Komiksová kniha Stínka se mi líbí, protože hlavní postava je podobná mně. Doporučil bych ji všem, kteří nerozumí autismu. Autorka Daniela Schreiter má stejně jako já Aspergerův syndrom, který je jednou z forem autismu. Rozhodla se pomocí komiksu přiblížit normálním lidem život autisty s jeho výhodami i nevýhodami.

Kniha se jmenuje Stínka, protože hlavní hrdinka prozkoumává svoji minulost. Tu zobrazuje stínově a v knize je to černobíle. Každý má své stíny v minulosti a Stínka vypráví o svých. Například nemůže snést více podnětů. Velmi jí vadí hluk stejně jako mně. Třeba o přestávkách ve škole bych nejradši nebyl. Všichni křičí. Stínka měla z hluku strach, mnoho autistů z hluku bolí hlava, já jsem z toho unavený a nemohu se soustředit a o hodině často pak usnu.

Stínce se nedařila komunikace s lidmi, mně se docela daří, ale nebaví mě nebo jsem z ní hodně unavený. Byl bych rád, kdyby si Stínku přečetli všichni učitelé a spolužáci autistů. Pak by byli víc tiše o přestávkách a také by věděli, že je pro nás komunikace s druhými těžká. Radši mluvíme jeden na jednoho. Také máme svá vlastní témata. Stínka jako malá měla největší zájem o počítačové hry stejně jako já. To má dnes hodně dětí, proto si mě spolužáci berou do svého spolku, kde hrajeme mobilní hry, a tak nejsem ve třídě sám.

Daniela Schreiter si příběh sama ilustrovala. Když přemýšlela, jak má lidem přiblížit celé spektrum autismu, o kterém je tolik mýtů a blbostí, tak se rozhodla právě pro obrázky. Komiksy mají také rádi i děti a mladí lidé, tak se ke knížce víc dostanou. Já mám taky rád komiksy a někdy je i kreslím. Třeba o kočkách, které jsou mým velkým zájmem. Kočky jsou také nejoblíbenějším zvířetem autistů, pak to jsou pejsci a pak koně. Stínka má ráda svou plyšovou lišku jako můj bráška. Myslím si, že bráška je také hodně aspík, protože je strašně přecitlivělý a bere slova víc doslovně než já. Ale on je veselý a umí mluvit s dětmi, tak to nikdo neřeší. Stínka vypráví i tom, co je na autismu dobré, například si umí hrát se slovy. Autisté mají často bohatý vnitřní svět a v něm je jim většinou dobře, ale někdy se stává, že jejich představy jsou hodně úzkostné a strašidelné. Třeba Stínka měla tyhle zlé představy venku, proto jí bylo doma nejlépe. Mně je doma také nejlépe, ven chodím jen v našem městě a naštěstí úzkosti mám jenom ve škole. Stínka říká, že většinou lidé s AS jsou chytří, někteří až nadrůměrně. A také pokud je něco zajímá, tak se v tom hodně rozvinou a zkoumají to do hloubky. Stínka si vzpomíná, že se v dětství bála míst, kde je hodně lidí. To se bojí každý autista. Knihou se autorka smiřuje sama se sebou, jaká je a jaká byla. A na jejím příběhu čtenář vidí, že se těžké věci z dětství mohou stát později lehčími. Každý má svoje stíny, i já.

Knihy o autismu primárně nevyhledám, komiksy napříč tématy pro změnu ano. Komiks o autismu autorky s Aspergerovým syndromem … co s ním? Přečíst :).

A ještě, že tak, je to další velmi milé knižní překvapení. Za krátkou dobu, co mám Stínku přečtenou, jsem ji stihla ve svém okolí opakovaně doporučit. Ocení ji nejen čtenáři komiksů, ale kdokoli, kdo má ve svém okolí někoho s poruchou autistického spektra, resp. chce pochopit, proč se lidí s touto vývojovou poruchou chovají jinak, často zdánlivě nepochopitelně. Daniela Schreiter, autorka, hned v úvodu vysvětluje, že Stínka není univerzálním návodem, jak rozlousknout autismus v obecném pojetí, nedává klíč k pochopení celé problematiky. Velmi precizně však vysvětluje jeden konkrétní Aspergerův syndrom, ten svůj, tj. u stínky, dívky/ženy, která se cítí jako z jiné planety.

O lidech s poruchou autistického spektra se toho můžete dozvědět hodně. Mají svůj svět, problém v sociální komunikaci, nedrží/nepotřebují oční kontakt, často jim vadí kontakt tělesný. Mají rádi to své – prostor i zaběhlou rutinu, daný denní režim, zvyky, naopak na změny reagují negativně. To vše je jasné, ale chybí vysvětlení. Tuto mezeru Stínka dokonale vyplňuje.

Provází svým dětstvím, vztahy s rodinou, vrstevníky, později partnerskými. V kresbě ukazuje/vysvětluje své chování, vnímání sebe sama i okolního světa. Snaží se překročit svůj stín, tj. být stínkou, aby se co možná nejvíce přiblížila většinové společenské normě, ačkoli ji to stojí spoustu úsilí a do jisté míry tím popírá sebe sama a nabourává svůj svět, svou jistotu.

