Hodnocení

V roce 2023 vydalo nakladatelství Portál český překlad knihy finské autorky Anji Portin Rádio zapomenutých.

Alfréd je sám. Jako ne tak úplně sám - má přece tátu, jenže ten pořád cestuje a o Alfréda se vůbec nestará. Nechává mu ale nějaké peníze, aby si mohl koupit jídlo v obchodě. Tentokrát však na tuto drobnost jaksi zapomněl a navíc začaly podzimní prázdniny, Alfréd bude mít těžký týden. Takže ano, Alfréd je vlastně sám a zapomenutý. Jednoho večera, když nemohl spát a ustlal si v předsíni, mu někdo škvírou na dopisy vhodil do bytu svačinu a teplé ponožky. Alfréda to překvapí a rozhodne se vypátrat, kdo to byl. Tajemnou pošťačkou je Amanda, žena, která bydlí na Konci světa a stará se o další zapomenuté děti jako je on.

Alfréd je sice zapomenutý, ale samostatný. Umí se o sebe postarat, ale to nic nemění na tom, že je sám. Naštěstí se setkává s Amandou, která ho ubytuje u sebe doma (ani jí nic jiného nezbývá). S Alfrédem pak objeví na její půdě staré, ale funkční rádio. A myšlenka, že by mohl vysílat pro další zapomenuté děti, byla tak vynikající, že ji brzy zrealizovali.

Z příběhu mám trochu smíšené pocity. Na jedné straně se mi líbil - vysílání z Rádia zapomenutých, lidé, kteří myslí na zapomenuté děti, aby byly šťastné a zažily lásku a teplo domova. Jenže na straně druhé je to také smutný příběh, jak někteří rodiče na své děti nemají čas, ať už je ten důvod jakýkoliv. To se o ty děti nikdo nezajímá? Sousedi, sociální úřady, školy? Ale kdyby ano, to by nemohl vzniknout tento příběh.

V knize byl zmíněn Alexandr Štěpanovič Popov, ruský fyzik a vynálezce, který žil ve druhé polovině 19. století a v Rusku je považován za vynálezce rozhlasu. A právě jeho rádio hrálo v knize velkou roli.

Další postavy, které si zaslouží pozornost, jsou vrána Charlamowski a kočka Kratochvíle. Ač nejsem úplně milovník zvířat v knihách, ti dva mě bavili a do příběhu se naprosto hodili. Možná by to mohlo trochu naznačovat, že záhadná Amanda je čarodějka, ale vůbec ne. Je to jen obyčejná žena, které hodně záleží na dětech a je jí úplně jedno, že jsou cizí.

Velkou roli také hrají jablka, spousta jablečných odrůd. Alfréd se naučil rozeznávat jednotlivé druhy, naučil se, jak jablka sklízet, co z nich vyrobit a jak se najednou vypořádat s tím, že už není sám. A pomalu a jistě se tak stává součástí Amandiny rodiny.

"Opatrně, opatrně," šeptala a poslední sklenicí, kterou jsem jí dal, otočila. "Takhle, štítkem dopředu, ať potom víme, co v nich je."

V duchu jsem zaplesal. Amanda opět mluvila o nás: ať víme, co v nich je. To ve mně vzbudilo jistou naději. Třeba mě nechce poslat pryč. Třeba ještě dostanu příležitost ukázat, že v zahradě zastanu spoustu práce. Jenomže moje obavy měly obzvlášť tuhý kořínek. Bylo těžké je skrývat, a najednou se ze mě vydraly ven jako jedno velké vzdychnutí, které zaplnilo celý sklep a zatřáslo všemi sklenice na regálech.

Ale co táta? Alfréd nemůže předstírat, že táta neexistuje. Jak to všechno dopadne? Stačí se jen začíst.

Příběh je vhodný pro děti ve věku 10 až 12 let. Ilustrace Anastasie Stročkovové nejsou asi úplně dle mého, působí na mě zvláštně a hranatě. Převládá barva fialová, zelená a oranžová, což jsou hodně netradiční barvy a trochu připomínají Halloween. Nicméně příběh působí citlivě a stojí za chvíli přemýšlení o rodině, lásce a přátelství.

Finská spisovatelka Anja Portin zpracovala neotřelé téma v knize Rádio Zapomenutých. Na světě existují tzv. Uchocitní - lidé vnímající Zapomenuté děti. Poznají je na určitou vzdálenost (i přes zeď nebo zavřené dveře) a dle vlastních možností jim pomáhají. Jednou z Uchocitných je taky Amanda, která objeví Zapomenutého Alfréda. A nejen jeho. Společně se rozhodnou vysílat pro Zapomenuté pravidelný rádiový vstup. Jenže jsou s tím vším spojená určitá rizika. Třeba Alfrédův tatínek, který Rádio Zapomenutých odhalí.

