Carl Gustav Jung - co se týče počtu zavilých odpůrců titán, co se týče bezmezných obdivovatelů jakbysmet. Pravda, ne tolik známý, co jeho učitel Sigmund Freud, ale za to si ostatně může sám. Za prvé na „Jungu, Jungu“, se hledá v češtině rým velmi špatně a za druhé je pochopitelné, že více zájmu přitáhne probouzení sexuality než usínání života, o hledání boha nemluvě. Pokud máte mlhavou představu, že Jung vymyslel archetypy, případně ani to, a rozhodně nehodláte pročítat 9000 stran jeho vybraných spisů, naleznete vše potřebné k lehké jungovské konverzaci zde.

Jungovy životní příhody jsou bizarní, ne nepodobné legendám, které on sám i jeho následovníce s takovou chutí rozebíraly. Nepřekvapí proto, že hned první malůvkou je maličký Jung na velikém kameni – neradostné dětství hrdinovo, jakož i všeliká protivenství do cesty jemu stavěná, jsou prubířským kamenem hrdinova budoucího osudu. Osm Jungových strýců a dědeček z matčiny strany byli duchovními. Jeho prvními hřišti byly kostely a hřbitovy. Navzdory takto svatému prostředí považuje Jung za počátek svého intelektuálního života sen o obrovském falu na trůně o němž matka říká, že je to lidožrout, to vše ve 3 letech. Kromě vyhraněné evangelické zbožnosti se v Jungovic rodině pěstoval také spiritismus a extrémní pověrčivost (matka musela dědovi stávat při psaní kázání za zády, aby ho nenapadali zlí duchové). Není divu, že si v tomto prostředí malý Carl Gustav vypěstoval dvě osobnosti, trpěl neurózami, omdléval a vůbec byl neduživým.

A najednou zlom. Pocit vyjití z mlžné stěny a Jung je najednou vysoký, pohledný, atletický s dunivým smíchem a úspěchy u žen. Začal studovat medicínu, ale „spiritistické“ podhoubí jej přivedlo k psychiatrii a posléze až k jejímu novému materialistickému, nespiritistickému výhonku – učení Freudovu. Ale mezi tím seance, znamení, hypnóza a vůbec.

Po studiích Jung nastoupil do psychiatrické léčebně Burghölzli, pobočky Curyšské univerzity, vedené Dr. Bleulerem velmi klášterním způsobem. Získal zde cenné zkušenosti i náměty k přemýšlení a rozvinul testy slovních asociací – rychlého jednoslovného odpovídání na vybraná slova. Když mu bylo 22, uviděl na schodišti Emmu Rauschenbachovou, prohlásil, že je to jeho žena, za 7 let si ji vzal a svazek potvrdil 5 dětmi.

V roce 1906 poslal Jung výsledky své práce Freudovi, kterého okouzlil a stal se jeho úhlavním kamarádem.V roce 1909 byl jmenován dokonce korunním princem psychoanalýzy. V roce 1913 už mu Freud nemohl přijít na jméno. I méně pozorný čtenář v knize nalezne, že ke třenicím, ať již osobním nebo ideologickým, docházelo mezi oběma titány již dříve; přicházela tajemná znamení, Freud mysticky (v Jungově podání) omdléval a nehodlal před Jungem prát své špinavé prádlo při analýze snů. Psychoanalýza však Junga nesmírně potřebovala – mezi prominentními psychoanalytiky byl jako jediný Árijec, což byl v první polovině 20. století původ nadmíru výhodný. Jungově interakci s nacismem je ostatně věnován i jediný nekomixový dodatek.

Boj s Freudem nebyl ani pro Junga bez následků, zveřejnil analýzu případu slečny Frank Millerové s předpovědí jejího zhroucení, ale nakonec se zhroutil sám. Slovy Krafft-Ebinga: Když reagujete na pacienta osobně, riskujete, že objevíte své vlastní problémy! V letech 1914-1919 opustil zaměstnání a stáhl se ze společnosti, aby mohl zkoumat své nevědomí. Do hloubi nevědomí sestoupil tak dokonale, že se setkal s prorokem Eliášem i proradnou Salome a navíc zde získal svého duchovního guru – Filemona, starce s býčími rohy a křídly ledňáčka. Kdo nebo co je Filemon? Z psychiatrického hlediska Jung hovořil sám se sebou a Filemon je fantazie, psychotický přízrak podobný bludům, kterými trpí psychotici.

