Dívka s Aspergerovým syndromem nakreslila komiks o tom, jaké je to žít na planetě Zemi a přitom být jiná než většina jejích obyvatel. Povedlo se jí to s vtipem a citlivostí, živě a srozumitelně.

Stínka je suchozemský korýš s krunýřem, je aktivní za soumraku a ráda se zdržuje ve skupině s ostatními stínkami. Podobné vlastnosti má také hlavní hrdinka autobiografického komiksu o autismu, který v češtině vyšel právě pod názvem Stínka: Jaké je to být jiná? a (ne)záměrně vytvořil tuto krásnou paralelu s hojně se vyskytujícím členovcem. „Zaručeně už jste v životě někdy potkali autistu, aniž byste o tom věděli,“ píše autorka knihy, německá ilustrátorka a kreslířka komiksů Daniela Schreiter, jež má Aspergerův syndrom. I když tak na své okolí nepůsobí. Vlastní autismus v knize popisuje slovy a obrazem, s humorem a nadsázkou.

Název Stínka primárně odkazuje k rčení „překroč svůj stín“, tedy překonej sama sebe. Lidé s poruchou autistického spektra ale špatně čtou mezi řádky ustálených slovních spojení. Ač autisty nejde házet do jednoho pytle, lze zobecnit, že mají potíže v sociální oblasti a ve vnímání podnětů, jak shrnuje v úvodu ke knize autista a bloger Benjamin Falk. Pro autisty je těžké pochopit pravidla chování ve světě ležícím „na druhé straně jejich stínu“. Připadají si jako návštěvníci z jiné planety, což autorka demonstruje i graficky: pokaždé když se hlavní hrdinka ocitne ve svém světě, zjeví se jí na hlavě tykadla. Políčka věnovaná vesmíru zřetelně odkazují na dílo Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ, a kdo by byl na pochybách, tomu autorka pomůže i výběrem hrdinčina plyšového přítele – lišky.

Nahlížení světa mimozemskýma očima je v podání Daniely Schreiter velmi obohacující. Autorka vypichuje konkrétní situace, které musí zachytit také obrazem, tedy otevřeněji a plastičtěji. Přitom se jí daří zobrazit zvláštnosti chování v obou světech. Popisuje tak svůj zmatek při dětských hrách „hraní si na něco, á la táta, máma, dítě“, stejně jako upřímné nepochopení scén, ve kterých se lidé na oko vřele loučí a následně odcházejícího pomluví.

Především ale autorka a zároveň hlavní hrdinka komiksu zve čtenáře na návštěvu do svého světa ve stínu a svého způsobu myšlení. I obecně známější autistické rysy, jako jsou potřeba rituálů a přecitlivělost na podněty, převádí do konkrétnější podoby a snaží se je objasnit – proč jí vadí úzké triko, stříhání vlasů, telefonování, panenky nebo proč miluje vlažné jídlo a káva jí voní po ohňostroji. Jelikož autorka nemá srovnání s životem bez Aspergerova syndromu, předkládá pozorování a zážitky, které jí způsobovaly komplikace v dětství a ve škole, často korunované osobním vítězstvím: jak si zavázat tkaničky, když už máma nemá trpělivost dceři po sté ukázat, jak se to dělá; jak podvést učitele plavání, aby si myslel, že se potápí s otevřenýma očima, protože nesmí nosit plavecké brýle, ale bez nich ji řeže chlór do očí; jak je vyčerpávající hrát si na normální dítě, najít si přátele a interagovat.

Jednoduše a logicky připodobňuje svoji představu života s  poruchami autistického spektra a života bez této diagnózy pomocí hraní počítačové hry. Zároveň může své pocity hodnotit zpětně – citlivost na podněty a vnímání se vyvíjí. V dětství třeba nebyla autorka schopna vidět opakující se rostlinné motivy na závěsu, její fantazie v nich viděla fantaskní bytosti. A v deseti letech, kdy nahlédla ornamenty jako celek, byla ze skutečnosti zklamaná.

První stránky komiksu jsou barevné, pak zničehonic přechází do černobílé a tak to zůstane až do poslední stránky. Možná má tato koncepce asociovat naše černobílé stereotypní vidění světa autismu, černá a bílá také lépe vyjadřují myšlenku. Ale víc než cokoliv jiného výsledek působí tak, jako kdyby chtěli tvůrci alespoň několik stránek v barvě, ale protože by byl barevný komiks nákladnější, zůstala jen ochutnávka. Autorka využila emoční potenciál karikaturní kresby a hojně a zdařile pracuje se zvýrazněnými pocity a duševními stavy. Zážitek popisu stavu přetížení, tzv. overload, který vede až k rozmazanému vidění, tak čtenář vnímá mnohem intenzivněji, když vidí autorčino kreslené alter-ego s očima zvětšenýma k prasknutí.

