Zbláznění

Zbláznění

Forney, Ellen

Portál, 2020

369 Kč295 Kč

SklademAkce 20 %

plusminusPřidat do košíku

Anotace

Jaké to je, když se zblázníte? Ellen Forney to postihlo krátce před třicítkou, kdy u ní propukla bipolární porucha. O svém životě, kde se střídá mánie a deprese, píše s nadhledem a s humorem. Dává nahlédnout do manických epizod, kdy se její život „rozjede“ a ona nad ním ztrácí kontrolu, i do epizod deprese, kdy se z jejího života vytratí barvy a smích. Nežije ale jen mánií a depresí, s humorem a nadsázkou popisuje, jaké to je, žít s nálepkou „blázna“. Výsledkem je temně vtipná a velmi osobní kniha.
Ellen Forney je ilustrátorka. Její komiks Zbláznění vyšel v mnoha světových jazycích.

Bibliografické údaje

  • Autor:

  • Podtitul:Mánie, deprese, Michelangelo a já

  • Překladatel:Bartošková, Linda

  • Nakladatel:Portál

  • ISBN:978-80-262-1586-8

  • Počet stran / vazba:248 / Brožovaná

  • Rok vydání:2020

  • Kód:13502601

  • EAN:9788026215868

  • Obálka v tiskové kvalitě:Stáhnout

Odborné recenze


  • Forney, Ellen: Zbláznění - autor recenze: Josef Vošmik

    https://socialniprace.cz/online-clanky/recenze-knihy-zblazneni-manie-deprese-michelangelo-a-ja/

    „Jaké to je, když se zblázníte? Ellen Forney to postihlo krátce před třicítkou, kdy u ní propukla bipolární porucha. O svém životě, kde se střídá mánie a deprese, píše s nadhledem a s humorem. Dává nahlédnout do manických epizod, kdy se její život „rozjede“ a ona nad ním ztrácí kontrolu, i do epizod deprese, kdy se z jejího života vytrácí barvy a smích. Nežije ale jen mánií a depresí, s vtipem a nadsázkou popisuje, jaké to je žít s nálepkou „blázna“. Výsledkem je temně vtipná a velmi osobní kniha.“ Takto zní anotace na zadní straně publikace, kterou vydalo letos nakladatelství Portál v prvním vydání, a troufám si říct, že obsah knihy i dojmy z ní velmi přesně vystihuje.

    Autorka Ellen Forney je americká kreslířka, která se rozhodla zpracovat svoji nesnadnou cestu zvládání prvních let života s bipolární afektivní poruchou v podobě komiksu. Ano, je to tak. Je to patrně dosti překvapivý formát u tohoto tématu, ale s ohledem na autorčinu profesní orientaci je to volba logická, a dodejme, že i šťastná. Zpracování v podobě černobílého komiksu dává možnost vystihnout některé nuance a obrazy ze života, které leží mimo dosah pregnantního slovního vyjádření. Obraznost je tak více než efektivní možností vyjádření některých emocionálních stavů, jimiž Ellen Forney procházela a pro které slova prostě nestačí.

    Komiks překlenuje období několika let od prvotní manifestace příznaků maniodepresivity až po dosažení bodu, kdy se jí podaří dosáhnout vyrovnanosti a spokojenosti. Kniha je členěna do 9, v zásadě chronologicky návazných kapitol, v nichž jsou živě a nenuceně vykresleny situace a emoce, které Ellen zažívala. Nejde ale pouze o kontinuální příběh, ale i jeho hlubokou reflexi. Velmi silný cit pro přesné vyjádření jednotlivých situací, pocitů i myšlenek je u autorky patrně dán i tím, že sama původně vystudovala psychologii a pracovala rovněž na psychiatrickém oddělení. Potkává se tu tedy osobní zkušenost s určitým původním profesním směřováním.

    Úvodní kapitoly knihy popisují manickou epizodu onemocnění, kdy je Ellen „na vlně“, do všeho se vrhá po hlavě – do práce, vztahů, sportu, sexu i drog – a nic pro ni není problém. Současně ale není schopna soustředit se na projekty, které s energií a „drivem“ započíná, a dotahovat je do konce. Terapeutka, kterou v té době navštěvuje, ji proto doporučí k psychiatričce, jež stanovuje diagnózu bipolární poruchy. Nastává dlouhá cesta spojená s léčbou, kde se kombinuje psychoterapie s medikací, byť Ellen dlouho léky odmítá. Nakonec je však rozhodnuta na ně přistoupit, navzdory obavám, že omezí její tvůrčí invenci a budou mít řadu negativních vedlejších účinků.

    Po fázi euforie přichází (nevyhnutelná) epizoda deprese, kdy autorka není schopna prakticky ničeho, navíc i díky lékům nabírá na váze a jen stěží se dokáže donutit k nějaké aktivitě pracovní či jiné. Samozřejmě nemluvě o pocitech všeobjímajícího smutku, podceňování se, nedůvěry v sebe sama a nihilismu v pohledu na sebe i vše kolem. Občas se Ellen dokáže přimět k jednorázové práci či sportovnímu výkonu, v této době začíná i s jógou, ale za cenou obrovského sebezapření a energetického výdaje. Trápí ji i somatické průvodní projevy spojené i s užíváním léků, především poruchy paměti, třes a kožní problémy. Jak sama konstatuje: naštěstí nemá sebevražedné myšlenky.

    Nejen v této době tráví Ellen hodně času nad knihami, ať už o umění či o životě slavných osobností, které měly rozličné duševní obtíže či onemocnění. Klade si v této souvislosti i otázky, zda mezi „šílenstvím“ a genialitou či uměleckým nadáním existuje nějaký vztah. Rozličné aspekty kreativity a jejího možného omezení v důsledku farmakoterapie jsou jednou z červených nití, prolínající se celou obrazovou publikací. Ostatně na závěr tomuto tématu věnuje celou jednu kapitolku, kde se s tímto tématem (i na základě vědeckých výzkumů a studií) vyrovnává a hledá pro sebe rozuzlení. Od počátku totiž říká, že nechce být vyrovnaná, ale geniální a léky by ji v tom držely při zemi.

    Po epizodách mánie a deprese přichází období, kdy se Ellen ve spolupráci se svojí psychiatričkou snaží najít „modus“, v němž by byla schopna žít, pracovat, „fungovat“ a cítila se dobře. Je to období výkyvů nálad, nejistoty, ale také úzkosti a překotných emocí. Má většinou náhled na svoje pocity a symptomy, ale jak říká, nedokáže je dostat pod kontrolu. Klade si i otázku: Kdy vlastně „šťastná“ znamená být příliš šťastná ve smyslu nekontrolovatelné euforie?

    Je to spojeno i s hledáním vhodné kombinace léků, které by jí vyhovovaly (tj. byly účinné), neměly za důsledek přesmyk do deprese či naopak mánie a současně nebyly spojeny s popisovanými vedlejšími účinky. A byly ideálně i cenově dostupné. Hledání ideálního „mixu“ medikace je dalším z velkých témat knihy. Trvá několik let, než se to skutečně podaří. Dodejme ale, že sama Ellen v tom není bez viny, poněvadž kouření marihuany je pro ni inherentní součástí života, jíž se nechce vzdát. Navíc o tom svoji psychiatričku dlouho neinformuje. Přesto je vztah Ellen a její psychiatričky vystižen velmi zdařile, je skutečně „partnerský“, a nikoli paternalistický či moralistní. Psychiatrička je průvodkyní a pomocnou rukou, Ellen k ní má důvěru – jak sama říká, její ordinace je prostorem, kde se cítí nejbezpečněji.

