Abych toho neměla málo... hopsám si mezi literaturou pro dospělé a dětskou sekcí. Frida Nilsson mě v srpnu 2020 ohromila prvním příběhem s Hedvikou v hlavní roli – Poněkud zvláštní kůň. Tedy, abych vás nemystifikovala. Šlo o druhou knihu s tímto svérázným a zvídavým děvčetem, ale mou první. Ještě se v tom orientujete? Nevadí, pojďme se podívat, co jí potká v dnešní knize.

Strašidelný letní příběh o lásce, o odcházení, o tom, co je na lidech důležité, a jak získat zpátky ztracený fotoaparát. Hedvika je zase o rok starší a vypadá to, že v létě nebude do čeho píchnout. Kamarádka Linda totiž odjela k moři. Navíc se babička vrátila z nemocnice a je z ní někdo úplně jiný. Nejdřív Hedvice slíbí své cínové vojáčky, ale vzápětí na to zapomene. Naštěstí se v sousedním domku objeví letní hosté – lehce potrhlý tatínek a jeho syn Štěpán, zvaný Špek, který si ví rady v každé situaci. Nebýt jeho, Hedvika by nikdy nezjistila, jestli je protivný Dlouhán ze zatáčky nebezpečné strašidlo a jestli babička skutečně odjela od kuchyňského dřezu rovnou do Itálie.

Baví mě cesta, kterou jsem se u dětské literatury vydala. Volím zpravidla tituly, které nejsou tak úplně profláknuté. Není kolem nich obrovský marketingový humbuk a díky tomu opakované narážím na úžasné lahůdky. Najít v dnešní době příběh pro děti, který nebude jen reklamní rychlokvaškou, ale bude obsahovat nějaké ponaučení, něco hlubšího či citlivě pojatý nějaký problém, není paradoxně tak obtížné, jak by se vám na první pohled mohlo zdát.

Tahle mrtvice se činila. Ucpala babičce spousty chodbiček v mozku. Chodbiček, ve kterých byly vzpomínky z doby před deseti, dvaceti a třiceti lety. Babička si teď už jen pamatuje, že si musí čistit zuby a tak. Minulý týden si ale spletla kartáček na zuby se lžící na boty.

Čtenářům od sedmi let, pro které je Léto s Hedvikou primárně určené, je přizpůsobené nejen větší písmo, ale i rozumná délka jednotlivých kapitol. V těch se setkáváme s dívkou, která zdaleka není dokonalá. Dělá chyby jako běžný smrtelník. Je náladová, impulsivní, zbrklá, rovněž i hloubavá, bystrá a empatická. Díky ní se z dětského pohledu díváme na různé situace v rodině, se kterými běžně přijdeme do styku. Patří mezi ně například úmrtí v rodině, noví sousedé, vypůjčení věci bez dovolení, strach z neznámého, síla přátelství, nepochopení některého chování rodičů, důsledky pomluv a drbů. Spolu s Hedvikou zažíváme obavy, pocit viny, projevy nesouhlasu, smutku, zklamání, ale i nadšení, radosti… To vše naprosto nenásilně a zároveň otevřeně.

Špek uchváceně chodí za Dlouhánem od nádoby k nádobě a prohlíží si jeho žáby. Hedvika ale ne. Ta si myslí, že ošklivější zvíře, než je Gun, v životě neviděla. Vlastně ani neví, jestli je horší mít za souseda žížaložravé strašidlo, nebo dědka, co sbírá žáby.

Sice si neumím (a snad ani nechci) představit, jak chutná teplá třešňová polévka, kterou hlavní hrdinové milují a patří k jejich rodinné tradici, ale jinak jsem si čtení příběhu neuvěřitelně užila. Překvapilo mě, že ač určený pro děti, je čtivý, hloubavý, komplexní, plný dětské fantazie a přesto si z něj hodně odnese i dospělý. Ilustrace od Komáry už jsou jen vkusným a nepřeplácaným doplněním děje. Smekám klobouček a myslím, že se s Fridou Nilsson nevidím naposledy.

Hodnocení 5/5