Ač se nelze vcítit do mysli jiného živého tvora, ukazuje se takto pojatý komiks, ve kterém se snoubí jednoduchá kresba a řemeslná zručnost, jako výborný prostředník. Je jasný a názorný. Daniela Schreiter do políček přimíchala také vtip a podařilo se jí citlivě přiblížit život autistů takovým způsobem, že čtenář necítí lítost ani strach spjatý s duševními poruchami; naopak obdiv a pochopení. A je doslova fascinován jiným pohledem na život.

"Stínka" je rozhodně speciální komiks. Ani ne tak pro to, že je to autobiografický komiks, těch je spousta, ale je to proto, že to je autobiografický komiks autorky, který trpí Aspergerovým syndromem. Přece jen, takových autorů není tolik, anebo to alespoň veřejně tolik neventilují. Aspergerův syndrom je forma autismu. Přiznám se, i já jsem měl o autismu jen hodně povšechné, obecné a nesprávné informace. Nebudu tvrdit, že "Stínka" vám dá jasnou představu o tom, co to Aspergerův syndrom je, ale minimálně vám pomůže trochu pochopit, proč se o autismu mluví a jak tento ovlivňuje osoby, u nichž je autismus diagnostikován. Ale autorka nám celou dobu říká: "Stínka" není kniha o autismu, není to encyklopedie, není to jasný popis autismu jako takového. Primárně je to kniha o tom, jak se autismus projevoval u autorky samotné. A ona je individualita A stejně jako jsou individuální lidé, kteří autismus nemají, jsou individuální i autisté. Každý má trochu jiné projevy.

Daniela Schreiter kompiluje svůj život do několika kapitol, které by se daly shrnout zhruba následujícím způsobem:

Období od narození těsně před vstupem na školu, kdy si autorka neuvědomuje, že by mohla být nemocná, neuvědomuje si to ani okolí, ale reaguje na podněty jinak než ostatní lidé.

Nástup do školy a osobní pochopení toho, že je skutečně odlišnou a že má problémy se s ostatními socializovat.

Autorka si vytváří vlastní svět, vlastní pravidla, která jí pomáhají přežít a případně se snaží i trochu přizpůsobit, i když jí to stojí víc úsilí než jiné lidi. Mimochodem je zde velmi dobré přirovnání k počítačovým hrám. Pak že videohry k ničemu nejsou.

Plavání ve veřejném bazénu. Jeden by si myslel, co je na tom komplikované, ale pro Danielu to bylo skutečně období, které ji hodně ovlivnilo. Ale nutno říct, že i lidé, kteří nemají podobnou diagnózu, mohou mít na lekce plavání spíše nehezké vzpomínky.

Hledání si přátel a vlastní přijetí toho, že je autorka jiná. A že se za to nemusí stydět. Ono se ale skoro větším problémem ukazuje to, že okolí většinou není schopné přijmout, že by druhý člověk mohl být odlišný.

Lidi rádi řadíme do modelů, do škatulek, do mustrů. Pokud člověk nesplňuje nějaký náš mustr, pokud nesplňuje předpoklady, které máme k jeho chování je pro nás divný. Lidé jsou takoví a hodně těžko se to u nich mění, většinou ani sami nejsme schopni poznat, jak se vlastně odlišujeme od ostatních a že ani my sami vlastně nesplňujeme normy, které chceme, aby plnili ostatní. Člověk je komplikovaný tvor, ale přesto se neustále snaží o to, aby zjednodušoval ostatní. Je to paradoxní, ale pochopitelné - jednodušší je přijatelnější než cokoli, co by mohlo být moc náročné, co by se příliš vymykalo. Lidé se pořád něčeho bojí a je snazší pochopit to jednoduché než to složité. Proč se věnovat tomu složitému? To přece nestojí za úsilí. Lidé musejí zapadat do těch jednoduchý škatulek, které v hlavě máme, jinak je s nimi něco špatně. Kniha "Stínka" - z mého pohledu - docela dobře poukazuje na to, jak moc chceme škatulkovat a jak moc chceme ostatní odlišit a označit za divné, i když si to ničím nezaslouží, jen naší omezeností.