    Povedeně jsou vystiženy i vztahy Ellen k rodině a přátelům, včetně toho, kdy přemítá o tom, jak jim o svém onemocnění říci – ne že by musela, ale chce, aby její blízcí věděli, čím prochází, a dokázali porozumět jejímu chování (má pocit, jakoby měla nějaké „špinavé tajemství“). Ellen má bratra a rodiče, kteří jsou rozvedeni a žijí každý v novém partnerském vztahu. Její matka, pediatrička, má přítelkyni a také Ellen se definuje jako bisexuální. Vůbec otevřenost k různým formám soužití a sexuality je pro knihu rovněž typická.

    U každé zahraniční knihy, zejména pokud pochází z končin vzdálenějších, je zapotřebí věnovat pozornost tomu, zda jsou informace v ní prezentované přenositelné, využitelné a nebudou působit více exoticky než prakticky. Naštěstí specifické reálie USA jsou v textu omezeny na některé dílčí údaje, avšak zážitky Ellen jsou natolik univerzální, že je kniha bezpochyby plně využitelná a nepůsobí nijak cizorodě. Zejména v závěrečných kapitolách jsou pro našince uvedena velmi podnětná fakta týkající se nákladné léčby v tamním prostředí.

    Zatímco v ČR je zdravotní pojištění povinné a standardní psychiatrická péče a medikace jsou hrazené převážně v rámci pojištění, v USA tomu tak vždy není. Ellen má sice zdravotní pojištění, ani to není ve Spojených státech samozřejmostí, ale její pojistný plán náklady související s léčbou nekryje. Takže výdaje spojené s návštěvami psychiatričky i léky hradí Ellen za pomoci matky, která jí pomáhá i s placením nájmu. Jak autorka uvádí, léčba v její zemi vychází až na několik tisíc dolarů měsíčně.

    Dílčí odlišnost souvisí také s tím, že při popisu bipolární afektivní poruchy a jejích symptomů je odkazováno na Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM-IV), vydávaný Americkou psychiatrickou společností, zatímco v našich končinách je pro tyto účely využívána Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN), avšak výhodou DSM je její větší podrobnost a praktická návodnost.

    Je na místě zmínit se také o jazyku, který je v textu používán – jedná se sice o kreslený komiks, avšak textová část je velmi nosná, tím spíše, že je zapotřebí dosáhnout vysoké míry srozumitelnosti a výstižnosti na omezeném prostoru, jenž tento typ literatury skýtá. I v tomto směru je jazyk velmi čtivý, není přetížen odbornou terminologií, a je tak přístupný širokému spektru čtenářstva. Občas se vyskytující medicínské termíny jsou vysvětleny, často doplněny i výstižným vyobrazením. Z tohoto pohledu lze vyzdvihnout práci překladatelky Lindy Bartoškové, které se podařilo převést text do skutečně přirozeně působící češtiny, a to včetně četných metafor a obrazných vyjádření. Jazyk, kterým autorka píše, je jazyk každodenního života, není tudíž prost některých obratů, které jsou v dnešní době považovány za nesprávné, nekorektní či stigmatizující. Ellen o sobě hovoří jako o „bipolárce“, objevují se i slova jako: šílenství, zbláznit se, blázen apod. Samozřejmě jsou to označení, jež nemají v odborném diskurzu svoje místo, v běžné mluvě ale (bohužel) ano. Proto je logické, že jich užívá i autorka. Popisuje svoji niternou zkušenost, která má být přístupná širokému okruhu čtenářek a čtenářů. Není proto dost dobře myslitelné, aby byl text psán jinak, je-li koncipován s tímto úmyslem, jakkoli jsou takové výrazy obecně kontraproduktivní.

    V závěrečné části recenze bych se rád zamyslel i nad využitelností prezentované knihy v oboru sociální práce. Osobně zde vidím tři hlavní skupiny, pro něž by kniha mohla být velmi přínosná. V první řadě jde o samotné sociální pracovníky a pracovnice, dále jejich klienty a klientky, kteří mají zkušenost s duševním onemocněním (a nemusí se jednat striktně o afektivní poruchy), a také jejich příbuzné a přátele, a nakonec i širokou veřejnost.

    Sociální pracovníky komiks jistě osloví svým výstižným a barvitým popisem pocitů i konkrétních situací, ve kterých se Ellen potýká s těžkostmi plynoucími z jejího onemocnění. I díky této knize se tak může posílit imaginace a empatie profesionálních pomáhajících v tom, co všechno může afektivní porucha obnášet.

    Největší potenciální přínos publikace spatřuji u osob, jež se (poprvé) setkávají s bipolární afektivní poruchou a nevědí zcela, jak se projevuje a co může v běžném životě obnášet. Edukační aplikace knihy je tedy velmi široká – pro klienty samotné, jejich rodiny i blízké. I zvolený žánr komiksu je velmi přiléhavý, jelikož rychle upoutá (a udrží) pozornost. Umím si představit uplatnění publikace i v poradenství a terapii, kde může posloužit jako pomůcka pro hledání paralel a jejich rozvíjení ve vlastní situaci.

    Nakonec kniha jistě osloví i širokou veřejnost a přispěje k osvětě ve vztahu k otázkám duševního zdraví a nabourávání četných předsudků, které jsou v této oblasti hluboce zakořeněny. Srozumitelné, nezatížené a často i humorné vyprávění může napomoci pochopení toho, že bipolární afektivní porucha je nemoc jako jakákoli jiná. Jistě, má svá specifika, ale není ničím magickým či odosobněným, z čeho bychom měli mít neopodstatněné obavy. Kniha má v tomto směru jistě značný potenciál. Ostatně sám jsem tento druh zpětné vazby již získal. Když jsem si publikaci v kavárně četl, upoutala pozornost jednoho z návštěvníků, který se mě neváhal zeptat, co to mám za knihu. Jakmile jsem mu to sdělil, velmi ho to zaujalo a s evidentním zájmem si pořídil fotografii přebalu komiksu.

    I to je dokladem, že se jedná o velmi zdařilý počin na poli populárně-naučné literatury v oblasti duševního zdraví a sociální psychiatrie. Knihu s potěšením doporučuji všem, které svým názvem či zaměřením zaujme, ať už s tímto tématem mají osobní, zprostředkované, studijní, pracovní či jiné zkušenosti, anebo se s touto problematikou setkávají poprvé. Přístupný a živý styl vyprávění je jistě zaujme a vtáhne do děje, jehož prostřednictvím získají nemálo cenných informací. Ostatně nadhled, citlivost i humor autorky jsou vysoce nakažlivé.

