Spisovatelka Zuzana Pospíšilová je dětská psycholožka, ale také oblíbená autorka knížek pro děti. Na projektu jsme již uvedli recenze jejích knih Dědečkovy povídačky, Alenka lékařka a Štěpánův podivuhodný stroj. V nakladatelství Portál roku 2012 vyšly Pohádky pod polštář – soubor krátkých různorodých pohádek vhodných pro chlapce i děvčata, který si okamžitě získal oblibu u čtenářů a jejich přízni se stále těší. Svědčí o tom dotisk i přední místa v prodejnosti. Víte, proč má kráva a čert rohy? Četli jste někdy o vousaté princezně či šišlavém králi? Tušíte, jak se na Zemi dostal slunečník a slunečnice? Že ne? Nechte se spolu s dětmi přenést do pohádkového světa, kde se to určitě dozvíte.

Soubor je uspořádán do osmi okruhů vždy po pěti pohádkách. Čtenářům se tedy nabízí celkem čtyřicet krátkých pohádek, které se můžou chlubit různorodou tematikou. Uvnitř naleznete pohádky zvířecí, kouzelné, ze školky, o autech, princeznách, ale také neposlušné či strašidelné. Velkou předností všech pohádek je jejich obsahová pestrost a témata, díky kterým se zavděčíte jak holčičkám, tak i chlapcům. Unavení rodiče zase ocení jejich krátký rozsah (jedna pohádka čítá nanejvýš tři strany, a ještě navíc je bohatě ilustrovaná). Výtečně se hodí na čtení před spaním.

Většinou kombinují reálný svět s fantaskním, tzn. že postavy i situace se podobají skutečnému světu, ale do děje vstupují i pohádkové bytosti či kouzla. To se týká například pohádek O zamilované čarodějnici, O strašidýlku z pokojíčku, Jak si autíčko hledalo nový domov, aj. Menší skupina vyprávění představuje moderní autorské pohádky, např. Čokoládový princ. Poměrně značná část pohádek vysvětluje neotřele a nově běžné skutečnosti, o tom se dočteme v pohádkách Proč kukačka kuká, Proč mají berušky puntíky, Proč má kráva rohy? nebo Proč mají čerti rohy? či Pohádka o Slunečnici a Slunečníku. V některých vystupují také personifikované přírodní živly a vysvětlují tak přírodní zákonitosti – Jak sluníčko zařídilo, aby bylo na světě hezky, Jak přišly mrazy. Nezřídka jsou hlavními postavami právě děti, to bude malým posluchačům určitě sympatické, můžou se s pohádkou lehce ztotožnit.

Pohádky jsou i lehce výchovné a poukazují na časté nešvary v chování nejen dětí, např. nafoukanost, rozmazlenost, egoismus, neochotu uklízet, také rozvíjí u dětí empatii, soucit, kamarádství… Špatné vlastnosti jsou samozřejmě po zásluze potrestány. Všechny příběhy jsou uzavřené, končí šťastně a smířlivě, přesně tak, jak to má v pohádkách být. Myslím si, že každý rodič ocení zejména poslední oddíl Ze školky, který vychází z reality a i ve skutečném světě může pomoct s řešením častých problémů dětí, jako šišlání, osamělost, vybíravost v jídle či loudání.

Krásných pohádek naleznete v knize spoustu. Mě osobně hodně zaujala Proč má kráva rohy?, O vousaté prince, O lenivé kuně a jejím vynálezu či O smrkáčkovi vyprávějící o skřítkovi Smrkáčkovi, který nerad smrkal, proto mu přes plný nos nebylo rozumět, a samozřejmě na to u jedné slečny doplatil. Naštěstí se brzy objevila jiná s dobrým srdcem a uplakanému skřítkovi pomohla jeho problém vyřešit.

Na stránkách nakladatelství Portál si můžete celou pohádku O smrkáčkovi přečíst, proto uvádím ukázku vyprávění Proč má kráva rohy?

Mezi lidmi i mezi zvířaty je to stejné. Občas se najde někdo, kdo slabšímu ubližuje jen tak pro nic za nic. To se bohužel stalo i mírným krávám. Začalo to docela nevinně. Občas si přes louku zkrátila cestu z lesa liška. Pokaždé krávy vystrašila a měla z toho legraci. Pak přišel i vlk, který nezůstal jen u strašení. Přidal kousnutí. Krávám to bylo líto, ale nedovedly se bránit. (…) Samy to změnit nedokázaly. Udělal to za ně až čert. (...)

A opravdu to pomohlo! Od té doby mají z krávy všichni strach. V noci si ji pletou s čertem a ve dne si dávají pozor, aby je nenabrala na rohy. (Str. 89)

Autorka na malé ploše dokázala vytvořit pohádky, které mají hlavu a patu, jsou originální, čtivé, lehce výchovné, díky vhodné délce udrží pozornost i předškoláků, a navíc u nich nechybí špetka humoru a to je třeba vždy ocenit. Někdy může být bláznivá situace sice trochu přes míru (zakletá čarodějnice schopná „odkýchnout“ i člověka), některé pohádky jsou slabší než jiné (soubor Nebeské pohádky), ale celkově se jedná o krásnou knížku, kterou je třeba vyzkoušet.

