může to být holka, co má radost z toho, co dělá.

Eva Davidová

Recenze byl zpracována pro nakladatelství Portál