    -


  • Forney, Ellen: Zbláznění - autor recenze: Josef Vošmik

    https://socialniprace.cz/online-clanky/recenze-knihy-zblazneni-manie-deprese-michelangelo-a-ja/

    „Jaké to je, když se zblázníte? Ellen Forney to postihlo krátce před třicítkou, kdy u ní propukla bipolární porucha. O svém životě, kde se střídá mánie a deprese, píše s nadhledem a s humorem. Dává nahlédnout do manických epizod, kdy se její život „rozjede“ a ona nad ním ztrácí kontrolu, i do epizod deprese, kdy se z jejího života vytrácí barvy a smích. Nežije ale jen mánií a depresí, s vtipem a nadsázkou popisuje, jaké to je žít s nálepkou „blázna“. Výsledkem je temně vtipná a velmi osobní kniha.“ Takto zní anotace na zadní straně publikace, kterou vydalo letos nakladatelství Portál v prvním vydání, a troufám si říct, že obsah knihy i dojmy z ní velmi přesně vystihuje.

    Autorka Ellen Forney je americká kreslířka, která se rozhodla zpracovat svoji nesnadnou cestu zvládání prvních let života s bipolární afektivní poruchou v podobě komiksu. Ano, je to tak. Je to patrně dosti překvapivý formát u tohoto tématu, ale s ohledem na autorčinu profesní orientaci je to volba logická, a dodejme, že i šťastná. Zpracování v podobě černobílého komiksu dává možnost vystihnout některé nuance a obrazy ze života, které leží mimo dosah pregnantního slovního vyjádření. Obraznost je tak více než efektivní možností vyjádření některých emocionálních stavů, jimiž Ellen Forney procházela a pro které slova prostě nestačí.

    Komiks překlenuje období několika let od prvotní manifestace příznaků maniodepresivity až po dosažení bodu, kdy se jí podaří dosáhnout vyrovnanosti a spokojenosti. Kniha je členěna do 9, v zásadě chronologicky návazných kapitol, v nichž jsou živě a nenuceně vykresleny situace a emoce, které Ellen zažívala. Nejde ale pouze o kontinuální příběh, ale i jeho hlubokou reflexi. Velmi silný cit pro přesné vyjádření jednotlivých situací, pocitů i myšlenek je u autorky patrně dán i tím, že sama původně vystudovala psychologii a pracovala rovněž na psychiatrickém oddělení. Potkává se tu tedy osobní zkušenost s určitým původním profesním směřováním.

    Úvodní kapitoly knihy popisují manickou epizodu onemocnění, kdy je Ellen „na vlně“, do všeho se vrhá po hlavě – do práce, vztahů, sportu, sexu i drog – a nic pro ni není problém. Současně ale není schopna soustředit se na projekty, které s energií a „drivem“ započíná, a dotahovat je do konce. Terapeutka, kterou v té době navštěvuje, ji proto doporučí k psychiatričce, jež stanovuje diagnózu bipolární poruchy. Nastává dlouhá cesta spojená s léčbou, kde se kombinuje psychoterapie s medikací, byť Ellen dlouho léky odmítá. Nakonec je však rozhodnuta na ně přistoupit, navzdory obavám, že omezí její tvůrčí invenci a budou mít řadu negativních vedlejších účinků.

    Po fázi euforie přichází (nevyhnutelná) epizoda deprese, kdy autorka není schopna prakticky ničeho, navíc i díky lékům nabírá na váze a jen stěží se dokáže donutit k nějaké aktivitě pracovní či jiné. Samozřejmě nemluvě o pocitech všeobjímajícího smutku, podceňování se, nedůvěry v sebe sama a nihilismu v pohledu na sebe i vše kolem. Občas se Ellen dokáže přimět k jednorázové práci či sportovnímu výkonu, v této době začíná i s jógou, ale za cenou obrovského sebezapření a energetického výdaje. Trápí ji i somatické průvodní projevy spojené i s užíváním léků, především poruchy paměti, třes a kožní problémy. Jak sama konstatuje: naštěstí nemá sebevražedné myšlenky.

    Nejen v této době tráví Ellen hodně času nad knihami, ať už o umění či o životě slavných osobností, které měly rozličné duševní obtíže či onemocnění. Klade si v této souvislosti i otázky, zda mezi „šílenstvím“ a genialitou či uměleckým nadáním existuje nějaký vztah. Rozličné aspekty kreativity a jejího možného omezení v důsledku farmakoterapie jsou jednou z červených nití, prolínající se celou obrazovou publikací. Ostatně na závěr tomuto tématu věnuje celou jednu kapitolku, kde se s tímto tématem (i na základě vědeckých výzkumů a studií) vyrovnává a hledá pro sebe rozuzlení. Od počátku totiž říká, že nechce být vyrovnaná, ale geniální a léky by ji v tom držely při zemi.

    Po epizodách mánie a deprese přichází období, kdy se Ellen ve spolupráci se svojí psychiatričkou snaží najít „modus“, v němž by byla schopna žít, pracovat, „fungovat“ a cítila se dobře. Je to období výkyvů nálad, nejistoty, ale také úzkosti a překotných emocí. Má většinou náhled na svoje pocity a symptomy, ale jak říká, nedokáže je dostat pod kontrolu. Klade si i otázku: Kdy vlastně „šťastná“ znamená být příliš šťastná ve smyslu nekontrolovatelné euforie?

    Je to spojeno i s hledáním vhodné kombinace léků, které by jí vyhovovaly (tj. byly účinné), neměly za důsledek přesmyk do deprese či naopak mánie a současně nebyly spojeny s popisovanými vedlejšími účinky. A byly ideálně i cenově dostupné. Hledání ideálního „mixu“ medikace je dalším z velkých témat knihy. Trvá několik let, než se to skutečně podaří. Dodejme ale, že sama Ellen v tom není bez viny, poněvadž kouření marihuany je pro ni inherentní součástí života, jíž se nechce vzdát. Navíc o tom svoji psychiatričku dlouho neinformuje. Přesto je vztah Ellen a její psychiatričky vystižen velmi zdařile, je skutečně „partnerský“, a nikoli paternalistický či moralistní. Psychiatrička je průvodkyní a pomocnou rukou, Ellen k ní má důvěru – jak sama říká, její ordinace je prostorem, kde se cítí nejbezpečněji.

    Povedeně jsou vystiženy i vztahy Ellen k rodině a přátelům, včetně toho, kdy přemítá o tom, jak jim o svém onemocnění říci – ne že by musela, ale chce, aby její blízcí věděli, čím prochází, a dokázali porozumět jejímu chování (má pocit, jakoby měla nějaké „špinavé tajemství“). Ellen má bratra a rodiče, kteří jsou rozvedeni a žijí každý v novém partnerském vztahu. Její matka, pediatrička, má přítelkyni a také Ellen se definuje jako bisexuální. Vůbec otevřenost k různým formám soužití a sexuality je pro knihu rovněž typická.

    U každé zahraniční knihy, zejména pokud pochází z končin vzdálenějších, je zapotřebí věnovat pozornost tomu, zda jsou informace v ní prezentované přenositelné, využitelné a nebudou působit více exoticky než prakticky. Naštěstí specifické reálie USA jsou v textu omezeny na některé dílčí údaje, avšak zážitky Ellen jsou natolik univerzální, že je kniha bezpochyby plně využitelná a nepůsobí nijak cizorodě. Zejména v závěrečných kapitolách jsou pro našince uvedena velmi podnětná fakta týkající se nákladné léčby v tamním prostředí.

