Ulf Stark, oblíbený a oceňovaný švédský autor dětských knih, už na český trh pronikl několika tituly. Zatím poslední jeho knihou v češtině jsou Šílenci a suchaři. Jde o příběh dvanáctileté dívky Simone. Nebo raději dvanáctiletého chlapce Simona?

Excentrická matka, umělkyně pořádající bujaré večírky a odívající se ve změť vyzývavých barevných šatů a pompézních kožichů, která neustále něco někde zapomíná, si pořídí nového partnera. Yngve je nesmělý, opatrný, řídnoucí vlasy schovává pod směšně malé klobouky, a když má v novém bytě pověsit lustr, paralyzuje ho při obyčejném výstupu na židli závrať. Simone ho nesnáší. Nesnáší ho hlavně proto, že se kvůli němu stěhují do většího bydlení, z městského bytu do domku se zpustlou zahradou na konci města. Jejich stěhování je neorganizované a překotné a v chaosu odeznívajícího

večírku na rozloučenou, uspořádaného pro všechny protivné sousedy, zapomenou ve starém bytě Simonina milovaného psa Kilroye. Přijde se na to až ráno. Pes je fuč. Simone je smutná a zároveň naštvaná, je unavená a nervózní. Nepořádnost a roztěkanost její matky ještě zhoršuje obavy z nástupu do nové školy. Rodinný nesoulad podtrhne neočekávaný

příchod Simonina dědečka, který uprchne z domova důchodců a dostaví se do nového domu své dcery v podvlékačkách a dámských kozačkách, které ukradl jedné z ošetřovatelek, s oznámením, že tam přichází zemřít.

Dědeček však rozhodně není tristním, chorým a nerudným staříkem, trpícím rozličnými neduhy. Je to Simonin maják v bouři zmatků, v níž se zmítá její současný život. Je vlídný a veselý a zároveň podobně excentrický jako jeho dcera. On jediný vycítí, jak těžká je ta zdánlivě obyčejná situace pro jeho dospívající vnučku, která si nepřeje nic víc než mít normální matku a žít v normálním, běžném, nudném světě. („Chuďátko moje,“ řekl děda. „Jsme rodina cvoků a nudných patronů, šílenců a sucharů. Tvoje matka patří k šílencům, stejně jako já. I moje matka byla cvok. A já vím, že s námi není lehké pořízení. A pak máš spoustu nudných lidí a sucharů. S těmi je možná kapku jednodušší život. Ale zase nejsou nijak zvlášť zábavní!“ „Jsem taky cvok?“ zeptala jsem se a pokusila jsem se usmát. „Nejspíš z tebe časem vyroste,“ zamrkal dědeček. (…] „Všichni v sobě máme spoustu různých sil, o kterých nic nevíme,“ pokračoval. „Jako moře, to je plné ryb, řas, proudů, podivné havěti a všeličehos živého. Suchaři přes tyhle neznámé vody opatrně budují ošklivé malé můstky. Jsou strachy bez sebe, že by se mohli zmáčet a zničit si boty. My šílenci se naopak pinožíme dole ve vodě. Proudům se nebráníme a necháváme se strhávat. I když to znamená riziko. A i když se kvůli tomu na nás suchaři dívají se strachem a odporem.“)

První školní den nemůže dopadnout hůř. Paní učitelka přivítá nováčka ve třídě, ale splete se a krátkovlasou Simone oblečenou v obyčejném tričku a džínách považuje za chlapce. Začne jí říkat Simonku. Je to trapné a nešťastné. Než se Simone stačí vzpamatovat, už sedí vedle „toho pitomce Izáka“ a z nové škatulky není úniku. Po spoustě zmatků a komunikačních kotrmelců, nedorozumění a průšvihů, které se vyrojí v následujících dnech, začne Simone, tedy teď už vlastně Simon, s Izákem kamarádit. V Kůlně pak společně s dalšími kluky zkoušejí kouřit a rozebírají vnady spolužaček. Jedna z nich se do Simone dokonce zamiluje. Doma o školních útrapách neví nikdo kromě Simonina důvěrníka – dědečka, matka si Simonina rozladění a změny šatníku téměř nevšimne a Yngve se pokouší najít cestu k přátelskému soužití tím, že zakoupí nové štěně. Simone však touží po svém původním psovi, je to jediná spojnice se starým domovem, který jí tolik chybí. Simone se Kilroye vypraví hledat, bohužel neúspěšně, a navíc se ve městě zaplete do nepříjemné kolize, při níž je obviněna z loupeže.

Simonin svět se mění v lesklou klouzačku, po níž se řítí ve zběsilé spirále nedorozumění a nedopatření spolu s dalšími „šílenci“, zatímco „sucharům“ kolem začíná docházet trpělivost – opakovaně si na ni stěžuje jak paní učitelka, tak soused. Simone je stále naštvaná a smutná, ale teď navíc taky zamilovaná. Do Izáka. Situace je stále napjatější, není vyhnutí, musí to prasknout. A taky to praskne.

Na večírku u spolužáka, po jedné hodně nebezpečné, vyhecované sázce se bouřkové mraky rozeženou a ze Simona je náhle zase Simona. Druhý den jde do školy v šatech a společně s pakobylkou spolužačky Anny způsobí paní učitelce nervový kolaps.

Ale tím příběh nekončí. Je tu taky návrat ztraceného kamaráda, je tu Yngve, kterému se konečně podaří získat Simoninu důvěru, a velká dědečkova rozlučková oslava, na níž hraje kapela z domova důchodců, pije se báječná bowle, kterou roznáší máma v babiččině rádiovce,

a spořádá se spousta paštik a pirohů, nakládaných sleďů, kuřecích stehen a kachních prsíček s malinovou omáčkou.

Chtělo by se říct, že se pak všechno uklidní a Simonin život dojde jakés takés rovnováhy. Já tomu ale nevěřím. Myslím, že všechno bude stejně zmatené a zbrklé jako dřív. Jen už má teď Simone víc těch, o něž se může opřít a na něž se může spolehnout.

Nejprve má člověk pocit, že je to jen bláznivé povídání o jednom velkém nedorozumění. Ale pak se najednou začnou vynořovat hlubší psychologické linie. Touha po životní jistotě, sounáležitosti s vrstevníky, problematika rodinné podpory, nefunkčních rodinných vztahů a neochota přijmout náhradního rodiče, vzdor, rebelie a vztek vyprovokovaný stresem a bouřícími hormony, první láska, snaha o zalíbení se. A je toho tam ještě víc.

Příběh z roku 1984 sice nevypráví o sociálních sítích, mobilních telefonech a počítačových hrách, ale ve své podstatě je nadčasový, nebo dokonce aktuální. Humor pojící se ke střetům „šílenců“ a „sucharů“ vše odlehčí

a zpřístupní. Překlad je skvělý, ilustrace Lukáše Fibricha taktéž, obálka je výrazná a lákavá. Jen kvalita tisku a vazba působí lacině a odfláknutě, což je škoda – tenhle příběh by si lepší kabát rozhodně zasloužil.