Ilustrace má na svědomí slovenská grafička a designérka Katarína Ilkovičová. Výrazné barevné ilustrace plné hravosti, rozpustilosti, humoru i rošťáctví dodávají pohádkám šmrnc. Nenašli byste pohádku, kde by chyběl obrázek. Celková grafická úprava je skvělá. Působí hravě, ale přesto uspořádaně a přehledně. Jednotlivé tematické okruhy pohádek oddělují celoplošné barevné předěly, nehrozí, že byste se v titulu ztratili.

Knížku určitě ocení rodiče dětí, které mají v oblibě pohádky, ty klasické už znají, a tak hledají jiné, milé, trochu výchovné i poučné, ale originální čtení nejen na dobrou noc. Oficiálně je titul vhodný pro děti od tří do osmi let, myslím, že tuto hranici určitě splňuje. Za sebe můžu titul doporučit. Výhodou je jeho obsahová pestrost, krásné ilustrace, krátký rozsah, ale poměrně velké množství pohádek na jednom místě. Pokud tedy hledáte pro své děti vhodný dárek, může být tento titul skvělou volbou.

Pohádky pod polštář jsou prvotně myšleny jako četba na dobrou noc, ale mohly by být klidně i četbou v těchto sychravě-mlhavých dnech, kdy se ven nikomu moc nechce. Jejich poselstvím je dítěti otevřít přirozeně fantazijní svět, kde mohou mít čtenáři navíc pocit, že autory jsou vlastně oni sami.

  Přebal zdobí modravá ilustrace spící dětské postavičky v peřinách i se svými hračkami a fantaziemi. Takto laděných přebalů pohádek na dobrou noc poslední dobou můžeme vidět v knihkupectvích docela dost. Pohádky pod polštář Zuzany Pospíšilové jsou ale přeci jen trochu jiné, což naznačují i okouzlující ilustrace slovenské výtvarnice Kataríny Ilkovičové.

  Dětská spisovatelka Zuzana Pospíšilová pracuje jako dětská psycholožka a patrně čerpá ze svých zkušeností jak rodičovských, tak i profesních. Délka textů potvrzuje praxi většiny rodičů – před spaním děti většinou vyžadují několik různých pohádek za sebou, takže i z této dětské knížky mohou před usínáním vybírat hned z několika tematických cyklů a středně krátkých pohádek humorných, ale i těch strašidelných. Navíc si na své přijdou jak holčičky, tak i kluci.

  V Pohádkách z lesa se mohou zasmát, proč kukačka Ludmilka kuká nebo proč datel Filip ťuká. Následuje několik pohádek o zvířátkách a samozřejmě nesmí chybět ani série O princeznách. Třeba ta o princi Radovanovi, jak zachránil mlsného prince proměněného v čokoládovou figurku.

  V Pohádkách o autech se to hemží polidštěnými auty a tramvajemi, v nebeských pohádkách zase vystupují nebeská tělesa i hvězdičky, v nichž můžeme rozpoznat rodiče a děti. Vtipný je příběh o slunečníku a slunečnici.

  Ovšem závěrečné Pohádky ze školky v sobě přece jen nesou vážnější skryté poselství – například pohádka O šišlavém králi může účinně motivovat dítě s vadami výslovnosti.

  Další pohádka nazvaná Jak se Honzík naučil čarovat pomůže rodičům dětí, které se cítí ve školce osamělé a mají nízké sebevědomí. Pohádka O Vítkovi naopak rodiče poučí, jak přistupovat k dítěti, které nechce jíst a pohádka O Marečkovi je o dítěti, které se loudá a je ve všem poslední.

  Jsou to vlastně děti, které po celou dobu v těchto pohádkách vystupují, jen převlečené do všemožných převleků a karnevalových kostýmů – recyklují klasické pohádkové obrazy, reflektují svůj fantasijní i každodenní svět a bez ohledu na zemskou gravitaci si pohrávají se starobylými symboly. Klíčem těchto pohádek je nepřetržitá „personifikace“, a to skrze zosobnění se s jejími hrdiny.

  Autorka navíc v těchto příbězích dítěti přibližuje, že právě na obdobné automatické kombinatorice představ funguje dětská hra nebo i veselé noční sny. A ve výsledku pohádky vyznívají přirozeně a jednoduše – dětský svět vnější i vnitřní autorka s pomocí jazykové hry lehce a legračně zaokrouhluje do vtipné zkratky. Jak rodič, tak i dítě mohou mít pocit, že oni sami jsou jejich autory a možná i oni sami příště vytvoří nějakou pohádku vlastní.

Autorka recenze: Eva del Risco Koupová

www.mestoprodeti.cz