    Zatímco v ČR je zdravotní pojištění povinné a standardní psychiatrická péče a medikace jsou hrazené převážně v rámci pojištění, v USA tomu tak vždy není. Ellen má sice zdravotní pojištění, ani to není ve Spojených státech samozřejmostí, ale její pojistný plán náklady související s léčbou nekryje. Takže výdaje spojené s návštěvami psychiatričky i léky hradí Ellen za pomoci matky, která jí pomáhá i s placením nájmu. Jak autorka uvádí, léčba v její zemi vychází až na několik tisíc dolarů měsíčně.

    Dílčí odlišnost souvisí také s tím, že při popisu bipolární afektivní poruchy a jejích symptomů je odkazováno na Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM-IV), vydávaný Americkou psychiatrickou společností, zatímco v našich končinách je pro tyto účely využívána Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN), avšak výhodou DSM je její větší podrobnost a praktická návodnost.

    Je na místě zmínit se také o jazyku, který je v textu používán – jedná se sice o kreslený komiks, avšak textová část je velmi nosná, tím spíše, že je zapotřebí dosáhnout vysoké míry srozumitelnosti a výstižnosti na omezeném prostoru, jenž tento typ literatury skýtá. I v tomto směru je jazyk velmi čtivý, není přetížen odbornou terminologií, a je tak přístupný širokému spektru čtenářstva. Občas se vyskytující medicínské termíny jsou vysvětleny, často doplněny i výstižným vyobrazením. Z tohoto pohledu lze vyzdvihnout práci překladatelky Lindy Bartoškové, které se podařilo převést text do skutečně přirozeně působící češtiny, a to včetně četných metafor a obrazných vyjádření. Jazyk, kterým autorka píše, je jazyk každodenního života, není tudíž prost některých obratů, které jsou v dnešní době považovány za nesprávné, nekorektní či stigmatizující. Ellen o sobě hovoří jako o „bipolárce“, objevují se i slova jako: šílenství, zbláznit se, blázen apod. Samozřejmě jsou to označení, jež nemají v odborném diskurzu svoje místo, v běžné mluvě ale (bohužel) ano. Proto je logické, že jich užívá i autorka. Popisuje svoji niternou zkušenost, která má být přístupná širokému okruhu čtenářek a čtenářů. Není proto dost dobře myslitelné, aby byl text psán jinak, je-li koncipován s tímto úmyslem, jakkoli jsou takové výrazy obecně kontraproduktivní.

    V závěrečné části recenze bych se rád zamyslel i nad využitelností prezentované knihy v oboru sociální práce. Osobně zde vidím tři hlavní skupiny, pro něž by kniha mohla být velmi přínosná. V první řadě jde o samotné sociální pracovníky a pracovnice, dále jejich klienty a klientky, kteří mají zkušenost s duševním onemocněním (a nemusí se jednat striktně o afektivní poruchy), a také jejich příbuzné a přátele, a nakonec i širokou veřejnost.

    Sociální pracovníky komiks jistě osloví svým výstižným a barvitým popisem pocitů i konkrétních situací, ve kterých se Ellen potýká s těžkostmi plynoucími z jejího onemocnění. I díky této knize se tak může posílit imaginace a empatie profesionálních pomáhajících v tom, co všechno může afektivní porucha obnášet.

    Největší potenciální přínos publikace spatřuji u osob, jež se (poprvé) setkávají s bipolární afektivní poruchou a nevědí zcela, jak se projevuje a co může v běžném životě obnášet. Edukační aplikace knihy je tedy velmi široká – pro klienty samotné, jejich rodiny i blízké. I zvolený žánr komiksu je velmi přiléhavý, jelikož rychle upoutá (a udrží) pozornost. Umím si představit uplatnění publikace i v poradenství a terapii, kde může posloužit jako pomůcka pro hledání paralel a jejich rozvíjení ve vlastní situaci.

    Nakonec kniha jistě osloví i širokou veřejnost a přispěje k osvětě ve vztahu k otázkám duševního zdraví a nabourávání četných předsudků, které jsou v této oblasti hluboce zakořeněny. Srozumitelné, nezatížené a často i humorné vyprávění může napomoci pochopení toho, že bipolární afektivní porucha je nemoc jako jakákoli jiná. Jistě, má svá specifika, ale není ničím magickým či odosobněným, z čeho bychom měli mít neopodstatněné obavy. Kniha má v tomto směru jistě značný potenciál. Ostatně sám jsem tento druh zpětné vazby již získal. Když jsem si publikaci v kavárně četl, upoutala pozornost jednoho z návštěvníků, který se mě neváhal zeptat, co to mám za knihu. Jakmile jsem mu to sdělil, velmi ho to zaujalo a s evidentním zájmem si pořídil fotografii přebalu komiksu.

    I to je dokladem, že se jedná o velmi zdařilý počin na poli populárně-naučné literatury v oblasti duševního zdraví a sociální psychiatrie. Knihu s potěšením doporučuji všem, které svým názvem či zaměřením zaujme, ať už s tímto tématem mají osobní, zprostředkované, studijní, pracovní či jiné zkušenosti, anebo se s touto problematikou setkávají poprvé. Přístupný a živý styl vyprávění je jistě zaujme a vtáhne do děje, jehož prostřednictvím získají nemálo cenných informací. Ostatně nadhled, citlivost i humor autorky jsou vysoce nakažlivé.

    -

Čtenářské recenze


  • Forney, Ellen: Zbláznění - autor recenze: Baja

    https://www.psyhub.cz/litrevue/temamesice/kveten-2021-poruchy-osobnosti/

    “Možná, že bipolárka je dar.” (Forney, 2020, str. 45)

    Čtením této knihy se dostanete do kůže ženy s rozvíjející se bipolární afektivní poruchou, jejíž projevy autorka prezentuje přes poutavé komiksy plné nevšedních vyobrazení každodenních potíží. Kniha dokáže zaskočit svou nepředvídatelností a humorem. Je skvělá pro oddechové čtení, ale na své si dokážou přijít i nároční čtenáři, protože autorka v knize popisuje i strategie zvládání poruchy. Kniha má tak potenciál představit veřejnosti, čím si procházejí lidi s bipolární afektivní poruchou a více porozumět jejich chování, ale nese i možnost obohatit ti, kteří už mají základní povědomí o této poruše a rádi by se dozvěděli více. Autorka v knize popisuje i cvičení, která jí pomáhají k vyrovnanějšímu životu, a tak může pomoci i lidem, kteří se ocitli v podobné situaci jako kdysi ona. Poctivě popisuje i své sezení u psycholožky a její důležitost při zvládání poruchy, také léky, které užívala a reakce jejího okolí na její diagnózu. Kniha však není zahlcená hromadou odborných termínů, právě naopak. Čitateli nabízí jednoduché příběhy, které jsou i šokující svou otevřeností. Nicméně kniha není úplně vhodná pro čtenáře, kteří vyžadují uspořádané psaní a jednotnost textu. Tato její slabina však může být i předností pro ty, kteří hledají atraktivní seznámení se s nároky bipolární afektivní poruchy. Nabízí i nový pohled na slavné osobnosti, které si taky procházeli zátěží psychických poruch a přesto dokázali přinést světu ohromné dílo a dát jejich životu smysl. Pokud máte chuť nahlédnout pod pokrývku této tajemné poruchy, příběh Ellen Forney je skvělou volbou!

