Dnes recenze na jednu důležitou knihu. Proč důležitou? Protože její autorkou je žena, která si díky Aspergerově syndromu procházela v době svého dětství menším peklem na zemi, protože docházelo ke spoustě nedorozumění a nepochopení ze strany jejího okolí, ale i sebe samotné. Daniela Schreiter napsala autobiografický komiks Stínka na základě své vlastní zkušenosti s autismem.

Vtipně a s nadsázkou podaná problematika Aspergerova syndromu, s jakou jsem se doposud nesetkala. Schreiter se zamyslela nad tím, jak by se snadněji daly informace o AS dostat mezi neautisty a zvolila zcela vkusně a umně jako prostředek komiks. Ona sama v dětství velmi často utíkala do snového světa a první její komiks vůbec vznikl ve 4 letech. Kreslení bylo něco, co ji vždycky uklidňovalo. Ovšem takový pobyt v kavárně plné hluků, interakce s vrstevníky, nebo nedejbože plavečák, to byly její menší nebo velké noční můry.

Na jednotlivých stripech pak můžete pozorovat její osobní zpověď a popisovaný každodenní všední život plný mezilidských i vnitřních bloků, které jí znesnadňovaly začlenění do intaktní společnosti. Schreiter vtipnou formou vysvětluje všem čtenářům zdánlivě banální, běžné situace, o nichž zdravá populace mnohdy ani netuší, jak je vnímaná lidmi s tímto handicapem. Názorně, přehledně, důsledně i s nadsázkou, ale přesto věrohodně jsou zde popsány úskalí komunikace, vzdělávání, prvních krůčků, přátelství s druhými lidmi apod. Na komiksu oceňuji zejména to, že se nejedná o bolestínský výjev ze života ublíženého člověka, který nebyl společností pochopen, ale jde o krásný a citlivý příběh ženy, která se naučila, že svým životem může jít příkladem druhým lidem a naučit je, jak s AS pracovat.

Co je na té knížce skvělé, že mohu téměř do puntíku potvrdit její obsah, co se týká projevů autismu u lidí, sama mám brášku, který rysy AS vykazuje, tudíž bylo zajímavé představované rysy AS porovnat s tím, s čím jsem se u něj od dětství setkávala. Prokazování AS u lidí bylo dříve skutečně neprobádané území a lékaři této problematice nevěnovali téměř žádnou pozornost, proto si velmi přesně dovedu představit, s jakými paradoxy se musela autorka knihy ve svém životě potýkat a že jsou informace skutečně pravdivé. Každý autista je trochu jiný, u někoho se AS projevuje silněji, u jiného méně, nebo jen v některých rysech, ale pořád se jedná o závažnou věc, již by měla společnost reflektovat a s níž by mělo být počítáno a nakládáno se vší úctou a tolerancí. Společnost se snaží dělat škatulky, ale barvitost tohoto handicapu je tak obrovská, že nikdy nebude možné obsáhnout všechny, každý se vyznačuje jinými projevy.

Knížka učí vnímavosti, učí pochopení a toleranci. A hlavně lásce. I když jsou ilustrace jednoduché, ale bravurně graficky zpracované, je z nich cítit taková spousta emocí. Knížka pomůže všem ujasnit si, jak je to s autisty, „aspíky“ a dalšími, že se jedná o závažný celoživotní handicap jako kterýkoliv jiný a je třeba jej jako takový vnímat a nebagatelizovat. Lidé s AS nejsou divní a rozhodně je nepoznáme „baj voko“ hned na první pohled, ale tato kniha je určitým vodítkem, jak se začít v jejich složitém světě trochu orientovat a jak jim můžeme být nápomocni, když se rozhodnou, že chtějí zkusit vykročit ze svého… stínku.

O autismu už jsem přečetla docela slušnou řádku knih. Jen namátkou ty, na které si teď vzpomenu: A proto skáču. Lukáš a profesor Neptun. Podivný případ se psem. Řvi potichu, brácho. Mami, je to člověk nebo zvíře? Antropoložka na Marsu. Maminko, nezpívej. Mé dítě má autismus. Svět očima dítěte s autismem. Kam jedeme, tati? Ještě nikdy jsem ale nenarazila na autistický komiks. Až teď, kdy se mi dostala do rukou kniha Daniely Schreiter Stínka.

