Každý jsme jiný. Někdo míň, někdo víc. Ale všem nám tady musí být dobře.

Touto myšlenkou bych asi uvedla Stínku - knihu, která se zabývá autismem. Autorka, sama “trpící” autismem se nejednou zamýšlí nad otázkou - jaké je to být jiná? Popisuje nám, co to autismus je, jak se s ním žije a jaké strastiplné, ale i veselé zážitky jí přinesl.

Přemýšlela jsem, komu bych knihu primárně doporučila. A už to vím. VŠEM.

Lidé s autismem - a je jedno s jakou formou - chtějí být a JSOU součástí běžného života. A my jim to “začlenění” můžeme ulehčit. Stačí tak málo. Pochopení a malý přehled. A ten vám tento skvělý psychologický komiks určitě dá.

Když se řekne autismus většina lidí si představí podivného génia, pro kterého všechny pokusy o sociální interakci končí hned ze začátku velkým neúspěchem.

Ale je to opravdu tak? Jsou to pouze nějaké naše ,,šuplíky", chybné informace? A kdo jiný by nám měl tyto chybné domněnky vyvrátit, než člověk, který autismus sám má?

Autorka komiksu Stínka, Daniela Schreiter, se narodila v 80. létech, tedy v době kdy se autismus ještě jaksi ,,neřešil". Takže si asi dokážete představit, jak složité to pro malou holku muselo být, vyrůstat s nálepkou ,,divného dítěte".

Jakmile knihu otevřete, všimnete si docela jednoduché kresby, ze začátku barevné, poté černobílé. Není to proto, že by při tisku knihy došla barva, je to (jak jsem se poté dočetla) znázornění toho, že se autorka vrací do minulosti. I když za mě je i tak pořád škoda, že kresba nezůstala až do konce barevná.

Při čtení poté zjistíte, že text v knize je poměrně jednoduchý, to mi ale nevadilo, je to komiks, věty nemusí být nějak košaté, co mě ale při čtení rušilo, byly anglické výrazy, které, podle poznámky redaktora, nejsou chybou překladu, ale jsou autorčiným záměrem. (Naštěstí se nacházejí jen na prvních pár stranách a ještě jeden výraz je na konci.)

Věty v knize mají trochu zvláštní slovosled, párkrát jsem si při čtení v duchu řekla ,,Tohle slovo bych přehodila s tímhle, tuhle větu bych napsala trošku jinak,... ".

Ale konec hnidopišství, kniha má samozřejmě i mnoho pozitiv.

Díky tomu, že je napsaná tak nějak jednoduše si, myslím, dokáže získat mnoho mladých, malých čtenářů, pro které je tohle skvělá příležitost se o autismu nenucenou formou něco dozvědět.

Pro nás starší je kniha zase skvělou příležitostí nakouknout do tohoto světa a sledovat cestu malé Daniely až po dospělou ženu.

Na knize se mi moc líbí, že jde o skutečný příběh, i když někdy je vám z toho i dosti smutno.

Podtrženo sečteno, kniha sice měla nějaké ty chybky, na druhou stranu si myslím, že má i určité poslání a šanci si určitě zaslouží! ??

?3*/5*?

Stínka berlínské ilustrátorky a komiksové kreslířky Daniely Schreiterové je především knihou úlevnou. Úlevnou pro děti, které jsou tak trochu jiné, ale i pro jejich rodiče, kteří se denně musí potýkat s tím, že to, co jiné děti zvládají bez obtíží, je pro jejich dítě traumatické. A také s radami okolí, že „tomu dítěti je třeba jen nastavit pořádné hranice“, či že „to dítě je jen přecitlivělé, ono si zvykne“. Jenže pro děti s Aspergerovým syndromem, jako byla i sama autorka, je někdy „zvyknout si“ nemožné. Nebo jim to prostě trvá déle než jiným dětem a stojí je to víc energie. Zvyknout si na to, jak píchá tráva na bosých nohách. Na vodu šplouchající do obličeje. Na jinou marmeládu, než kterou jedí každý den. Na vyprázdněné fráze, které považujeme za součást běžné komunikace. Velkou předností Stínky je to, že nereprodukuje stereotypní obraz člověka s poruchou autistického spektra, jak ho před lety zafixoval Rainman. A pak její smysl pro humor. I když jsou tam i smutné momenty – třeba když si šestiletá Daniela připadá prostě „rozbitá“. Vtipnost přece jen převažuje.