    - 17.06.2021


  • Obrázkový průvodce bipolární myslí - autor recenze: Barbora Sýkorová

    http://casopisagora.cz/2020/08/2632/

    Pokud vás někdy zajímalo, jak vypadá život na horské dráze a jak se dá zpomalit a přetvořit na klidnou jízdu po „okresce“, pak sáhněte po této komiksové knize. Ellen Forney se toho rozhodně nebojí a ukazuje všechny stránky života s bipolární poruchou a pomocí kreseb nechává čtenáře proniknout hluboko do své mysli i světa.

    Kniha Zbláznění vás seznámí s tím, jak se bipolární porucha mění v čase, jak se diagnostikuje a jak se léčí. Autorka sama vystudovala psychologii, a i když se nakonec rozhodla věnovat umění, je vidět, že se k psychologii i psychiatrii staví kladně. Ilustrace ukazují, jak se nemoc mění v průběhu let, jak ovlivňuje vnímání a jak se s ní dá vypořádat. Autorka svou cestu popisuje od doby krátce po svých 30. narozeninách, kdy ji byla porucha diagnostikována, až po dobu kdy po nekonečných peripetiích s léky našla balanc.

    Jak moc iracionální je obava, že po lécích ztratí svou kreativitu? A je vůbec pravda, že jako stabilizovaná pacientka možná nikdy nebude už tak dobrou ilustrátorkou? O kolika umělcích jste možná nevěděli, že byli více či méně „šílení“? A byla jejich genialita způsobena právě tím, že byli blázni? Co když léky změní to, co ji právě činilo jí? Co když po nich už nikdy nebude ta samá Ellen? Autorka sama sobě i čtenáři předkládá otázky, na něž se špatně hledá odpověď. Tak jako se těžko píše recenze na knihu, která je tak osobní. Mimo bipolární poruchu totiž postihuje i téma rodiny, sexuality a drog.

    Kniha je rozdělena do kapitol, které na sebe sice chronologicky navazují, ve všech se ale vyskytuje i popis části života a osobnosti autorky, které do kapitol časově nezapadají. Do ruky se vám tak dostane hodně intimní dílo o věcech, které jsou pro některé osoby dost tabu. Autorka představuje kontroverzní knihu, která upoutá čtenáře nejen názvem, ale i stylem kresby. Komiksově vyprávěný příběh doplňují deníkové ilustrace, které autorka kreslila při prodělávání jednotlivých epizod nemoci. Obrázky umožňují čtenáři přiblížit se k poruše tak blízko, jako by ji sami trpěli. Nebudu přehánět, když řeknu, že při prohlížení některých mi nejednou přeběhl mráz po zádech.

    Ellen vám chce prostě ukázat všechno. A dokázat, že to jde zvládnout. Všem. Laikům, příbuzným nemocných, nemocným samotným, lékařům, všem zvědavcům, i těm, co jsou líní číst víc jak 100 slov na straně… Tahle kniha si čtenáře nevybírá. Spíše naopak, téma jistě značně omezí okruh, který osloví. Má ale co nabídnout komukoli, kdo se rozhodne do obrázkového světa Ellen Forney ponořit. Je to jedno z těch mála děl, které bude dělit lidi na dva tábory – ty, kterým se líbila a budou ji doporučovat dál a ty, kterým její obsah přišel až moc. Rozhodně ale nepatří mezi ty, na které hned po přečtení zapomenete. Pokud by snad byla jedna kniha málo, máte štěstí, Ellen jich má ještě několik. A jestliže je i 100 slov na stranu moc nebo nejste fandové komiksů, její vyprávění o vlastní nemoci najdete i ve video formě.

    autor recenze: Barbora Sýkorová
    http://casopisagora.cz/2020/08/2632/

    - 24.02.2021


  • Mánie, deprese, Michelangelo a já - autor recenze: Chensie Ips

    http://www.svet-mezi-radky.cz/2020/05/recenze-zblazneni-ellen-forney.html

    Komiksové paměti od Ellen Forney jsou vážně něco. Vyšly jako knižní novinka u nakladatelství Portál v roce 2020 a nejednomu čtenáři odhalí nitro autorky až na dřeň. Ellen se totiž s ničím netají a za nic se nestydí, takže díky úžasným kresbám máte její život jako na dlani. 

    Ale zpomalme. Nakladatelství Portál nevydalo svou první komiksovou publikaci! Já jsem vám už měla čest představit Psychologie: Komiksový úvod (recenze), Stínka od Daniely Schreiter (recenze) či Introvertka v hlučném světě - Debbie Tung (recenze).

    Na začátku vás překvapí stránka, která je doslova zahlcená textem. Jde jen o jednu jednoduchou větu Projdeme si symptomy, která se opakuje stále dokola až vytváří dojem pohlcení. A přesně takové to je po začtení. Komiks, nebo spíše život Ellen Forneyové, vás skutečně pohltí od prvních okamžiků, kdy s ní prožijete výběr tetování i samotný prožitek při tetování. Ukáže vám, jak se také dozvěděla o své bipolární poruše a pak je to jeden velký kolotoč, ve kterém se dozvídáte o bipolární poruše a jiných psychologických problémech, se kterým se lidé, trpící oním onemocněním mohou setkat, ale také o zážitcích autorčina života.

    Ellen se o svůj život i emoce skutečně velmi upřímně dělí a tak jste svědky intimních okamžiků, kdy se cítí být na vrcholu i na dně. Jelikož podle komiksu je Ellen lesbička a unělkyně, nahlédnete do umělecké sféry. Pokud si tento komiks přečtou muži, určitě je potěší množství odhalených ňader, náhled na lechtivé lesbické porno a další peprnosti, které k Elleninu životu neodmyslitelně patří. 

    Co se týče kreseb, tak je rozhodně vidět, že Ellen je umělkyně, která za své komiksy získala řadu ocenění. Ilustrace jsou černobílé, ale vykreslené do detailu. Snadno z nich vnímáte emoce i myšlenky, vidíte, jak se hrdinové tváří a jaké jsou jejich pózy. Grafická stránka je neskutečně povedená.

    Celý komiks, vlastně osobní zpověď, je originální a kreativní a já věřím, že náhled na nefalšované nitro autorky vám předá víc než jen psychologické poznatky, které vám komiksovou formou předává, ale mnohem víc. Jak tvrdí anotace, tak se skutečně jedná o temnější, surové  a zábavné pojednání o životě s bipolární poruchou, kdy je autorka na hranici bláznovství a skutečného života.

    Tento úžasný a neskutečně povedený, upřímný komiks bych určitě doporučila všem, které téma zajímá a chtějí si rozšířit obzory. Je fakt, že vás může stáhnout do svých hlubin, protože má neskutečnou moc, ale na druhou stranu, zavítat do míst, která vám autorka se vší surovostí zobrazuje, má hodně do sebe a stojí to za to. 