„Chaotický svět kolem mě je kategorizován do přehledných částí, abych je dokázala pojmout. Když jsem byla dítě, existovala tak pro mě cesta do školy, cesta do obchodu atd. To byl ‚známý‘ svět. Dokázala jsem zvládnout jen to, co jsem důvěrně znala. Všechno ostatní pro mě byla nepřekročitelná nová země, na kterou jsem nemohla vstoupit, dokonce ani, když ležela v bezprostřední blízkosti … Známé cesty mi dodnes dávají pocit jistoty.“

„Moje věci, ať to byly hračky, tužky, knížky nebo obyčejné předměty denní potřeby, byly tím, co dělalo můj svět kompletní. Dávaly mi jistotu. Už jen se na ně podívat nebo se jich krátce dotknout mě naplňovalo nevýslovným štěstím. Proto jsem jen těžko snášela, když se jich dotýkal někdo jiný.“

„Kvůli neustálému zaplavení podněty a stresu, který ve mně všední den vyvolával, jsem spotřebovala veškerou energii na celý den. Nezřídka jsem byla úplně prázdná už ve škole, protože jsem se teprve musela naučit, jak si rozdělit síly. Když jsem přišla domů, byla jsem úplně zničená. Mít po vyučování ještě sociální kontakt s jinými dětmi nebo chodit na kroužek? Nemyslitelné!“

„Oční kontakt jsem nadále nezvládala. Proč také, člověk přece očima neposlouchá, ani nemluví. Proč se tomu přikládá takový význam?“

„Ale to neustálé přetvařování, to množství podnětů a trvalý strach z odmítnutí a z chyb si vybíraly svou daň. Výrazně přibylo stavů přetížení … Automaticky se pak snažím uniknout podnětům a chovám se odmítavě nebo působím nepřítomně.“

Kresba je jednoduchá. Několik prvních stránek je barevných, zbytek černobílý. Přiznám, že mě obsah natolik zaujal, že jsem si této změny všimla o hodně později. Absence barvy představuje grafické vyjádření stínu, pocitu jinakosti, kterou autorka prožívala/prožívá. Některá políčka jsou úderná, vtipná, hluboká i smutná zároveň, záleží na tom, z jakého úhlu nahlížíte.

Sečteno a podtrženo, výborné. Jestli vám problematika autismu jen trochu zajímá, neváhejte. Daniela Schreiter klepla hřebík přesně na hlavičku. Její komiks mně doplnil spoustu informací, na kterých si mnohé odborné publikace vylámaly zuby.

„Autismus je způsob bytí. Vnímáme svět zvláštním způsobem a částečně s ním i jinak zacházíme. Někdy při tom potřebujeme pomoc a podporu, někdy také jednoduše pochopení, ohledy a ochotu naslouchat. Nežijeme v jiném světě, ale v tomto. A většinou se také přizpůsobujeme, co nejlépe to jde…“

Moje hodnocení: 100 %

Poučila jsem se v mnohém, když se mi před nedávnem dostaly do ruky knižní novinky s autentickým ponorem do života lidí s touto diagnózou. Autorsky je připravily dvě ženy, „aspergerky“, tematicky ovšem necílí jen na ženské publikum. Kdokoliv má možnost překročit práh své informativnosti, třeba v těchto autobiografických příbězích. První se o Aspergerově syndromu (dále jen AS) dozvěděla až při pozdních testech, ve dvaadvaceti Denise, podstatně dřív Daniela. Od chvíle, kdy malé holce stanovili diagnózu, chtěla tužkou nakreslit, jaké to je vidět a cítit se jako autistka.

Už první letmý, vnějškový pohled na obě publikace se od sebe liší. Pružná laminovaná obálka s ilustrací na obálce „Dost dobře nenormální“ a „Stínka. Jaké to je být jiná?“, silný, výpravný komiks. Zatímco Denise žánrem osciluje na pomezí beletrie s literaturou faktu, druhá věc se řadí mezi komiksy s psychologickou orientací. Především proto nelze srovnávat stylistické schopnosti Denise a Daniely, protože tvůrčí procesy beletrie a komiksu – s jeho zkratkou a výpovědními bublinami – podléhají odlišným zákonitostem. Komiksy nabízejí čtenáři snadnější přístup k tématům, mnoho situací se dá znázornit plasticky – ovšem záležitost se nedá objasnit příliš do hloubky. Kapitolky Denisiny knížky, které nesou příběh, mají širší prostor (v příměsi vyprávění nechybí ani malý „bonus“, faktografické informace o AS). Obě knížky spojuje zvláštní zábavný humor a nadsázka.

Daniela ani Denise nejsou žádné rainmanky. V případě diagnózy autismu je třeba dbát na spektrum projevů a rozdílnou závažnost postižení: na jednom konci jsou lidé schopní vést uspokojivý život (jako autorky), u jiných dopad diagnózy devastuje širší okolí. Obě ženy vedla k napsání knihy touha, aby zmizely předsudky vůči lidem s těmito poruchami. S jedním Denisiným výrokem „… stojí za to si nás poslechnout. Byli jsme až moc dlouho potichu!“ lze jen souhlasit. Svůj handicap nebo raději, chceteli, neobyčejné schopnosti dokázaly obě proměnit ve výhodu. Aby další lidé pochopili, že se s aspergerem dá docela dobře žít, že má i své pozitivní aspekty. Stali se jistějšími v bludišti zvaném Aspergerův syndrom.