Občas zapomínáme na to, s čím jsme se jako děti prali. Nejsou jenprincezny a princové a v dětském světě není vše zalité hřejivým a něžnýmsluncem. Jsou i mraky, bouřky, nesnáze, rozbitá kolena. My máme zpětně tendencepodobné vzpomínky vytěsňovat, ale naše děti, sourozenci, vnoučata, synovci,neteře… jednoduše dítka se s tím potýkají právě teď… v reálném čase.Co mi tedy přinesla dnešní kniha?

Rozhodně tedy otevřela oči. Krásně se čte o princeznách,dracích, jiných zvířecích hrdinech, ale je třeba mluvit i o tom méně populárnímo to však důležitějším. Poslední dobou se mi do rukou dostalo několik titulů,které v tomto směru pomáhají nejen dětem, ale i rodičům, prarodičům,tetám, strejdům, učitelům. Mnohdy se totiž může stát, že si existenci potencionálníhoproblému (v tom lepším případě jen potencionálního) neuvědomíme.

„…Podívá se na Hedviku. Pak chleba odloží a otevře ústa. Neřekne všaknic. Ticho zní v uších hůř než ohlušující rámus…“

„…Hedvika ale zahodí ohryzek a začne slézat z hrušky dolů. „Já jo.“V tomhle pololetí se s Hedvikou něco stalo, vlastně skoro se všemiholčičkami ve druhé třídě. Už si nechtějí hrát na to co předtím. Nebaví je hrana schovávanou ani fotbal, nechce se jim skákat gumu ani panáka. Pořád jendokolečka cválají po školním dvoře. Řičí, pohazují hlavami, vzpínají se avyhazují. Kapsy mají plné obrázků roztomilých koníků a v taškách časopis s názvemPoník. Postihla je totiž koňská horečka…“

Schválně, koho taky postihla v dětství „koňská horečka“?Aneb láska ke koním, poníkům, četba knih s tímto tématem, sbíránísamolepek a podobně? Jsem exot odmalička, takže mě to nějak minulo, ale tenboom si pamatuji velmi dobře. Však i teď je to stejné. Dinosauři, Mickey Mouse,Ledové království, koně – marketingová a reklamní masáž je neskutečná již odútlého věku a nezlepšuje se to, právě naopak. Je obtížné najít rovnováhu mezikonzumem a zdravým rozumem.

Hedvika je děvče z masa a kostí a ne žádná vymazlená apřeslazená superhrdinka. Prožívat s ní její strasti bylo poutavé a děsivézároveň. Být v kůži dítěte, které si neví rady, bojí se a má potíže, točlověka jednoduše zasáhne, i kdybych nebyla máma. Víc titulů, které majíhloubku, a něco nám sdělují. Problémům je třeba věnovat pozornost a ne nad nimimávnout rukou. Všímat si, neignorovat, i když jsme často unavení a máme dostpráce sami se sebou.

Nemohu jinak, než dát opět plný počet. Ilustrace od Komáryjsou neskutečně povedené a musím přiznat, že se mi naše obálka líbí mnohem vícenež originální švédská. Co víc dodat? Dětské knihy nejsou jen pro děti a palechore odvaze při otevírání mnohdy bolavých témat. Je to ovšem potřeba jako sůl!Taková práce má smysl a kniha o to větší hodnotu a přínos. I v pohádkách našichklasiků se nesou poselství a ponaučení, no ne? Jenže doba jde kupředu, takže jetřeba příběhy přizpůsobit a pomoci tak chránit to, co je nejdůležitější – naše děti.A co přinese, podle mě, kniha dětem? Poznání, že v potížích nejsou sami aže říct si o pomoc není projev slabosti, právě naopak!

Stěží mezi námi bude někdo, kdo by v dětsví nezažil koňskou mánii. Pokud ne sám na sobě, tak alespoň u někoho z okolí. Čtení série Dívky v sedlech, nekonečné prohlížení si jezdeckých potřeb a hopsání přes klacky na imaginárním parkurovém koni jsou nezapomenutelnou součástí mých raných let. A podobně je na tom i Hedvika – hlavní hrdinka knížky Poněkud zvláštní kůň z pera Fridy Nilsson.

