V první knize pohádkově napínavého příběhu o třech sourozencích jsme se dozvěděli, jak se děti seznámily se „svým“ bubákem a proč se rozhodly, že jej vezmou zpět domů. O tom, jak jejich mise probíhala, se dozvíme v druhém dílu Tuutikki Tolonen s názvem STRAŠIDELNÁ CESTA.

Summa summarum

Strašidelná cesta je kniha, která se bude líbit na první pohled. Vyšla v šité vazbě a tvrdých deskách s barevnou ilustrací od populárního ilustrátora dětských titulů Pasi Pitkänena. Jeho černobílé obrázky doprovází celý text: některé jsou přes celou dvojstranu, jiné naopak „malinké“, každopádně dětem se moc líbí… Autorka rozdělila děj knihy do 26 kapitol, které sice nejsou vyloženě krátké, ale děti ze 4.- 5. třídy (podle mě) nebudou mít problém, je přečíst. Pokud se vám zatím 1. díl příběhu do rukou nedostal, budou vám některé informace na začátku Strašidelné cesty určitě „chybět“. Navíc autorka na některé skutečnosti odkazuje či zmiňuje bez dalších vysvětlení, tudíž pro čtenáře „neznalé věci“ může být obtížnější se v textu orientovat – proto, pokud nemáte první díl, je lepší ho rovnou pořídit?? … V knize se opět dočkáme známého mluvícího županu a dalších fantazijních bytostí, které jsou vesměs sympatické i se všemi třemi svéráznými sourozenci, kteří si sami na sebe umí připravit dokonalý „průšvih“, ale tím, že vždy stojí při sobě, se z něj šťastně dostanou… Tentokrát bude hlavní postavou Maikki – nejmladší ze tří dětí a dobrodružství v její režii bude o dost temnější než-li první. Co mi na knize nejvíce „vadí“ – z pohledu dětského čtenáře – je skutečnost, že autorka příběh postavila na několika dějových linií, což může (dle mne) být pro osmiletého čtenáře komplikací pro samostatnéhou orientaci v příběhu. Dále (stejně jako u prvního dílu) nechápu, proč se kniha (opět) přirovnává k Harry Potterovi. Kniha Tuutikki Tolonen je zcela jiná než Potter z dílny J. K. Rowlingové. Je dobré zmínit, že příběh má otevřený konec a nakladatelství Portál již chystá závěrečný díl celé trilogie :). Mně i testovacímu čtenáři ( 8 let ) se fantasy dobrodružství z Podzemní říše bubáků líbilo. Doporučuji ¦.

Hodnocení: 97% ¦¦

Strašidelná cesta (Mörköreitti, finsky 2016) je pokračováním úspěšného díla Strašidelná chůva (Mörkövahti, 2015, č. 2018), za které autorka získala nejedno literární ocenění a které již vyšlo ve více než dvaceti jazycích. Obě knihy svými ilustracemi doprovodil oblíbený finský ilustrátor Pasi Pitkänen.

Přestože je v knize výslovně uvedeno, že se jedná o volné

pokračování, ve skutečnosti příběh navazuje přesně tam, kde skončila Strašidelná

chůva. Text také k prvnímu dílu často odkazuje, a to téměř bez vysvětlování.

Pokud jste tedy první díl nečetli – nebo už si ho moc nepamatujete –, pak se vám

hlavně ze začátku bude v knize obtížně orientovat. Zejména s ohledem

na dětské čtenáře může být trochu matoucí i to, že většina příběhu je rozdělená

do několika dějových linií. Při čtení je proto potřeba se plně soustředit,

čemuž napomáhá členění do tak akorát dlouhých kapitol.

Stejně jako v prvním dílu sledujeme trojici sourozenců Maikki, Kaapa a Hillu. Ti se v předchozí knize v souvislosti s přísně utajeným projektem seznámili s bubáky – účelem experimentu bylo zjistit, zda se bubáci můžou stát dětskými chůvami. Jak už to tak bývá, dopadlo to trochu jinak a děti se s bubáky místo toho spřátelily a nakonec jim pomohly dostat se zpět domů. Strašidelná cesta – jak už název napovídá – popisuje právě cestu do bubáčího světa. Nebojácná Maikki se totiž rozhodne tajemné bytosti následovat do podzemí.

Pokud se trochu orientujete ve finské literatuře, zatím dvoudílná bubáčí série vám může připomenout současný literární trend známý jako finské podivno (suomikumma). Ten spočívá v kombinování prvků sci-fi či fantasy s realitou, často s výrazným vlivem mytologie, lidové slovesnosti a severské přírody. Patří sem například kniha Ne před slunce západem (Ennen päivänlaskua ei voi, 2000, č. 2003) Johanny Sinisalo, která dokonce označení pro tento směr vymyslela. Zmíněné dílo pojednává o trollech, což od našich bubáků není až tak daleko.

