Smrt je velké téma, které k životu patří. Je jeho součástí, ale i přes to je pro nás mnohdy dost těžké ji přijmout, smířit se a naučit se s ní žít.

Když nás něco takového potká, každý máme jiný způsob jak se s tím vypořádat. Jenže co děti? Jak pomoct dětem v takové situaci, pokud je to potřeba?

Kniha Kamzíkův velký skok je velmi silný dojemný příběh o ztrátě blízké osoby, který by mohl být zároveň záchytným lanem dítěti prožívajícím něco podobného.

V této recenzi prozradím poměrně dost z děje, tak ať s tím případně počítáte hned od začátku čtení tohoto článku, ale troufám si říct, že to v tomto případě vůbec nevadí. Tuto knihu totiž nekupujete sobě, ale svým dětem.

Nestačí ji jednou přečíst a zase třeba vrátit do knihovny či prodat dál, ale stane se součástí Vašeho domova a Vašeho života. Je totiž tak neuvěřitelná kniha, že se nedá popsat v krátkosti nebo s méně fotkami ale je potřeba ji předtavit takovou, jaká je.

Kniha vypráví příběh o stádu kamzíků. Konkrétně o mámě kamzici se dvěma kamzíky, bratry.

Jednou ale padal několik dní hustý sníh. Kamzice uslyšela varovný signál svého stáda, který znamenal blížící se šelmy. Hluboký sníh ale kamzici nedovolil, aby svá kamzíčata zahnala a prodrala se s nimi sněhem do bezpečí. Jedno z kamzíčat se před šelmou chtělo zachránit dlouhým skokem, který se mu ale nevydařil.

Když nebezpečí pominulo, mladší kamzík vyběhl z úkrytu a hledal svého brášku. V tu chvíli nechápal co se děje a co se jeho staršímu bráškovi stalo. Kamzice mu řekla, že zemřel, přestalo mu bít srdce.

Zrovna tato následující ilustrace je doslova dechberoucí. I přes to, že v knize zvířata mluví, což jim dává nádech nadpřirozena, tak si troufám říct, že takovými silními emocemi určitě procházejí i ve skutečnosti. Pohled mezi nimi je tak silný a všeříkající.

Mladší kamzík odmítal svého brášku opustit. Nechtěl od něj odejít. Chtěl být pořád s ním, což je pochopitelné.

Kamzice ale potřebovala dohnat svou tlupu, museli se tedy vydat pryč.

Vydali se tedy na cestu a chovali se, jakoby s nimi starší bráška nadále byl. Zeptal se maminky co by staršího brášku nejvíce potěšilo. Maminka odpověděla, že jeho úsměv, jeho radost. Zemřelému bráškovi to sice už bohužel nepomůže, ale mladšímu ano.

Nikdy už nebude sám, bude stále s ním. Došli až na místo, kde to měli oba rádi a na kamzíka čekal poprvé jeho velký skok. Nikdy z takové výšky neskočil, vždy jen obdivoval svého staršího brášku. a tak se odhodlal a rozhodl se uskutečnit jeho velký skok.

DOPORUČENÝ VĚK

V anotaci knihy se píše, že byl postup oznamování zprávy o smrti dítěti konzultován s psycholožkou a kniha může být také použita jako metodická příručka pro mateřské školky a 1. a 2. třídu prvního stupně.

Já bych ji doporučila dětem kolem 4 - 5 let nejdříve. Mladší by to nemusely tak úplně pochopit nebo se v těch záležitostech spíš ještě moc "nešťourají" a troufám si říct, že situaci zas tolik nevnímají - záleží samozřejmě ale na individualitě každého dítěte.

ZÁVĚREM

Wooooow .. prostě wooooow! Tleskám!

Kniha je formátem menší A4. Textu v ní není moc, ale je výstižný a dostačující. Ilustrace jsou všeříkající, energické a silné. Navíc je psána větším písmem, aby v ní mohli číst i malý čtenáři.

No, a co si budeme povídat. Při čtení knihy jsem bulela, až jsem pomalu neviděla na písmenka a stejně tak při focení knihy do recenze. Pocity, které z ní mám se těžko textem přenáší. Je to až nepopsatelné, co ve Vás dokáže vyvolat. Směs smutku a úžasu z té krásy, jakým je psána.

Je to kniha o smrti blízké osoby, v tomto případě zvířete, ale i přes to má dobrý konec.

Po jejím dočtení zůstanete sedět, zamyšleně koukat a postupně si utřete všechny slzy. Tím pádem si tak nějak nedovedu představit, jak s pomocí knihy pracovat s dětmi, aniž bych nebulela. Nevím, jestli jsem nějaká přecitlivělá ale to se bez slz vážně číst nedá.

Bezstarostné dětství v divoké přírodě skončí kamzíkovi v okamžiku, kdy jeho starší bráška nečekaně zahyne. Pod dohledem laskavé maminky se malý kamzík musí naučit přijmout život i s jeho odvrácenou tváří a přetavit smutek v pozitivní odhodlání žít dál. Na působivosti knížky určené především předškolním dětem se podílejí rovněž ilustrace Ľuboslava Paľa, které promyšlenou barevností zvýrazňují zobrazované emoce.