Českému čtenářstvu by tato švédská autorka dětské literatury neměla být neznámá. V českém překladu už se objevily knihy Gorila a já, Piráti z Ledového moře a Vránova neobyčejná dobrodružství. Hedvika navíc není hrdinkou jen jedné knihy, ale celé série. Předešlý a zároveň první díl nese název Ve škole se dějou věci, na nějž Poněkud zvláštní kůň, letošní novinka nakladatelství Portál, navazuje. O jeho překlad ze švédštiny se zasloužila Viola Somogyi. Že se ale vše bude točit pouze a jenom okolo koní, od knížky nečekejte. Důležitou roli tu totiž sehraje osel, jehož příchod spustí sérii událostí, které udělají ze 160 stránek příjemně napínavé čtení. A třebaže je určená pro čtenáře od osmi let, vůbec se mi rozečtenou pasáž při vystupování z metra nechtělo zavírat.

Hedvika chodí do druhé třídy. Je tak už docela samostatná a zodpovědná za své činy. Ví, co se dělat má a co ne. Například se nemá lhát. Jenže co si počít ve chvíli, kdy všechny holky ve třídě touží po svém koni, spolužačka vlastnící tlustého poníka je největší hvězdou a Hedvika po sáhodlouhém naléhání na rodiče dostane osla? Maxmilián navíc není hodný osel, natož aby byl hezký s lesklou srstí a bujnou hřívou. Tatínek ho přivezl od zlého majitele, který osla týral, a tak je Maxmilián hubený a ke všemu naštvaný na celý svět – kope a kouše, kdykoliv to jde. Že by se s ním Hedvika pochlubila spolužačkám, nepřipadá v úvahu. Jenže neříct jim o novém obyvateli statku vůbec nic jí také nedá. A tak se z Maxmiliána stane jejich nový soused, který vlastní tři přenádherné bělouše a nechává na nich Hedviku jezdit.

Z té se rázem stane nejobdivovanější osoba celé třídy, jenže udržet si tohle postavení něco stojí. Konkrétně spoustu práce s vymýšlením dalších a dalších lží, protože se na souseda Maxmiliána každý vyptává a co je nejhorší – chce se jít podívat na jeho krásné koně. Výsluní má i svou odvrácenou tvář a netrvá dlouho. Hedvika už všechen ten vymyšlený svět nezvládá a Maxmiliánova pravá identita se samozřejmě prozradí. Hedvika tak najednou místo obdivu sklízí posměch, musí se vyrovnat se společenských propadem a získat zpět přízeň své nejlepší kamarádky Lindy, kterou od sebe v zápalu slávy nechtěně odehnala. A jako by problémy ve škole nestačily, Maxmilián se ztratí z ohrady a Hedvika, ačkoli ho neměla příliš ráda, si o něj začne dělat starosti. Jak její náročný školní rok nakonec dopadne už přečtěte sobě či svým ratolestem sami. Já si po představení knížky dovolím ještě lehké hodnocení.

Hedvika je vcelku typickou protagonistkou – je obyčejná a omylná, což ji občas přivede k nějaké lumpárně, ale v jádru je dobrosrdečná a spravedlivá. I když jsem si v první části knížky říkala, že to dítě je naprostým antivzorem správného chování, nakonec jsem pochopila, že Hedvika to vlastně myslí dobře, jen jí to v praxi občas nevyjde. Ale vlastní chyby ji dovedou k obstojnému polepšení. Chybování je přece jednou z podstat lidství. A kdo by chtěl číst knihy o přílišných slušňácích, kteří dělají vše podle pravidel, že? Za hlavní postavu má tedy autorka plný počet bodů.

Přestože se jedná o dětskou knížku, celým textem tak nějak prosakuje severské zobrazování věcí bez příkras. Na světě se děje dobré i zlé, někteří oslové jsou spokojení a tlustí, ale jiní tak veselý osud mít nemusí, tesařík na konci léta umírá, a když někdo praští spolužáka pěstí do nosu, teče ve třídě krev. Život není ideální, ale přesto obsahuje hezké chvíle. Děj se z větší části odehrává na venkově, kde Hedvika a její rodiče žijí. Nechybí tak idyla červených statků a závěje sněhu, pro lepší představivost zobrazené vkusnými a jednoduchými ilustracemi Ilony Komárkové. Kdo zná skandinávské tradice, bude mu prostředí děje mile povědomé. A kdo je nezná, alespoň se o ně obohatí. Nechybí tu známá oslava svaté Lucie, konzumace skořicových šneků, ale třeba také výraznější přítomnost církve a s ní spojená konfirmace. Či na severu rozšířený (zlo)zvyk žvýkání tabáku.

Knížku bych shrnula jako čtivou a hezky znázorňující lidské vztahy a vlastně celý svět jako složitou změť, ve které se musíme naučit orientovat už od dětství, abychom dovedli dělat správná rozhodnutí. Závěr recenze může vyznít trochu jako patos, ale ten v samotné knížce určitě nehledejte.