Daniela Schreiter se narodila v 80. letech minulého století v západním Berlíně a už od malička byla tak trochu zvláštní dítě. Vadily jí zvuky, doteky, chutě, byla nemotorná, nerozuměla dětem, nechápala vtipy nebo slovní hříčky, měla své specifické zájmy a nejlíp se cítila tam, kde to dobře znala. Byla jiná. Ona, ani její rodiče ze začátku vůbec netušili, proč je Daniele jako z jiné planety, nakonec jí ale byl diagnostikován Aspergerův syndrom, tj. jedna z poruch autistického spektra. Daniela se živí jako ilustrátorka a autorka komiksů, a proto se rozhodla, že svou poruchu nejlépe vysvětlí tím, že ji nakreslí. Vytvořila komiks, ve kterém popsala svůj život - od dětství až do dospělosti. Nakreslila své pocity, způsob vnímání světa i lidí kolem sebe, překážky, které jako autistka musela a musí denně překonávat.

Musím uznat, že mě tenhle kreslený příběh nadchl. Až na několik úvodních stránek je vyveden černobíle, což byl autorský záměr - ilustrátorka se v knize vrací do minulosti, do doby, kdy vůbec netušila, co se děje, proč je taková, jaká je, připadala si prostě "ve stínu", svůj stín se knihou ale snaží překročit - to ostatně vysvětluje i název knihy (byť tedy já ho v češtině považuji za dost matoucí - pro mě je stínka takový ten ošklivý brouk, resp. suchozemský korýš).

„Chaotický svět kolem mě je kategorizován do přehledných částí, abych je dokázala pojmout. Když jsem byla dítě, existovala tak pro mě cesta do školy, cesta do obchodu atd. To byl ‚známý‘ svět. Dokázala jsem zvládnout jen to, co jsem důvěrně znala. Všechno ostatní pro mě byla nepřekročitelná nová země, na kterou jsem nemohla vstoupit, dokonce ani, když ležela v bezprostřední blízkosti … Známé cesty mi dodnes dávají pocit jistoty.“

"Mami, ukážeš mi ještě jednou, jak se váže uzel?" "Vždyť jsem ti to už ukázala snad tisíckrát! A tak jsem si vzala boty se zavázanými tkaničkami... ... pomalinku jsem uzel povolovala a dobře se dívala,, jak se tkaničky chovaly. Analyzovala jsem konstrukci uzlu a najednou jsem pochopila, jak drží dohromady. S touhle znalostí jsem je pak dokázala zavázat. Tenhle postup se ale bohužel nedal aplikovat na všechny ostatní motorické překážky. Všude, kde byla zapotřebí rovnováha, jsem žalostně selhávala. Dokonce i s přídavnými kolečky jsem se trvale převracela. Kolečkové brusle, brusle na led, koloběžka, skateboard, to nebylo nic pro mě... Tahle trochu zvláštní nešikovnost ale nakonec nebyla až tak hrozná. Daleko nepříjemnější byla jiná věc, která mě dodneška omezuje ze všeho nejvíc a kterou neautisté moc nedokážou pochopit. Přecitlivělost na podněty. Taktilní: Mami, mami, ta tráva píchá jako jehličky, já po ní nechci běhat! Uaaaaa! Uaaaa, to je moc úzké! Škrábe to a škrábe a je to nepříjemné, to nosit nechci. U mnoha lidí s Aspergerovým syndromem je senzorický systém natolik porušený, že dokonce úplně nevinné podněty mohou být nesnesitelné. Podněty vyvolají v mozku opravdový ohňostroj. některé podněty jsou často bolestivější než jiné a mohou být jakékoliv povahy (taktilní, akustické, vizuální....). Např. moje hlava je dokonce ještě citlivější, než zbytek těla. Střihání vlasů bylo mučení a často jsem při tom křičela a brečela. Voda ze sprchy přímo na hlavu se vůbec nedá vydržet. Tělesný kontakt s lidmi mi byl nepříjemný, dotknout se mě směla jen moje máma.