    - 20.10.2020


  • Jednou jsi dole, jednou nahoře… - autor recenze: Martina Siwek Macáková

    http://www.iliteratura.cz/Clanek/43239/forney-ellen-zblazneni

    Komiks americké ilustrátorky ukazuje, že zkušenost života s bipolární poruchou lze velmi dobře předat pomocí kresby. Autorka na to jde intimně, informovaně i s humorem.

    Jednou jsi dole, jednou nahoře…

    Nakladatelství Portál pokračuje ve vydávání komiksů s psychologickou tematikou, které s sebou nesou i poučení. Po Stínce, autobiografickém komiksu o autismu od Daniely Schreiterové, se ujalo populárních komiksových pamětí americké ilustrátorky Ellen Forneyové (nar. 1968). V roce 1998 byla autorce diagnostikována bipolární porucha. O čtrnáct let později vydala o životě s touto duševní nemocí knihu Zbláznění s podtitulem „mánie, deprese, Michelangelo a já“.

    Ellen Forney je v komiksu velmi osobní – zprostředkovává čtenáři vlastní pocity i strachy o to, co z ní zbyde poté, co začne brát léky. Obavy se násobí v souvislosti s jejím povoláním, protože se jako umělkyně strachuje o svou kreativitu. Na místě je tak předložený seznam umělců, kteří pravděpodobně trpěli bipolární poruchou, právě jako Michelangelo v podtitulu knihy. Ten je oproti Vincentu van Goghovi, hojně citovanému v oblasti duševního zdraví, nejspíš zvolen jako vzor – dožil se stáří a nespáchal sebevraždu, která je u osob trpících bipolární poruchou velmi častá.

    Jelikož hledání správné kombinace léků, které by ji měly udržet na hladině mezi propady do depresí a rozjezdy do mánie, obnáší vedle finanční náročnosti také pečlivé pozorování sebe sama, dokáže autorka i s odstupem autenticky vylíčit vlastní prožitky. Komiks začíná příhodou z tetovacího salónu, kde si Ellenino komiksové alter ego nechává na celá záda vytetovat obraz s vodními motivy od ilustrátora a komiksového kreslíře Kaze a poté začne bez zábran líbat svého tatéra. Tento spouštěcí moment ji přivede od psycholožky k psychiatričce, která s ní probere symptomy bipolární poruchy. Ellen zjistí, že její energická a „odbržděná“ osobnost je projevem nemoci. Kniha končí fiktivním rozhovorem jejího současného „já“ s tím mladším, které je uklidňováno slovy: „Pořád jsem ty.“

    Cestu mezi oběma podobami svého „já“ popisuje, ale zejména bravurně vykresluje jako emotivní horskou dráhu a hledání způsobu, jak z ní seskočit. K tomu autorce pomáhá střídání výtvarných stylů a úprava písma. Chaoticky a neklidně působící kresby plné bublin, nespoutané komiksovými políčky, korespondují se stavem manické fáze a rozjezdu a kontrastují s pečlivě seskládanými šesti políčky na stránku při návštěvě u psychiatričky. Převládající jednoduchý karikaturní styl v černobílých liniích místy střídá realistická kresba, jako v případě napodobenin fotek, ze kterých má vzniknout pornokomiks.

    Kromě hledání duševní rovnováhy zachycuje autorka také reakce okolí na odhalení svého stavu, a nad to se dělí se čtenáři o své tvůrčí nápady a pracovní zakázky. Z hlediska děje je důležité pásmo týdenních stripů V ´75 mi bylo sedm, které vycházely v 90. letech v seattleském listě The Stranger a v jejichž duchu se konala oslava třicátých narozenin hlavní hrdinky. Některé z těchto stripů jsou zařazeny do velkoformátového výboru, který v češtině vyšel pod názvem Miluju Led Zeppelin.

    Komiksové memoáry o bipolární poruše jsou formálně promyšlené a zároveň intimní. Jistě poučí, pobaví a v neposlední řadě si u nich přijdou na své hypochondři, kteří při výčtu symptomů objeví ty vlastní.

    - 20.10.2020


  • Forney, Ellen: Zbláznění - autor recenze: Žaneta S Příběhem

    https://www.instagram.com/p/CCRWZIbgUqH/

    Jakmile jsem se doslechla o knize Zbláznění od skvělé kreslířky Ellen Forney věděla jsem, že tohle si musím přečíst. Měla jsem vysoká očekávání, odborné knihy o psychických poruchách vycházejí neustále, beletrie s těmito tématy (např. hlavní hrdinka trpí psychickou poruchou - Jedna želva za druhou, Všechny malé zázraky,...) už méně, ale co komiksy? Takže se asi všichni shodneme, že kniha Zbláznění je velice originální.

    Vysoká očekávání ve většině případech knihám jen a pouze ublíží, uberou na zážitku z knihy, a proto jsem měla obavy zda jsem jimi nepřestřelila, avšak jakmile jsem knihu otevřela a začetla se, všechny tyhle obavy byly ty tam.

    Autorka je ke čtenáři naprosto upřímná, o bipolární poruše mluví jako o "bipolárce", dokáže si ze sebe udělat legraci, je to prostě sympatická "hlavní hrdinka".

    Mánii autorka skvěle vystihuje velice chaotickými kresbami, depresi naopak těmi minimalističtějšími, jakoby se snažila udržet samu sebe na uzdě, jak v knize autorka popisuje.

    Kniha obsahuje i mnoho autorčiných kreseb z těch smutnějších období, skenů z jejího skicáře, díky kterým na vás nálada knihy, její dané části, ještě více dopadá.

    V knize je vypsáno i pár skvělých mysl zklidňujících cvičení + dokonce i jedna autorča varianta.

    Takže kdybych měla tuto knihu shrnout, řekla bych, že je to skvělé čtivo, které vás hned na prvních stranách chytne, něco nového vám předá a mnoha lidem pomůže.

    Komiks Zbláznění je prostě k zbláznění dobrý.

    ?5*/5*?

    autor recenze: Žaneta S Příběhem
    https://www.instagram.com/p/CCRWZIbgUqH/

    - 16.07.2020


  • Výzva, výzva, výzva! - autor recenze: Vendi

    https://vendi13.blogspot.com/2020/05/knihovna-e-forney-zblazneni.html

    Opakuji to prakticky neustále – miluji objevování nových žánrů, autorů, způsobů podání příběhu – jednoduše čehokoli. Komiks jako takový je pro mě stále velká neznámá a učím se s ním pracovat. Má své zákonitosti, pravidla a jedinečný styl. Nemám jich za sebou tolik, abych byla dokonale zběhlá, což mi však nebrání v dalším zkoumání a seznamování. Dnes je tu jeden výborný kousek!

    Výborný? Že bych předbíhala už v úvodu? Upřímně, očekávání byla vysoká a první dojem, jakmile mi kniha přistála doma? Luxusní! Miluji ten semišově gumový povrch, plasticitu i barvy, přestože uvnitř žádné nenajdete. Stejně tak zbožňuji ten zdánlivý chaos, který na vás po prvním zběžném prolistování, vyskočí. Nádherné!