Kniha "Stínka" vám nedá jasnou představu o tom, co je to autismus, dá vám představu o tom, jak se projevuje u jedné konkrétní osoby. A myslím si, že v tomhle směru odvedla Daniela Schreiter velmi dobrou práci. Je osobní, je poměrně názorná a dá se celkem snadno pochopit, co chtěla říct, co se v jejím životě dělo nebo děje, proč je tak jiná. Trochu mě mrzelo - po hezkém barevném úvodu - že se dál pokračovalo černobíle, ale i na to se dalo zvyknout. A přece jen, jedná se o stínku, tedy něco, co je jaksi ve stínu, co se bojí vyskočit na povrch. Při čtení knihy "Stínka" mě ale zaujala jiná skutečnost. Začínal jsem si uvědomovat, že některé věci vnímám podobně jako autorka, že mi vadí podobné věci. Neztotožňuji se s ní ve všem, nejspíš autismus nemám, ale kdoví, nikdy jsem se testovat nenechal. Spíš mi ale na mysl přišlo, že možná chceme ten autismus u lidí vidět okamžitě, jakmile se trochu vymykají. Možná jen zbytečně považujeme lidi za divné, zbytečně je chceme škatulkovat, i když ti lidé divní nejsou. Jen se je musíme snažit trochu pochopit, pochopit jejich vztah ke světu a životu a dalším lidem. Tohle je poselství, které se mi líbí. Neškatulkovat lidi, ale prostě si s nimi zkusit rozumět, brát je jako jiné. Ale rozhodně jim nedávat stigma.

Stínka - 75 %

Německá ilustrátorka a kreslířka Daniela Schreiter se rozhodla ve svém komiksu popsat, jaký je pro ni život, když má Aspergerův syndrom. Jaké to je žít, vidět a cítit jako autista vám v článku nastiňuje i nakladatelství Portál. Ale více, opravdu mnohem více vám poví samotná autorka.

Po otevření komiksu se jako první dozvídáte podstatné informace o autorce, které jsou vám předloženy na první straně. Poté následuje úvod, kterého se ujal Bejnamin Falk, jež má také Aspergerův syndrom a na toto téma bloguje.

Poukazuje na to, že pokud si chcete o autismu něco dohledat, obvykle narazíte na odborné termíny a specifikace, které vás však k autismu nepřiblíží a nepoukážou na to, jak autisté svůj život prožívají a jak vidí svět. Právě proto je Stínka Daniely Schreiterové tak jedinečná... Nevypráví vám o autismu, hovoří o sobě, o ženě s Aspergerem a ukazuje vám svůj svět.

V publikaci nechybí ani předmluva od samotné autorky, ilustrátorky a kreslířky, hovořící o tom, že ač byla nadšená a toužila se do tématu ponořit, byl tu také strach. Což je logické, protože se jedná o jedinečný projekt, kterým dává možnost nahlédnout nejen do světa autistů, ale také do svého světa.

Samotný komiks začíná již kresleným barevným úvodem, ač pokračující ilustrace jsou černobílé, ve kterém se autorka svěřuje: Lidé s Aspergerovým syndromem mají často pocit, že přistáli na špatné planetě. Proto má také tato forma autismu někdy přezdívku Syndrom nesprávné planety. (Str. 8) Krátce vás úvodem informuje o vnímání pro nás běžných věcí, rozhovorů, apod.

Již v první kapitole se příhodně píše o přistání. Daniela Schreiterová se rozhodla převyprávět i své dětství. Děti jsou vnímavější než dospělí a autorka to cítila dvojnásobně. Ve světě malé Daniely vám bude všechno připadat tak jiné a zvláštní, pro nás natolik odlišné... A postupem času samozřejmě poznáte časy v pubertě, dospívání a navazování vztahů. Poukazuje na to, jak jako autistka vnímá zvuk, světlo a další věci, které na nás působí jinak než na Danielu.

Tato sonda do života ženy s Aspergerovým syndromem je opravdu neobvyklá a jedinečná. Ačkoliv se nejedná o odbornou publikaci, myslím, že je stejně přínosná, ne-li více s ohledem na emocionální stránku.

Stínka je příběhem všech, kteří chtějí zjistit, jaké to je být jiný...

Co na titul říká Chensie? Neuvěřitelné. Poukázat na vnímání autistů je opravdu třešinka. Máme možnost se pokusit vžít se do kůže autistky a hlavně se naučit, jak jim neztěžovat náš společný svět. Daniela Schreiter si rozhodně zaslouží aplaus nejen za nápad a zpracování, ale také za velkou odvahu otevřít se nám.