U Jungů doma začalo regulérně strašit, vše naštěstí vyřešilo napsání díla „Sedm promluv“. Jung začal opět navštěvovat seance a promýšlet schémata bytostného Já, cesty k individuaci, mandal a uzrávat pro koncept kolektivního nevědomí – kolektivní zásoby archaických obrazů a symbolů. V roce 1919 poprvé v této souvislosti použil archetypy, jimiž je spolu s pudy kolektivní nevědomí tvořeno.

V osmačtyřiceti přestaly být slova na papíře Jungovi dostatečným vyjádřením jeho idejí. Zakoupil pozemek na břehu Curyšského jezera v Bollingenu a začal stavět mystický dům, který jej spojoval s přírodou a „prastarým synem matky“. Podobně jako počátek stavby koincidoval se smrtí matky, se smrtí manželky koincidovalo vyhnání stavby do patra; to už mu bylo osmdesát.

Ale nezanedbávejme pro život mistrův jeho dílo! Již jsem takto zamlčel výklad k archetypům a základy jungovské analýzy. Bylo by proto chybou vyhnout se i následujícímu přehledu praxe Jungovy analytické psychologie. Je zde zmíněno dobře známé dělení na introverty a extroverty; spolu se čtyřmi funkcemi sdruženými do protikladných dvojic: myšlením – cítěním a intuicí – vnímáním. Další čtveřici tvoří 2 dvojice archetypálních postav: (vědomé) já a stín (ne zcela špatný, ovšem primitivní a nepřizpůsobený) a druhá dvojice: persona a obraz duše. Obrazem mužské duše je žena – anima, obrazem duše ženy je animus.

Po negativní epizodě s „Frank Millerovou“ byla většina Jungových setkání s animou pozitivní. Nakolik hluboce byl Jung ponořen do problému anim může dokumentovat, že již v roce 1911 si jeho žena Freudovi stěžovala na Carlovy milenky. Další dvě strany zabírá galerie těch, které to v analytické psychologii někam dotáhly. Na počátku roku 1944, po zlomenině nohy a infarktu se Jung dočkal i mimotělních zážitků. Z dutiny kamene – chrámu poznání jej však nesvědomitě odvolá lékař, který tuto neomalenost zaplatí výměnou s Jungem na smrtelném loži. Přes osudová znamení a věštební knihu I-ťing se Jungův zájem přesunul k psychologii náboženství, symbolice katolické mše, Kristu jako archetypu bytostného Já a legendě o Faustovi. Jak již je patrné z výše uvedeného, byla čtveřice Jungovou velkou vášní, doslovné „vyzdvižení Panny Marie na nebesa“ papežem v roce 1950 proto přivítal jako nejdůležitější náboženskou událost od reformace a nevědomé uznání „čtvrtého prvku“ církví.

Následující velmi důkladný popis mystiky věku Ryb od Kristova příchodu až po předpovězení příchodu Antikrista bezpochyby potěší všechny příznivce astrologie, jejíž psychologii jakož i alchymii s jejím kamenem mudrců, detailním rozborem procesu jeho výroby coby spodobnění procesu individuace zabírá podstatnou část zbytku knihy.

Onen úplný zbytek je věnován synchronicitě, nepříčinnému spojení událostí. S pomocí W. Pauliho dokonce Jung sestavil jakousi fyzikální mandalu, kde příčinnost - synchronicita tvořila jednu osu, zatímco nezničitelná energie a časoprostorové kontinuum druhou. Synchronicita Jungovi přinesla velkou slávu v šedesátých letech, kdy se stala nosným konceptem v ideologii hnutí New Age. Celá synchronistická dumka je pak uzavřena prorockými řádečky, že z toho určitě teda jako ještě něco bude a malůvkou Stephena Hawkinga oznamujícího, že: Vesmír nemá žádný začátek. Je konečný, ale bez hranice v časoprostoru. Synchronicitního na tom není nic, ale o tom snad až příště....

