Když jsem otevřela knihu, trochu jsem se zalekla, protože nemám ráda a nevěřím zaručeně účinným postupům. Přesto si kniha Komunikace v problémových situacích s dítětem v MŠ postupně získala můj respekt. A to jednak tím, že autorka metodu FLIP IT nenabízí jako jedinou možnou a stoprocentně účinnou variantu. Nechává čtenáři prostor, aby si uvědomil, co jemu funguje, co má ověřené. Díky tomu můžeme být zvědaví, co kniha nabízí a nemusíme mít strach, že bychom měli opustit všechno, co jsme dosud dělali.

Knihu považuji za velmi cennou tím, že nabízí pomoc učitelkám v mateřských školách pro situace, kdy se mohou cítit bezradné, pro situace, kdy se děti vztekají, jsou nezvladatelné, zkrátka zlobí. Nabídnuté čtyři jednoduché kroky mohou zvýšit jejich jistotu a pevnost. Z tohoto důvodu jsou taktéž užitečné nabídnuté „piktogramy“ – obrázky, neboť čtenářům pomohou si jednotlivé kroky snadněji zapamatovat. Samozřejmě pomohou i při samotné práci s dětmi.

Kniha má formu pracovního sešitu. Autorka v něm vybízí čtenáře k reflexi osobních postojů a vlastních způsobů řešení zátěžových situací. Zdá se, že si je vědoma rizika, že pokud se nějakou metodu jen slepě naučíme a nevíme, co to po druhých vlastně chceme, můžeme jim často více uškodit než pomoci.

Co se týče jednotlivých kroků, které jsou nám pro komunikaci s dítětem doporučené, je cenné, že nejen pomáhají vyřešit konkrétní situaci, ale také celkově podporují správný rozvoj dítěte. Je vidět, že autorka rozumí psychice dítěte a dobře ví, co dítě potřebuje pro svůj vývoj. Tak se z knihy představující techniku zvládání obtížných situací, stává kniha nabízející hlubší porozumění dětské psychice.

Ještě bych ráda zmínila pár postřehů k jednotlivým krokům komunikace.

Pokud se dítě učí vyznat ve svých pocitech, může z něj vyrůst zralá osobnost, která pocity nepotlačuje, ale rozumí jim a umí s nimi zacházet. Krok jedna pomáhá dítěti (ale i učitelkám) ke zkušenosti, že jak pozitivní, tak negativní pocity jsou pro nás důležitými signály. Když je nepotlačíme, ale porozumíme jim, porozumíme lépe sami sobě a lépe se nám v životě vede.

Když však prožívám třeba i negativní emoce (hněv, vztek, nervozitu) neznamená to, že budu druhým nadávat nebo jim ubližovat. Druhý krok „hranice“ je tedy důležitý v tom, že dětem vytyčíme bezpečné území, tedy určíme způsoby, jakými své emoce mohou projevovat a jak už ne. Pro mnohé může být toto jasné vytyčení hranic obtížné. Je proto třeba mít na paměti, že tím dítěti velmi pomáháme. Chráníme jej před tím, aby ublížilo sobě či druhým.

Další dva body nabízejí dítěti možnost vyřešit situaci „dobrým“ způsobem. Dítěti tak dáváme důvěru, že situací umí a může vyřešit lépe. Posilujme tím zodpovědnost dítěte. Zároveň rozvíjíme jeho kreativitu – způsoby řešení mohou být neobvyklé. Také je cenné, aby si dítě zažilo, že může požádat o pomoc někoho zkušenějšího. Může si potom i v budoucnu v situacích, kdy si nebude vědět rady, snadněji hledat pomoc a oporu ve svém okolí.

Závěrem chci říct, že bych knihu s klidným svědomím doporučila i všem dospělým, kteří se chtějí naučit lépe vypořádávat se zátěžovými situacemi. Možná budou překvapeni, jak jim takovéto jednoduché schéma pomůže.

PhDr. Anna Stodolová

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál