Nakladatelství Portál vydala velmi originální a netradiční obrazový počin pro malé i větší čtenáře, který v sobě skrývá prakticky dvě knihy - dva příběhy. Jeden se jmenuje Suchozem, a druhý, který naleznete na druhé straně knihy, kde se obvykle nachází zadní strana, se nazývá Mokrozem. Publikace tedy nemá zadní stranu, jen dvě titulky, které vám představí dva velmi odlišné světy...

Očekávali jste, že se na knize podílel jeden ilustrátor? Tak to byste se spletli stejně jako já. Naopak každá část knihy má svého ilustrátora. Mokrozem ilustroval německý ilustrátor Jan Birck, zatímco Suchozem Joëlle Tourlonias, pocházející ze stejné země, která má stejně jako předešlý ilustrátor kvalitní tvorbu a letitou praxi.

Spisovatel Michael Engler není žádným nováčkem na literární scéně. Německý autor pracoval jako scénárista, ale také jako ilustrátor, dokonce i jako umělecký ředitel a dnes se věnuje tvůrčím publikacím pro děti a mládež. U nakladatelství Portál vyšel již jeho titul Tři ovečky na arše, který se drží biblického námětu, ale je neskutečně nápaditý a co se týče grafického zpracování, tak opravdu originální. V recenzi jsem vám řekla víc, ale nyní se zaměříme na tyto dva příběhy...

Suchozem se odehrává v pouštním prostředí, kde vám svůj svět ukazuje dívenka Neneh. Doprovází ji její zvířecí kamarád fenek jménem Farúk. Jak tedy vidíte, jména dětem mohou dělat obtíže, protože jsou méně známá než klasická zahraniční. Stejně tak je může mást zvíře fenek, což je prakticky liška, ale pro české čtenáře taktéž méně známá. Ústředním námětem Suchozemě je prakicky nedostatek vody, což dospělí čtenář snadno vytuší. Autor zobrazuje obtíže, týkající se nouze o vodu. Snaží se dětem ukázat, jak je nutné si vážit věcí, které jsou pro nás běžné, ale jinde naopak chybí. Nabádá je k zamyšlení a k pochopení. Povídka je krásná a emotivní. Ač jsou v ní vlastně jen dva hrdinové, z nichž jeden je zvíře, tak si myslím, že děti pomalý, avšak poutavý příběh chytí za srdce možná podobně jako dospělé.

Co se týče grafického zpracování, je okouzlující. Zkrátka poušť a všechny její krásy i strasti vám ilustrátorka předvedla opravdu bravurně. Už jen kvůli těm kresbám se mi příběh zdál úchvatný.

Mokrozem je, jak už tušíte, plná deště a naopak trpí nedostatkem hezkého počasí a slunce. Ústředním hrdinou je tentokrát chlapec jménem Lamar, který má také blízkého zvířecího kamaráda. V tomto případě hraje na druhé housle slepička. Tito dva žijí na velmi deštivém místě, které je smutné, chmurné a studené už na první pohled. Vody je nadbytek, ale zas jim chybí sluníčko, které by jim dopřálo lepší náladu a zahřálo je. Ač jsou oba příběhy smutné a depresivní, tak s ohledem na prostředí tento působí ještě zoufaleji a nostalgičtěji... Mokrozem má však krásný konec, podobně jako Suchozem.

Grafické zpracování, kterého se tedy ujal ilustrátor, je také velmi krásné a působivé, ale s ohledem na déšť a zachmuřené počasí je mnohem smutnější. Sálá z něj spousty emocí a citlivější malé čtenáře může silně zasáhnout, ale přesto to stojí za to.

Příběhy se uprostřed svým způsobem spojí v jeden krásný a propojí se všechny nadbytky a nedostatky...

Autorovy příběhy skrývají spoustu krásných myšlenek, představují také rozdílná počasí a prostředí, stejně tak i odlišné hrdiny, ale nejsem si jistá, zda je všechny děti vyčtou a pochopí. Ale pokud ne, tak přece jen od toho mají nás, rodiče, kteří jim pomohou poznat svět více do hloubky a poradí jim.