Stínka je rozhodně knížka, kterou by povinně měli číst rodiče, sourozenci, příbuzní, učitelé a spolužáci dětí s autismem. Ač autorka knihy opakovaně zdůrazňuje, že každý autista je jiný, že neexistuje "ten jeden správný autista", tahle kniha se dotýká potíží, které mnoho lidí s poruchou autistického spektra denně pociťuje. Senzorická integrace, komunikace, specifické zájmy, snaha navzájem si porozumět - to vše velmi jednoduše vysvětleno, dokonce s humorem a nadhledem. Komiks je navíc forma, která informace zpřístupní i lidem/dětem, které jinak čtení moc nedají. Knihu si ale samozřejmě užijí i ti, kteří (zatím) s autismem neměli co do činění - mohou ji brát jako takový neobvyklý výlet k "mimozemšťanům".

Myslím, že autorce se povedlo vystihnout hodně důležité téma, já tuhle knihu budu doporučovat na všech frontách. Pokud byste se chtěli o autorce a její tvorbě dozvědět něco více, mrkněte na její webové stránky, pokud si chcete přečíst o Aspergerově syndromu, začněte třeba na wikipedii.

Hodnocení: 100%

Knih o autismu postupně přibývá. Z mého úhlu pohledu je to jen dobře. Lidé by se měli o dětech i dospělých, kteří poruchu autistického spektra mají, dozvědět více informací a pochopit je. Knih o Aspergerově syndromě je však již méně. Jediná kniha, kterou jsem četla a byla o něm byla zmínka, byla Řvi potichu, brácho od Ivony Březinové. Knihu, kterou držím v ruce, však napsala německá autorka Daniela Schreiter, která mi již zmiňovaného Aspergera.

Autismus není žádná módní diagnóza, Aspergerův syndrom není žádný „lehký autismus“. A aspíci nejsou žádnou formou nerdů. To všechno diagnózu zlehčuje a znehodnocuje a ukazuje, jak málo je společnost informována o autistickém spektru. Existuje podstatně víc možností než kývající se, stažené dítě a programátor, který se vyhýbá kontaktu. Jasně, šuplíky jsou samozřejmě jednodušší. Ale proč by měla být jednodušší cesta ta správná? (str. 152)

Bohužel i já jsem patřila mezi neinformované, kteří si mysleli, že tato diagnóza je „lehčí“ autismus. Po přečtení komiksu jsem svůj názor razantně otočila. Autorka v knize ukázala, jak ona prožívá svůj autismus. Co jí vadí? Co má ráda? Čeho se bojí? V čem je dobrá? Otevřeně také mluví o tom, co se stane, když je pod tlakem a dojde k přetížení jejího organismu.

V době, kdy Daniela Schreiter vyrůstala, byl výzkum autismu v začátcích a nikdo neměl o Aspergerově syndromu velké ponětí. Mezi dětmi nebyla moc oblíbená, nerozuměla vtipům, spolužákům, ve škole byla sice chytrá, ale mezi kolektiv nezapadla. Volný čas trávila raději sama.

Komiks je psán velmi čtivou formou. Působí vtipně a vesele, přesto však dané téma je vážné a vede k zamyšlení, jak vnímáme lidi v našem okolí, kteří se chovají jinak a svým jednáním vybočují ze zažitých společenských norem.

Obrázky v knize jsou převážně černobílé. Ze začátku však byly v barvě. Má to svůj účel, to poznáte už ze samého názvu titulu. Autorka má navíc ilustrace krásné, takže se na ně dívá hezky v obou variantách. Ta černobílá ale působí více dramaticky. Jinakost autorka ukázala v obrázcích jí samotné s tykadly.

Lidé s Aspergerovým syndromem mají často pocit, že přistáli na špatné planetě. Proto má také tato forma autismu někdy přezdívku Syndrom nesprávné planety. To je dost výstižné. Většinou si opravdu připadám jako mimozemský návštěvník, který se pokouší řadou pokusů a omylů reagovat na způsoby, jak se lidé chovají. (Str. 8)

Kniha byla nejen poučná, ale i čtivá a místy vtipná. Autorka ukázala, jaké může mít autista potíže. Ale zároveň dodává, že neexistuje TEN autista. Každý je jiný.

Stínka může pomoci nejen samotným autistům, ale také jejich příbuzným a přátelům k pochopení některých situací. Titul také ocení ti, kteří se o autismus zajímají, například pro pedagogy, psychology a další.