    Téma samo o sobě už tak nádherné není, jenže život přece není jen o krásných věcech a úžasných zážitcích, dokonalém stravování, bezchybné vůli a mužích, kteří jsou bez kazu. Realita bývá diametrálně odlišná a každý, kdo se s ní pere, si zaslouží obdiv. Zvlášť pokud mu život naložil na záda nějakou tu komplikaci navíc.

    O bipolární poruše už jsem několikrát slyšela a to nejen v souvislosti se známými osobnostmi. Vybavuje se mi např. Miloš Kopecký. Když to hodně zjednoduším, střídají se u vás v takovém případě dvě období – mánie, kdy je svět zalit sluncem a barvami, překypujete energii a nadšením. A depresí, kdy naopak je vše černé, unavuje vás i dýchat, natož žít a častým jevem bývají i myšlenky na sebevraždu.

    Tyto dva protipóly jsou patrné i v komiksu. Strany nahuštěné tak, že pomalu nevíte, odkud kam text číst, aby to šlo, jak má a nic vám neuteklo, střídají ty skoro prázdné, prosté a jednoduché. Je těžké vidět druhým do hlavy a přesně tak komiks Zbláznění vnímám. Jako takovou krátkou sondu do hlavy člověka, potýkajícího se s bipolární poruchou. Alespoň náznak toho, co se v něm odehrává během jednotlivých fází, s čím se pere, co se mu honí v myšlenkách, jak uvažuje a jak na sebe věci a jeho chování navazuje.

    Pokud někoho takového ve svém okolí máte, neváhejte a po komiksu sáhněte, protože vám to, dle mého, může v lecčems pomoct. Nikdy nemůžete žít život za toho druhého, ale občas se najde způsob, jak se k němu přiblížit a být mu pak třeba i lepší oporou či přítelem. A stejně tak doporučuji i v případě, že vás prostě zajímá psychologie nebo jen jiný komiks. Takový, kde nejsou superhrdinové ani nadpřirozené síly. Jen netradičně pojatá realita a skutečný život.

    Skvěle zpracovaný příběh. Reálný, syrový, hluboký a silný. Obdivuhodný boj sama se sebou. Lze dát jedině pět z pěti a přidala bych i hvězdičku, neb je to jeden z nejlepších kousků, který se ke mně v letošním roce dostal, a zařazuje se tak mezi mé topky, po kterých budu sahat častěji. Sekám, obdivuji, žasnu a děkuji za publikace, které dokážou přinést něco tak osobního, silného, co člověka zasáhne a dá mu něco víc, než jen příběh, jehož děj si za týden nebude pamatovat. Díky!

    - 23.06.2020


  • Forney, Ellen: Zbláznění - autor recenze: Richard Klíčník

    https://www.reflex.cz/clanek/kultura/101686/bipolarka-neni-sproste-slovo-vysel-komiks-o-skutecnem-zblazneni.html

    Ellen Forneyová je známá americká komiksová kreslířka, jíž krátce před třicítkou diagnostikovali bipolární poruchu. Česky teď vyšel její komiks, který nakreslila po dvanáctiletém soužití se svou psychickou poruchou. Na 256 stránkách se tu o bipolárce dozvíte všechno, na co jste se báli zeptat.

    Komiksy, ze kterých se něco dozvíte, jsou povětšinou skvělé. A pokud se informace snoubí s osobním prožitkem, může vzniknout výjimečné dílo, které na čtenáře hluboce zapůsobí. To je přesně případ komiksu Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já.

    Po přečtení titulu, který nedávno vydal Portál, si sice řeknete, že ten Michelnagelo je v názvu víc proto, aby se komiks lépe prodával (daleko víc by se do něj hodil van Gogh, ale to by tak neznělo), než že by tu hrál nějakou podstatnou roli. Ale to je asi tak poslední věc, která se dá autorce vyčíst.

    Nakresli mi depresi…

    Napsat a nakreslit komiks s tak obtížným tématem, aby byl přehledný a zároveň vystihl, co přesně pacient prožívá, a přitom nešlo o děsivou nudu, není úkol pro začátečníka. Naštěstí se Ellen Forneyová celá léta živí kreslením stripů, čili zvládá umění zkratky, a komiks začala tvořit až dlouho po tom, co se se svou poruchou sžila, co se tazvaně stabilizovala. Vznikl tak poměrně unikátní materiál, který pomůže neznalému čtenáři osvětlit, co to vlastně ta bipolární porucha je.

    Inu, není to nic hezkého. Poměrně vysoké procento pacientů skončí sebevraždou. Vybalancovat správnou medikaci je náročné nejen časově, ale také finančně. A po celou dobu autorka řeší, zda ji prášky připravují o její kreativitu, kterou potřebuje k obživě. Právě tady do toho vstupuje Michelangelo, van Gogh, ale také Sylvia Plathová, Tennessee Williams a celá řada dalších umělců, kteří prokazatelně trpěli stejnou poruchou – a dost často to s nimi nedopadlo právě nejlépe… Právě ti jsou jí inspirací v těch nehezkých chvílích (které někdy trvají celé měsíce).

    Šílenství v přímém přenosu

    Jak nejlépe vystihnout, co se s člověkem při mániích a depresích děje? Střídáním stylů. Forneyová používá klasické panelové rozvržení pro svoje uspořádaná sezení u psychiatričky, rozvolňuje při popisu denní rutiny i zážitků, vkládá obrazy související s tím kterým stavem a na nich trefně demonstruje, co přesně prožívala.

    Komiks je podaný s nadhledem, takže se nemusíte bát, že vás při jeho čtení popadne deprese. Budete autorce fandit, aby to zvládla, budete se snažit vzpomenout na svoje diagnostikované blízké či známé… Taky budete mít radost, když v komiksu zahlédnete nějaký rys jejich chování. A ještě víc se budete radovat, když se na stránkách Zbláznění nebudete poznávat vy sami.

    Tvořivost, nebo stabilita?

    Protože bipolární porucha sice není sprosté slovo, ale jisté je, že byste ji doma nechtěli. Ani za cenu potenciálních vyšších tvůrčích schopností, které jsou při bipoláru také častější, stejně jako již zmiňované sebevražedné sklony.

    - 23.06.2020


  • Forney, Ellen: Zbláznění - autor recenze: Martin Štefko

    https://www.comics-blog.cz/2020/05/2118-zblazneni-manie-deprese.html

    Co si slibovat od knihy, která se jmenuje "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já"? Ano, rozhodně můžeme očekávat, že to bude kniha o tom, jak se někdo zblázní. Vlastně to bude sama autorka, i když aby to bylo přesnější, ona se nezblázní v průběhu času, ona už tak nějak blázen - z medicínského hlediska - je delší dobu, jen si to musela sama připustit, jen jí muselo docvaknout, že to, jak se chová, jak jedná, co prožívá, nejen vnitřně, přesně pasuje do toho, jak mají v lékařských příručkách odborníci vymezeni něco, co se nazývá bipolární porucha, respektive porucha bipolárního spektra, protože ono to tak jednoduché není a rozhodně nečekejte, že příznaky jsou u každého shodné. Ellen Forney si tohle uvědomuje zhruba někdy v roce 1998, kdy jí tohle poprvé její psychiatrička naznačí. A ona musí souhlasit s tím, že to tak je, i když se zrovna nachází ve fázi mánie a všechno je skvělé.

