Vícero map rovná se atlas? - autor recenze: Vendihttp://vendi13.blogspot.com/2021/03/knihovna-b-landmann-mapy-mych-pocitu.htmlPodle všeho je atlas souborem map, které jsou spojené účelem, tématikou či měřítkem. A zpracovaný koncepčně kartograficky a polygraficky jako jednotné dílo. Jinými slovy by se dnešní kousek dal se špetkou nadsázky označit za cosi jako emoční atlas. Nicméně název sám o sobě je dostatečně vystihující, proto není potřeba jakákoli změna či zásah. Pojďme tedy rovnou k věci, totiž ke knize… k atlasu… k mapám!
Přiznejte se bez mučení, považujete se za člověka, který rozumí pocitům? Umíte je dávat najevo? Identifikovat? Nebo jste třeba jako Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku a emoce a pocity pro vás představují neuvěřitelný problém? Často jste dokonce pokládáni za bezohledné, protože neumíte správně fungovat právě skrze empatii, která je velmi důležitou „vlastností“ nebo spíše dovedností?
Mapy mých pocitů jsou sice primárně pro menší dítka, ovšem i dospělý a zralý člověk se do nich může začíst a bloudit prstem po ilustracích. I když zvolení slovesa „začíst se“ není úplně šťastné. Jak se dá číst v mapách? Vždyť v nich není text, jen popisky! A vážení, jde to! Mapy dávají prostor vlastní fantazii, ukazují vám cestu, rovněž – technicky vzato – i cíl a přesto máte jakousi svobodu libovolně odbočit. Vrátit se, udělat zajížďku, objížďku, trasu nečekaně změnit… ať mluvíme o klasické mapě a o trase z bodu A do bodu B, nebo právě o dnešní ilustrované krásce.
Extravagantní a přitom moudrý kousek. Žádný text, předmluva, epilog, nic podobně rušivého. Jen velkoformátové ilustrace, které nejsou vůbec dětinské. Originální a hluboké. Velký pomocník při tzv. vizualizaci, protože přesně tak děti vnímají. Potřebují si na vjemy a věci sáhnout vnitřně. Identifikovat je, spojit. Proto je tu tato kniha, aby jim coby nositel poselství předala informace bez ruchů v podobě textu. Zároveň mají čtenáři (protože podle mě se v knize najdou nejen děti) velikou a vlastně prakticky neomezenou svobodu v interpretaci. Ano, autorka pojala vše ve svém osobitém stylu. Nic nám však nenutí. Jen nám dělá průvodce a zbytek je pouze o naší fantazii. Ukazuje, jak vypadají mapy hlavní postavy nevysloveného příběhu, ovšem ty naše se mohou a určitě se i liší, protože co člověk, to originál.
Pokaždé, když knihou listuji, upoutá mě něco jiného. Moje oči si vypíchnou jiný detail, název, směr. Neustále mám touhu skutečně a fyzicky se ilustrací dotýkat a přímo doslova hmatatelně jezdit prstem po mapě. Jak řekla v rozhovoru sama autorka – je důležité pocity poznat a umět s nimi zacházet, protože například strach nebo vztek se mohou zprvu jevit jako negativní, ovšem nesou sebou i pozitivní věci. Kupříkladu takový strach přináší jako jeden z důsledků opatrnost, obezřetnost a respekt. Tedy tak to takhle z fleku vnímám minimálně já. Každý jsme v tomto jiný a znovu opakuji: kniha nás nikam netlačí, nechává na nás, co si vyvodíme.
Pro případ, že by vás autorčin malířský styl oslovil, má na svém youtube kanále několik kratších videí a na mě je konečné shrnutí. Často remcám, že knihy pro děti obsahují hodně obrázků a málo textu. A stejně často se stává, že ten text zdaleka nedosahuje kvalit ilustrací, a potom špačkuji na plnou pusu a prakticky vidím rudě. A dnes tu sedím a vynáším do nebes titul, ve kterém – vyjma popisků – není text prakticky žádný? Ano, uhodili jste hřebíček na hlavičku. Je to tak. V tom je totiž skryt ten největší přínos a přidaná hodnota. Příběh zprostředkovaný výlučně obrazem, nikoli slovem. Jiný vjem, jiný rozměr, jiný směr. Netradiční uchopení něčeho, co si potřebujeme jako děti osvojit, ale formou srozumitelnou, smysluplnou, svobodnou a navíc s pocitem, že na nás není vyvíjen nátlak.