Ilustrace vytvořila berlínská Anastasia Stročkova.

Kniha je určena dětem od 8 let, ale obsahuje hodně textu, takže pro začínající čtenáře spíše k předčítání od rodičů. Nebo později ke společnému čtení. A k dlouhým diskusím, protože téma je přece jen místy dost bolavé.

Jednu výtku však mám - chyby v textu. Zejména u dětských knih by jejich výskyt měl být roven nule.

Empatický a trochu dobrodružný příběh o zrodu zvláštní rozhlasové stanice, která vysílá pro opuštěné děti, je určen čtenářům od osmi let, ale cílí i na jejich rodiče.

Sirotci a polosirotci nejsou v knihách pro děti ani v románech pro dospělé ničím novým. Někdejší novinářka a dnes především autorka knih pro děti Anja Portin (nar. 1971) napsala pro malé čtenáře román o hned několika opuštěných a osamělých dětech. Vědomě v něm navazuje na tradici klasiků Roalda Dahla, J. K. Rowling či Astrid Lindgren, u nichž není nouze o aktivní dětské hrdiny, kteří se dokážou porvat se světem. Harryho Pottera i Pippi v textu ostatně přímo zmiňuje, stejně jako třeba Olivera Twista, prototyp ubohého a osudem zkoušeného sirotka, na něhož se nakonec usměje štěstí.

Dům v jabloňovém sadu

Hlavní hrdina Rádia Zapomenutých se jmenuje Alfred. Je mu devět, o své matce toho mnoho neví a žije jen s otcem, který bývá často na služebních cestách a před odjezdem synovi někdy zapomíná nakoupit jídlo, nebo dokonce zaplatit účet za elektřinu. Alfred se pochopitelně cítí osamělý a zapomenutý a o svačině do školy si většinou musí nechat jen zdát. Jednou v noci však poštovní schránkou ve dveřích, k nimž si přitáhl matraci, protože v pokojíčku nemohl usnout, propadne balíček s jablkem a vlněnými ponožkami. Nebojácný a zvědavý Alfred se rozhodne vypátrat, kdo je tajemný dárce. Dostane se tak do domu v jabloňovém sadu, který obývá Amanda Hájková, doručovatelka novin s velmi vyvinutým sluchem. Její uši totiž reagují na vzdechy opuštěných a smutných dětí na hony daleko.

Alfred se k Amandě nastěhuje a najde u ní nejen útočiště a péči, kterou dosud nepoznal, ale objeví i kouzlo starých knih a naučí se vyjmenovat všechny odrůdy jablek. Na půdě pak narazí na zajímavý přístroj, rozhlasový vysílač A. S. Popova. Netrvá dlouho a noční rozhlasové vysílání Rádia Zapomenutých (v originále přímo Rádia Popov), které Alfréd připravuje pro osamělé děti v Amandině rajónu, může začít. Autorka si tak vytvořila prostor pro krátká naučná okénka o nejrůznějších tématech od zvířat a literatury až po vesmír, byť z Alfrédových úst znějí trochu strojeně a školometsky.

Uchocitní malí i velcí

V průběhu děje se postupně představují další děti, které nemají na růžích ustláno a kterým se Amanda i Alfréd pokoušejí vnést do neradostných dní trochu naděje, ať už jablečnými dobrotami, nebo vlídným slovem na rozhlasových vlnách. A také další dospělí, kteří dokážou dětskou samotu vycítit a dětem pomoct, protože jsou na jejich neslyšné vzdychání podobně „uchocitní“ jako Amanda. Nicméně rodiče, kteří se z nejrůznějších důvodů svým dětem nevěnují, autorka nesoudí ani nijak nedémonizuje. Přistupuje k nim s až překvapivou empatií, protože jak sama v jednom rozhovoru popsala, pomoc a péči často potřebují i oni.

Udělení Ceny Finlandia Junior v roce 2020 otevřelo Rádiu Zapomenutých cestu do světa a kniha už byla přeložena do šestnácti jazyků. Jakkoli jsou některé zvraty v příběhu těžko pochopitelné a uvěřitelné, je vyprávění na pomezí reality a fantazie navzdory závažnosti tématu především domácky hřejivé, a to nejen díky vlněným ponožkám a teplému moštu. Vlastně je to spíš Velká jablečná pohádka, v níž všechno dobře dopadne. Chtělo by se věřit, že to takhle pozitivně dopadne pro všechny osamělé děti, jenže uchocitných lidí na světě asi bohužel pořád není dost.