Daniel Rušar se v knize Kamzíkův velký skok pouští do tématu, které bylo v české literatuře pro děti a mládež ještě před deseti lety téměř tabuizováno. Ačkoliv v současné literární produkci určené dětem již o zachycení umírání a smrti není nouze (připomenout lze kupříkladu produkci nakladatelství Cesta domů), Rušarova knížka je přesto ojedinělá. Autor se obrací k dětem předškolního věku a zohledňuje skutečnost, že ještě nemají jasnou představu o tom, co smrt znamená. Nepokouší se však budovat ve čtenáři koncept smrti, ale soustřeďuje se na citový zmatek a nejistotu, které ztrátu u malých dětí provázejí.

Volba zvířecích hrdinů koresponduje s dětským personifikačním pohledem na svět. Kamzíci jsou symbolem nespoutanosti, jejich sebejistý pohyb v divoké horské přírodě je činí zdánlivě nezranitelnými. Hlavní hrdina příběhu, do něhož se dítě snadno může projektovat, si riziko a nebezpečí vůbec nepřipouští. Tragická smrt jeho staršího bratra, který zahyne na útěku při nezvládnutém skoku, malého kamzíka zasáhne. Moudrá maminka mu pomáhá vyznat se ve vlastních pocitech, překonat smutek i strach.

Příběh má dramatický vrchol vlastně hned v samotné expozici, kdy kamzíci prchají před pronásledovateli, ale to nejdůležitější se odehrává až poté, v dialozích truchlící kamzičí matky a malého kamzíka. Postupně, krok za krokem, se s nečekanou smrtí smiřují a důležité je, že tak činí společně a žádný z nich není se svým smutkem sám. Proces přijetí smrti není jednoduchý a odehrává se po etapách od rozloučení s mrtvým tělem přes hry na zpřítomňování mrtvého kamzíka až ke vzpomínkám, v nichž je bolest střídána pocitem sounáležitosti, který nedokáže přetrhnout ani smrt. Pojetí příběhu jako zvířecí alegorie umožňuje zobrazit v symbolické zkratce vše podstatné. Neexistuje žádný univerzální návod, jak reagovat na smrt. Ani kamzičí maminka neudílí žádné striktní rady, je však svému synovi nablízku a vlastní smutek s ním sdílí jako přirozenou reakci. Motiv skoku je pak repetitivně využit coby předěl znamenající potvrzení kamzíkovy odvahy a znovunalezené chuti do života, který povede i s jistým závazkem k bratrově památce.

Důležitou roli hrají ilustrace renomovaného slovenského výtvarníka Ľuboslava Paľa. Realisticky ztvárnění kamzíci se pohybují v abstraktní krajině a sytá barevnost dvoustránkových ilustrací podtrhuje emoční potenciál knihy. Dětský čtenář, odkázaný na předčítání, tak může pronikat do rozporuplných pocitů hrdiny i prostřednictvím podprahového působení barevných ploch.

Publikace neskrývá terapeutické poslání, Rušar s Paľem však vytvořili knížku, která nic nepředepisuje, nemá ambice vysvětlovat a explicitně didaktizovat. Vyzdvihuje důležitost empatie a jaksi mimochodem představuje i výzvu k zamyšlení nad křehkostí a hodnotou života.

Knihy o smrti, a k tomu pre deti. Všetci by sme chceli, aby to bolo inak. Že? Od momentu, ako sa narodia, ich chceme chrániť. Chceme, aby sa vyhli bolesti, aby im nehrozilo nebezpečenstvo. Najviac zo všetkého chceme, aby nezažili tú najhoršiu stratu - tú, po ktorej sa občas zdá takmer nespravodlivé, že sa znovu naučíme žiť. Ale životy sú rôzne, a niekedy sa zlým veciam nedá zabrániť.

V knihe Kamzíkův velký skok mladé kamzíča príde o brata. Takúto stratu nečakalo, dovtedy sa ich spoločný život skladal z bláznenia a skákania. "Kamzíčata si myslela, že skotačení a radost budou navěky." Potom sa ale všetky možné zlé okolnosti zvinuli do jednej, tragickej: mrazivá zima, husté sneženie, svorka hladných vlkov. Staršie kamzíča sa pokúsilo zachrániť sa veľkým, dlhým skokom. Knihu máte na kolenách, dieťa vedľa seba, obrátite na ďalšiu stranu a čítate: "Když později mladší kamzík vyvěhl z úkrytu, marně hledal staršího brášku. Jeho tělo leželo opodál na skalní ploše."

Ak má vaše dieťa približne päť rokov, zľakne sa a zhlboka vydýchne. Deti okolo piateho roka ihneď pochopia, čo sa stalo, a že to znamená obrovský smútok. V tomto veku už zvyčajne chápu, že smrť je nezvratná. Na rozdiel od nich to chápe časť štvorročných detí a len veľmi málo trojročných - pre ne je smrť zatiaľ len spánok, ktorý sa po nejakom čase skončí, prípadne je to cesta niekam ďaleko, z ktorej je možné sa vrátiť. Mŕtva andulka bude zajtra zase poletovať a čvirikať, musíme len počkať, kým sa zobudí, mami. Uvidíš.

