http://www.iliteratura.cz/Clanek/39705/nilsson-frida-vranova-neobycejna-dobrodruzstvi
Odysea za ztracenými rodiči zavede protagonisty na šlapací drezínu i do nočního klubu. Příběh plný svěžích nápadů navazuje na nejlepší tradice švédské literatury pro děti.
„Byl to zvláštní pocit, probudit se na hromadě kompostu v Grumsu. Takový jiný. Musela jsem se trochu namáhat, abych se rozpomněla na to, že se v obyčejném životě doma mám vlastně dobře. Jinak by to snadno všechno mohlo působit trochu smutně.“ (s. 71)
Čtení dětských titulů od švédské autorky Fridy Nilsson (nar. 1979) je vždy trochu zvláštní. Takové jiné. Vránova neobyčejná dobrodružství je už její třetí kniha pro malé čtenáře, která u nás vyšla – předcházely jí tituly Piráti z Ledového moře a Gorila a já, také přeložené Violou Somogyi a vydané nakladatelstvím Portál. Frida Nilsson znovu přichází s osobitým, citlivě napsaným příběhem, plným dobrodružství na pozadí každodenního dobře známého světa, a navíc vyprávěným postavou, s níž se čtenář zkrátka musí identifikovat. Když medailonek autorky na zadní straně knihy zmiňuje, že se o Fridě Nilsson ve Švédsku hovoří jako o nové Astrid Lindgren, vůbec to není od věci.
Protagonistkou Vránových neobyčejných dobrodružství, zasazených do současnosti a vypravovaných v ich-formě, je Ebba, holčička zhruba ve věku slavné Pipi Dlouhé punčochy a se snad jen o špetku menší dávkou kuráže. Ebba má za nejlepšího kamaráda ptáka Vránu – stejně jako v případě titulu Gorila a já tedy i zde hraje důležitou roli personifikované zvíře. Sirotek Vrána se jednou během letních prázdnin vydá spolu s Ebbou hledat své rodiče. A jelikož Ebba ani Vrána nejsou dospělí, nemají na cestu žádné peníze, a tak se rozhodnou přes Švédsko stopovat. Vědí, že se potřebují dostat ke švédsko-norské hranici. Vrána si totiž matně vzpomíná, že právě tam za svých dětských let maminku a tatínka viděl naposledy, než se jim při létání ztratil.
S Vránovým a Ebbiným stopařským plánem to nakonec dopadne podobně, jako když se stejným způsobem snažila dostat přes švédsko-norskou hranici autorka této recenze – tedy nevalně –, ale to hrdiny nezastaví. Oba v závěru proniknou do hlubin norských lesů, kde se jim opravdu povede najít Vránovy rodiče a mimo jiné zjistí, že Vrána je vlastně Nor; po cestě navíc, jak titul slibuje, zažijí kromě úsměvných patálií i několik (ne)obyčejných dobrodružství, třeba cestu värmlandskými lesy na šlapací drezíně. V tom ostatně tkví kouzlo Fridy Nilsson: z běžných kulis severských městeček, jehličnatých lesů, širokých řek a obřích jezer dokáže s vypravěčskou lehkostí a grácií vytvořit něco nevšedního. V jejím příběhu to nejsou tuctové, leckdy možná až příliš poklidné oázy, ale místa, která mohou přinést docela obyčejné, ovšem v dětských očích zcela magicky působící zážitky. I kdyby to byla třeba jen cesta nákladním autem s koktavým řidičem za volantem.
Frida Nilsson se po vzoru nejen Lindgrenové, ale i Ulfa Starka a dalších skandinávských souputníků nevyhýbá tabuizovaným tématům. V knize se hned ve dvou pasážích několikrát skloňuje slovo „smrt“, a světe div se: když se Vrána málem utopí, je to vlastně dobrá věc, neboť během svého plácání ve vodě má vidinu rodičů, která oběma kamarádům později pomůže při hledání.
Nápaditý překlad Violy Somogyi zachovává četné cizí reálie a bez obtíží se s nimi vyrovnává, povětšinou přiblížením či vysvětlením, které je nenásilně zasazené do promluvy vypravěčky – například když Ebba jednoho rána začne jíst chleba s brunost, tedy s norským „hnědým sýrem s karamelovou příchutí“ (s. 98), anebo když do města vtrhnou švédští raggare, tedy „s hlasitým burácením“ přijede „spousta starých amerických automobilů“ (s. 75). Promluvu vypravěče, jak bývá u dobré dětské literatury zvykem, zároveň tu a tam ozvláštňuje roztodivná a obrazotvorná slovní zásoba, takže výsledný text všelijak bublá, brebentí, brblá, odtřepetává anebo si drandí. Drobnosti jako aliterace „Pantátových pivních párečků“ nebo Norové zdravící se slovem „Brýtro!“ a loučící se frází „Vše dobré, vše dobré!“ navíc téměř pohladí po duši.
Výraznou roli v knize, jak je u skandinávských titulů obvyklé, hrají ilustrace, pro české vydání umně vytvořené Martinou Matlovičovou. Text doplňují citlivě, na dobře vybraných místech, tak, aby dětskému čtenáři přiblížily, co je třeba zmiňovaná šlapací drezína nebo jak to asi vypadá v takovém nočním klubu.
Sečteno a podtrženo, Fridě Nilsson se opět povedlo napsat neotřelý dětský titul – tentokrát odyseu o hledání ztracené rodiny, která bude bavit jak holky, tak kluky, a díky určitému interpretačnímu prostoru klidně i jejich rodiče.