Vydal Portál v roce 2002. Kniha obsahuje přínosný slovníček pojmů, rejstřík a tři stránky literatury k dalšímu čtení. Text napsala Maggie Hydeová a vzhledem k tématu velmi případně ilustroval Michael McGuinnes (jeho Freud v síťovaných punčochách je pekelný a pekelník samotný také).

Jung zemřel 6. června 1961 a jeho skon provázeli přemnozí efektové, zvláště pak bouře na jezeře, u jehož břehu stál jeho dům.

Kniha Jung je komiksovo spracovaná biografia C.J. Junga (1875-1961), ktorá vychádza v českom vydaní vydavateľstva Portál už druhýkrát – v roku 2001 a 2007. Jej hlavným cieľom je priblížiť čitateľovi Jungovu teóriu osobnosti v kontexte jeho života. Autorkou textovej časti je M. Hydeová – spisovateľka a astrologička, autorom komiksovej časti je M. MGuinness – umelecký redaktor Reader’s Digest a Sunday Times.
Biografia začína predstavením Jungovho detstva a vplyvov rodiny (náboženstvo, duchovenstvo viacerých členov rodiny, matka) na jeho neskoršie vnímanie duše človeka. Ďalšia časť priližuje obdobie štúdia medicíny a filozofie, kedy naňho najviac zapôsobili myšlienky F. Nietzscheho, I. Kanta (dualizmus), E. Swedenborga (špiritizmus a paranormálne javy), R. von Kraft-Ebinga (psychiatria – spojenie biologickej a duchovnej skutočnosti), J.M. Charcota (hypnóza), E. Bleulera (dementia praecox) a S. Freuda (psychoanalýza). Kniha sa nevyhýba ani téme osobného rodinného života, Jungovej milenky a Jungových „žien“, ktoré tvorili podstatnú časť jeho nasledovníkov. Približuje vznik, rozkvet a zánik vzťahu Junga a Freauda, ktorý stroskotal na odlišnom vnímaní autority a na rozdielnych teoretických a filozofických základoch. Podstatná časť je venovaná praxi analytickej psychológie, ktorú Jung považoval za progresívnu a teleologickú, objasneniu štruktúry a dynamiky osobnosti, vrátane archetypov, a vplyvu na jej vznik nielen vtedajšou filozofiou a medicínou, ale aj mytológiou, astrológiou, východnými náboženstvami a poznatkami o parapychologických javoch. Posledné témy knihy sa venujú psychológii náboženstva (napr. symboly katolíckej omše, Kristus ako archetyp), psychológii alchýmie, synchronicite v spojení s fyzikou a astrológii. Dodatok pojednáva o obvinení Junga z antisemitizmu. Jednotlivé témy sú navzájom oddelené nadpismi, avšak niektoré by sme mohli skôr považovať za podnadpisy. Väčšiu štrukturovanosť a prehľadnosť samostatných námetov by mohol vniesť obsah. V texte je využívaná priama reč, najmä pri zlomových myšlienkach, čo ho robí živým, i keď niekedy je potlačený príliš veľkým obrázkom. Okrem biografických častí a dotatku sa v knihe nachádza slovník s 29 pojmami, index a zoznam kníh či už samotného zakladateľa analytickej psychológie C.G. Junga alebo knihy o ňom samom a jeho diele. Kniha je určená čitateľom so záujmom o Jungovu prácu, nevedomie a hĺbku ľudskej duše, ktorí sa jednoduchým a originálnym spôsobom dozvedia to podstatné.

Soňa Urigová
Katedra psychológie Filozofickej fakulty
Trnavská univerzita, Trnava

Zdroj: Psychológia a patopsychológia dieťata