Miroslav Krejča byl český herec a spisovatel. Jeho tvář jsme mohli spatřit ve známých filmech a seriálech (např. Tři oříšky pro Popelku, Což takhle dát si špenát, Vlak dětství a naděje, Panoptikum města pražského či Arabela se vrací). Do povědomí se ale zapsal i divadelním divákům a čtenářům. Je tvůrcem dvou divadelních her, románu Tažní ptáci a dvou knížek pro děti: Strašidlo Doudlo a Putování vodníků od rybníka k rybníku. Na poslední zmíněné pracoval společně se svou vnučkou Terezou Jelenovou, která pracuje jako rozhlasová redaktorka. Knihu doplnila o krásné obrázky ilustrátorka Edita Plicková.

Putování vodníků od rybníka k rybníku je příběh dvou kamarádů hastrmanů, kteří si hledají rybníček, v kterém by spolu hospodařili. Celé jejich dobrodružství začíná u rybníka Rožmberk, o který se strhne dokonce bitka. Blatoušek a Stulík z boje vyváznou bez jediného šrámu a společně se vydávají na cestu po jihočeských rybnících, aby našli prázdný rybník, dostatečně velký pro oba dva. Při hledání se seznámí s novými vodníky. Někdy navážou přátelství, jindy zase musí z již obsazeného území rychle utíkat.

Dílo má podtitul Pohádky k usínání a svůj účel splňuje. Obsahuje krátké kapitoly, které zahrnují vždy jeden ucelený příběh. Knížka dětem představuje vodnický svět velmi poutavě a vtipně. Četné dialogy jsou plné citoslovcí, a tak má rodič při čtení možnost vyhrát si s hlasem.

Na hladině rybníka se udělala veliká kola, bubliny vyvřely zdola a ozval se skřehotavý hlas: „Brekekec mordere himl herdek ferdek krondle meldek!“ Vodníci se přestali prát. Z vody se vynořila šeredná hlava. Poďobaný nos, uši jako plácačky na mouchy, místy děravé, snad i záplatované. Pysky odulé a vyboulené zlé oči. A ta hlava promluvila: „Brekekec, kec, kec, kec! Holoto jedna! Tupci! Stavidlem praštění hlupci! Rožmberka se vám zachtělo? Tůdle!“ (str. 11)

Ve vyprávění se nesetkáváme pouze s vodníky, ale i s jinými nadpřirozenými i skutečnými bytostmi. Autoři se při psaní nechali unášet svou fantazií, a tak se někdy dospělý čtenář může pozastavit nad úsekem, pro něj až přehnaným. Ovšem pro dětské posluchače, později třeba i čtenáře, je tento pohádkový styl vyprávění přesně to, u čeho se zasmějí a co je u knížky udrží. Ilustrace, které rozveselují každou stránku, jsou dalším velkým plusem této dětské knihy. Jsou pestrobarevné, žertovné a přibližují se dětské kresbě.

Oba vodníčci si hned po několika stránkách získají oblibu. Působí velmi mile a jsou hraví. Při svých dobrodružstvích prokazují, že vědí, jak se mají chovat, a zkouší napravit ty, kteří o dobrých mravech nemají ani potuchy. Každý, kdo s nimi bude trávit svůj čas, ať už při usínání, nebo při odpolední čtecí chvilce, jim bude přát štěstí a nedočkavě čekat, zda naleznou svůj domov.

Tento počin považuji za zábavnou četbu, která navíc obsahuje mnoho mravních ponaučení a ukazuje dětem, že v životě je důležité být poctivý a dbát na slušné vychování. Přesně taková by dětská literatura měla být.

Modré z nebe málokdo spatřil. Snad jenom v odrazu na hladině. Ani Salakvarda takovou vzácnost nikdy neviděl, a tak se divil. Po převzetí daru se kradmo rozhlédl, jestli nikdo nekouká, a když si myslel, že to nikdo nevidí, šups s darem pod frak. Viděli to Stulík s Blatouškem a nevěřili svým očím, že by Salakvarda kradl. Za chvíli se šli pro jistotu podívat na dary vystavené před trůnem, jestli se snad nepřekoukli. Nepřekoukli. Modré z nebe mezi dary nebylo. Přitočili se k Salakvardovi, každý z jedné strany. Stulík ucítil, že má Salakvarda modré z nebe v šosu. „Dej modré z nebe, komu patří!“ poručil a Blatoušek se připojil: „Nebylo pro tebe.“

Putování vodníků od rybníka k rybníku je určeno pro předčítání vašim ratolestem při usínání, ale jsem si jistá, že se tato kniha bude líbit i starším dětem při jejich prvním čtení.