Oba ilustrátoři odvedli skvělou práci, knihu vyzdvihli. Bez jejich kvalitních ilustrací by autorovy myšlenky nebyly tolik zřetelné a dojemná pouť jeho hrdinů by nevyzněla tak výrazně a krásně...

Suchozem/Mokrozem rozhodně mohu doporučit pro senzitivní čtenáře, kteří touží zamyslet se nad příběhy s tématikou klimatu. Chcete-li své děti poučit a dopřát jim něco dojemného, nad čím můžete společně polemizovat, tak určitě tuto knihu plně využijete. Doporučuju podívat se na kresby, které jsou krásnou součástí stejně jako příběhy samotné.

Na mě čtení hodně zapůsobilo stejně jako na mé děti. Opakovala bych se, kdybych tu předříkávala klady, jež jsem zmiňovala výše. A zápory? Ty jsem žádné nenašla. Snad jen, že dětem bude potřeba něco vysvětlit, protože nemusí pochopit všechno, ale i to je na tom krásné... není nic lepšího, než pomocí kvalitní publikace rozšiřovat dětem obzory a vysvětlovat jim krásy života. Mohu doporučit.

Máte rádi nápaditá a obrázková vyprávění? Vyzkoušejte Mokrozem/Suchozem, kde se v jedné knize sešly hned dva samostatné příběhy, které se uprostřed potkaly. Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál.

V zemi chlapce Lamara už týdny prší a prší.

Lamarovi a jeho kamarádce slepičce Dolores už děravou střechou prší i do domu a sluníčko je v nedohlednu. Oběma kamarádům už hrozí ponorková nemoc, jsou mrzutí a smutní, proto slepička rozhodne, že je čas odejít za sluníčkem, protože o sluníčku je známo, že zlepšuje náladu.

Nasedají do loďky a vydají se po řece, o které doufají, že ústí do moře. Oběma kamarádům neustálé pršení kazí náladu, a dokonce se i pohádají, ale omluvit se nehodlá ani jeden z nich.

Až jednou se krajina začne měnit, je stále sušší a sušší…

V zemi dívky Neneh si zase písek skoro nepamatuje, jak voda vypadá.

Poušť je nekonečná a slunce neustále pálí, jediné po čem Neneh touží je trocha vody. A tak se spolu s jejím přítelem fenkem Farúkem vydají trochu vody hledat.

Koryto řeky je ale vyschlé a ve studni je posledních pár kapek. Neneh se ale nevzdává a je odhodlaná najít vodu stůj co stůj…

Pan Engler má asi déšť rád, protože je to už jeho druhá knížka, v níž podstatnou roli hraje déšť. Tou první byl zábavný titul Tři ovečky na arše.

Titul je nádherně ilustrovaný, v ilustracích naleznete plno rozkošných detailů, které můžete s dětmi objevovat. Textu je akorát, je do obrázků vsazený, jeho barva je uzpůsobená tak, aby se dobře četl.

Zajímavostí je, že každý z příběhů ilustroval jiný ilustrátor. Mokrozem má na svědomí Jan Birck a Suchozem Joëlle Tourlonias. Jejich styl je podobný, alespoň mně to tak přišlo.

Zhodnocení a doporučení

Mokrozem/Suchozem je melancholická, ale nápaditá knížka obsahující dva příběhy, které se uprostřed setkají. Melancholie bych se vůbec nebála, protože i ta k životu patří a není třeba ji dětem zatajovat. Při čtení čtenářům knížka připomene, že i když do života prší, vždy je tu ještě naděje a víra v nový zítřek a že se hodí mít přátele na blízku. Takže bych ji doporučila dětem zhruba od 6 let ke čtení v sychravé či smutné dny, protože ukazuje, že zítřek může být zase šťastný, a to je dobré vědět