    Nečekejte od knihy "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já", že vám dá vědeckou definici toho, co je to bipolární porucha. Tu zde rozhodně nenajdete, i když v úplném závěru se Ellen Forney zaměřuje na to, že sama hledá odpověď na to, zda je její bipolární porucha příčinou toho, že je tak kreativní - autorka byla komiksovou kreslířkou už předtím, "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" je jen jedno z jejích děl, kde se rozhodla být hodně osobní - anebo je kreativní i bez toho, aby byla bipolární a že vůbec nebude vadit, když se bude léčit, že prášky v ní její kreativitu nezabíjí. Jakou odpověď našla, to už nechám na vašem vlastním čtení. Pro shrnutí toho, co jsem se snažil tímhle odstavcem vyjádřit: "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" není komiks o bipolární poruše, je to komiks o Ellen Forney a její osobní zkušenosti s bipolární poruchou a to, jak ji ona řešila, jak se chovala, jak ji vnímala.

    Kniha "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" je osobní zkušenost o to, jak se musela Ellen Forney postavit bipolární poruše, jak to rozhodně nebylo jednoduché a jak si sama sobě sem tam docela úspěšně podřezávala větev. Ale vzhledem k tomu, že se autorce nakonec podařilo dopsat tenhle komiks, asi se dá celkem logicky očekávat, že to zvládla a že s bipolární poruchou žije a dá se s ní žít. Je zajímavé sledovat tuhle nemoc nejen z pohledu emočního, ale třeba i z pohledu finančního, to, jaké má dopady na každodenní chod života osoby, která takovou nemocí trpí. Díky tomu je kniha "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" skvělým vhledem, protože bez osobní zkušenosti si to moc dobře nedokážeme představit, pokud nemocí sami netrpíme nebo nemáme v okolí někoho, kdo by jí trpě a my bychom znaly projevy nemoci nějak lépe. Suchopárné příručky rozhodně nemohou přenést tuto zkušenost tak dobře.

    Kniha "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já", respektive její autorka Ellen Forney, skvěle využívá komiksové médium, především pak kresbu k tomu, aby vyjádřila svoje pocity, aby vyjádřila svoje stavy, které by šlo jen těžko popsat slovy. Kresba je v tomhle směru mnohem expresivnější, dokáže lépe vyjádřit pocity, už jen proto, že v ní každý může vidět něco trochu jiného. Tohle je na komiksu skvělé a Ellen ví, že to může využívat. Její fotografie ze skicáku jsou prostě parádní, stejně jako to, jak se přímo pro komiks snažila vykreslit nějaké svoje představy. A je to úchvatný náhled. Kniha "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" představuje osobní zpověď, ale zároveň je skvělou ukázkou toho, jak je komiks bohaté médium co všechno dovede vstřebat a předat čtenáři. Knihu "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" by si měl rozhodně přečíst kdokoli, koho téma zajímá, ale především bych to doporučoval lidem, kteří slepě nedovedou pochopit, jak duševní nemoci ovlivňují jedince, kteří jimi trpí.

    - 22.06.2020


  • Forney, Ellen: Zbláznění - autor recenze: Káťa Moravcová

    https://knihazaknihou.cz/zblazneni/

    Řekli vám, že jste „blázen“? Ovšem není „blázen jako blázen“… pokud vás tak nazve kamarád nebo sourozenec, je to „úplně normální“, ale v okamžiku, kdy vám psychiatr přidělí diagnózu, změní se vám svět… O druhé možnosti s osobitým, břitkým humorem vypráví komiks Ellen Forney. Nechte se pohoupat na křídlech mánie a zkuste prožít tíhu deprese – díky skvostným ilustracím nového komiksu Zbláznění – je to možné!

    Krátce před třicátými narozeninami Ellen Forney diagnostikovali bipolární poruchu. O svém životě, kde se střídá mánie a deprese, píše s nadhledem a s humorem. Dává nahlédnout do manických epizod, kdy se její život „rozjede“ a ona nad ním ztrácí kontrolu, i do epizod deprese, kdy se z jejího života vytratí barvy a smích, s nadsázkou popisuje, jaké to je, žít s nálepkou „blázna“. Výsledkem je temně vtipná a osobní kniha.

    Summa summarum

    Proč by si ilustrátorka měla PSÁT deník, že? Mnohem zábavnější pro ní bude si ho NAKRESLIT, přesně to si řekla Ellen Forney. Nakreslila a (trochu) napsala o svém životě s bipolární poruchou. Pocit na „zbláznění“ zná většina z nás, ale díky Zbláznění nahlédneme pod pokličku diagnózy, která vás v jedné své „fázi“ vynese do euforických výšin, aby vás pak zašlápla do dusivého bahna deprese a udělala z vás „živoucí zombie“. Myslím, že niterně intimní zpověď autorky je silně inspirativní jak pro ty, kdo mají s bipolární poruchou osobní zkušenosti, tak pro všechny ostatní: díky skutečnému (a skvěle namalovanému) příběhu čtenáři pochopí nepředstavitelné a překvapující množství záludností, které se sebou manio-depresivita přináší a zdravý člověk je „nevymyslí“ (protože si je neumí představit). Myslím si, že komiks Ellen Forney může pomoci všem lidem trpícím touto nemocí, protože nesděluje pouze autorčiny zážitky, emoční stavy , ale i „fakta“ týkající se této záludné nemoci. Navzdory tomu, že samotná diagnóza k smíchu není, komiks je velmi vtipný. Ilustrátorka se rozhodně nijak nelituje, svůj život s „nálepkou cvoka“ konstatuje věcně a s nadhledem. Své postřehy výborně okořenila černým humorem a skvěle naporcovanou dávkou ironie.

    Mně se komiks četl velmi hezky: co mě na něm překvapilo: A) „délka“ textů – u komiksů je většinou „psané“ slovo minimálně, zde tomu tak není, nicméně mě to potěšilo, B) otevřenost se kterou autorka popisuje své sexuální zážitky v období mánie ?? . Dále jsem se z knihy dozvěděla mnoho (pro mě) překvapivých informací např. to, že v USA stojí jedno sezení u psychiatra 200 dolarů a to, že léčba manio-depresivity je se vším „okolo“ tak nákladná, že autorce musí polovinu nájmu a sezení u psychiatričky platit matka … Doporučuji všem „pacientům“, terapeutům, zvědavcům a v neposlední řadě milovníkům komiksů ??

    Hodnocení: 100%

    autor recenze: Káťa Moravcová
    https://knihazaknihou.cz/zblazneni/

    - 22.06.2020

  • E-SHOP – DOTAZY A REKLAMACE

    telefon / e-mail:
    283 028 205
    eshop@portal.cz

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH KNIHKUPECTVÍ

    telefon:
    283 028 202

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH JEDNOTLIVCI A ORGANIZACE

    telefon:
    283 028 203
    knklapkova@portal.cz

    provozní doba:
    9.00 – 18.00 hod.
    (každý všední den)