Obě autorky také podobně tematizují vztah mezi fikcí a realitou – Tuutikki Tolonen v textu často naráží na reálně a téměř vědecky působící publikaci předního finského odborníka na bubáky. S tou se protagonisté – především Kaapo – neustále radí. Knihu snad lze označit za odlehčenou variantu finského podivna pro děti kolem 10 let. Skutečné finské podivno samozřejmě bývá mnohovrstevnatější a obvykle také společensky kritické. I tak je ale dílo na poměry svého žánru dost komplexní – nečekejte proto žádnou triviální dětskou knihu s primitivní zápletkou.

Strašidelná cesta si pohrává s dětskou fantazií, autorka zdařile rozpracovává originální motivy z prvního dílu (asi nejpovedenější je mluvící župan, který zde navíc dostává úplně novou roli) a přidává k nim i řadu dalších. Během podzemní pouti potkáváme spoustu tvorů a různých překážek, strašidelné prostředí kompenzují humorné scény, díky čemuž se děti budou při čtení střídavě bát a smát. Fantastický svět je povedený, snad jen v anotaci avizované srovnání s fenoménem Harryho Pottera je přehnané a úplně zbytečné.

Největší předností jsou hlavní postavy. Ani jedno z ústřední trojice dětí není dokonalé, každé má dobré i špatné vlastnosti. Je vlastně jedno, jestli vás Maikki, Kaapo a Hilla budou štvát nebo jim budete fandit (nejspíš půjde o směsici obojího): co do zobrazení dětských hrdinů je kniha typickým zástupcem severské dětské literatury. Děti stejně jako dospělí chybují, mají své zlozvyky, ale v jádru jsou upřímné a dobrosrdečné. Nespornou devízou knihy je i to, že každý ze sourozenců je úplně jiný. Jednak vám tedy nebudou splývat, jednak to zvyšuje šanci, že se dětští čtenáři s některým z hrdinů ztotožní. Kniha se také zlehka a citlivě dotýká problematiky ne úplně funkčního manželství – konkrétně toho, kdy je jeden z rodičů kvůli práci často pryč, a když se vrátí, děti úplně neví, jak se k němu mají chovat.

Svět bubáků není černobílý, stejně jako jeho dětští

hrdinové. Pokud se o tom chcete přesvědčit a zažít s dětmi a jejich

bubáčími společníky nejedno dobrodružství, Strašidelná cesta je dobrou

volbou.

Hodnocení (může obsahovat spoilery)

Druhé pokračování třídílné série o sourozencích Hellemaaových a bubácích finské autorky Tuutikki Tolonen je epičtější a temnější než první kniha Strašidelná chůva.

Strašidelná cesta začala přesně tam, kde skončil první díl. Dozvěděli jsme se z něj, že se Maikki rozhodla vydat do podzemí za bubáky a doprovodit tak svého kamaráda Graha domů. Nebude na to však až tak úplně sama - jejím průvodcem se stal Strážce brány a její modrý mluvící župan. Hilla a Kaapo zůstali na povrchu a snaží se s Maikki spojit. podaří se jim to včas? Dostane se Maikki z podzemí dřív, než se brány do světa lidí zase zavřou?

Tentokrát se ke slovu dostala více Maikki, její sourozenci byli trochu upozaděny. Příběh je dobrodružnější a napínavější, autorka možná více kombinovala. Tuutikki Tolonen vytvořila svět, který je hodně tajemný, záhadný, kde se pohybují magické bytosti. Malý čtenář se tu setká i s postavou, o které byla zmínka v prvním díle.

Druhé pokračování už nebylo takové dětské jako Strašidelná chůva a možná i proto už mě nezaujalo tak jako to první. Navíc autorka čtenářům nepřipomněla, co se stalo ve Strašidelné chůvě a tudíž ten, kdo bude číst Strašidelnou cestu jako první, bude notně tápat.

Knihu doprovází ilustrace Pasiho Pitkänena. Spolu s textem navozují správnou atmosféru. Jsou v černobílém provedení, což v tomto případě vůbec nevadí, protože obrázky podtrhují celý příběh.

Málokdy se v knihách setkávám se sourozenci jako dětskými postavami. Většinou jsou to kamarádi, kteří zažijí nějaké dobrodružství. V příběhu autorka ukázala, že mít bráchu nebo ségru je vlastně skvělá záležitost, že se na ně může ten druhý spolehnout. Tento princip fungoval již ve Strašidelné chůvě a v této knížce se to jen potvrdilo.