Ale päťročné deti už vedia, že je to inak. A tiež chápu, že ten, kto zomrel, už nesníva, necíti a že mu ani nemôže byť zima. Náš kamzík sa to práve ide naučiť.

"Co se mu stalo?" ptal se zděšeně maminky.

"Zemřel," odpovědela kamzice. "Přestalo mu bít srdce."

"Ne!" zakřičel mladší kamzík.

"Je mi to velmi líto," řekla maminka a plakala.

Túto knihu napísal Daniel Rušar, ktorý je vo svojom profesionálnom živote poradcom osobného rozvoja. Prednedávnom mu vo vydavateľstve Paseka vyšla kniha o detskom strachu z tmy Vlk a tma. Na rozdiel od iných detských kníh, ktoré sa detským strachom vysmievajú alebo ich zametajú pod koberec, v tejto si starý vlk dokáže predstaviť pocity mláďatka a vďaka tomu skutočne aj pomôcť. Empatia je veľmi silný nástroj prekonávania bolesti a strachu, a tak ani matka kamzíčica pred synom neskrýva bolesť. Je to z autorovej strany zámer, pretože "...v dětských hrách je smrt přece přítomná. Ale zdálo se mi, že jako dospělí povídání o smrti dětem zjemňujeme." Detskí psychológovia, ktorí na knihe spolupracovali, tento zámer potvrdzujú.

Spolu s mamkou teda mladší kamzík plače, spolu ostávajú pri mŕtvom kamzíkovi. "Obejmu tě," povie synovi a tak sa k sebe pritisnú. Spolu kamzíkovi ďakujú, že mohli byť časť života s ním, a spolu ich bolí, že už vlastne nemôžu spraviť nič iné. A musia ísť ďalej, pretože sa už vzdialili od svojho stáda a sú teda v nebezpečenstve. Čo bude ďalej?

Nasleduje tá ťažšia fáza, keď ustúpi prvotný šok - no ešte stále sme v detskej knihe o strate. Dospelí zvyčajne voči deťom používajú vákuum, ticho. Častokrát vo vlastnej bolesti veria, že lepšie bude deťom nehovoriť, nespomínať. Vydržať jeden deň za druhým, až raz ráno bude bolesť preč. Títo dvaja ale bolesť prežívajú spolu, a práve to ich lieči: kým hľadajú svoje stádo, obaja si bračeka predstavujú po svojom boku. Spomínajú si na miesta, ktoré mal rád a tiež spolu hovoria o tom, ako im chýba. Táto časť je veľmi smutná a zároveň je v nej veľa nádeje. Ak máte za sebou čosi podobné, nebudete to vedieť čítať bez sĺz.

Záver príbehu je horko-sladký; to najhoršie je za nimi.

"Občas budu ale smutnit," řeklo kamzíče mamince.

"Já taky," souhlasila maminka a přitiskla k němu hřbet. "Oba si spolu budeme někdy stýskat."

Brzy nato sa shledali se svou tlupou.Táto kniha vzbudzuje u dospelých veľmi silné reakcie, napriek tomu, že je určená deťom. Bude to sčasti tým, že je v nej málo slov - taký vzácny dar v súčasnej dobe urečnených knižiek, ktoré by potrebovali poriadne vyškrtať. Veľký potlesk redaktorke Michaele Škultéty, že s nesmiernym citom ustrážila koľko textu Kamzíkův velký skok potrebuje. Každé slovo je na správnom mieste a zámerom nie je vás nasilu rozplakať. Práve tým, aký je príbeh priamy a bez pátosu, aký je autentický (a mohlo by sa zdať, že až odosobnený), necháva priestor na váš vlastný príbeh, na vaše vlastné pocity a pocity dieťaťa.

Druhým dôvodom je, myslím, výber hlavného hrdinu. Kamzík je zvláštne zviera. Jeho stádo pôsobí na horských hrebeňoch neohrozene, no pritom krehko. Daniel Rušar sa sám vyjadril podobne: "Přijde mi že, stále žijí život na hraně, jsou houževnatí, odolní, když často překonávájí překážky i nepřízeň počasí." A to je veľmi presný popis človeka, ktorý sa zo dňa na deň pomaly snaží spamätať zo straty.

Nuž a tretím dôvodom budú ilustrácie Ľuba Paľa. Sú expresívne podobne ako v knihe Haló, haló, pani mačka, ktorú Daniel Rušar dobre pozná a má rád. Cítite z nich ľadovú búrku vysoko v horách zmiešanú zo strachom, cítite aj šok a prázdno. V závere je nádej, ktorá vám vyrazí dych rovnako ako smrť staršieho kamzíka v úvode.

Kamzíkův velký skok nie je na každý večer, to je pravda. No je to jedna z najkrajších kníh, aké možno doma budete mať.