Každý z nás určitě někdy o někom slyšel, že blázní nebo, že blázníte přímo vy!

Co když se to ale stane doopravdy? Co když vaše hlava začne skutečně přímo jančit, pak zase ale nastane útlum, takový že se vám nechce vůbec nic.

Vše na co pomyslíte i na ty nejobyčejnější věci, jako vstát a jít na záchod, vám přijdou jako nepřekonatelná překážka. Co pak?

Právě jsem vám opravdu lehce a okrajově popsala bipolární poruchu, nebo jak někdo používá BIPOLÁRKU.

Já sama jsem v tomhle měla kdysi zmatek a vlastně mě to přišlo až neuvěřitelný, co vše se může dít v hlavě jednoho jediného člověka.

Autorka, která má mimochodem krásné jméno Ellen je umělkyně tělem, srdcem i duší a tahle nevítaná kamarádka se u ní jednoho dne zastavila na návštěvu a rozhodla se, že se jí u ní tak líbí, že zůstane.

Ellen byla jak utržená ze řetězu. Bláznivka, co se nezalekne ničeho. Byla to mánie(foto2), kdy je energie v jednom těle tak pro 20 osob, ta ale vzala za své a přišla ta druhá část. Deprese(foto3), kdy té energie je tak málo, že by se nevešla ani za nehet.

Asi jste už pochopili, že je komiks autobiografický. Ellen se snažila pomocí kresby vtáhnout nás do své hlavy a co nejlépe nám ukázat, co vše se uvnitř v těchto procesech děje a myslím si, že chápu teď vše ještě líp.

Možná se v některých situacích uvidíte. Není se za co stydět, i já mám občas stavy podobného rázu, i když bych se za bipolárního člověka neoznačila.

Tu pravou mánii jsem nezažila(pohybuji se někde mezi), ale loni jsem měla opravdu nakročeno k hluboké depresi a ani si nechci představovat, jaké by to bylo kdybych do ní upadla.

•Děkuji za lidi, které mám kolem sebe a děkuji hlavně sobě, protože nakonec jste to vždy vy, co se s tím vším musíte vypořádat.•

!Pokud ale cítíte, že potřebujete pomoci se v sobě vyznat, nebojte se o ni říct u odborníka!

Ell nám v komiksu ukazuje i doktorské postupy a musím říct, co mě nejvíce překvapilo a to nemile, kolik práce je na tom najít tu správnou kombinaci léků a kolik vlastně vše stojí.

Kniha je určitě pro lidi, kteří chtějí bipolárce lépe porozumět, ale myslím si, že by mohla i hodně lidem pomoci. Protože ano knihy pomáhají, o tom už jsem se nejednou přesvědčila

„Jaké to je, když se zblázníte? Ellen Forney to postihlo krátce před třicítkou, kdy u ní propukla bipolární porucha. O svém životě, kde se střídá mánie a deprese, píše s nadhledem a s humorem. Dává nahlédnout do manických epizod, kdy se její život „rozjede“ a ona nad ním ztrácí kontrolu, i do epizod deprese, kdy se z jejího života vytrácí barvy a smích. Nežije ale jen mánií a depresí, s vtipem a nadsázkou popisuje, jaké to je žít s nálepkou „blázna“. Výsledkem je temně vtipná a velmi osobní kniha.“ Takto zní anotace na zadní straně publikace, kterou vydalo letos nakladatelství Portál v prvním vydání, a troufám si říct, že obsah knihy i dojmy z ní velmi přesně vystihuje.

Autorka Ellen Forney je americká kreslířka, která se rozhodla zpracovat svoji nesnadnou cestu zvládání prvních let života s bipolární afektivní poruchou v podobě komiksu. Ano, je to tak. Je to patrně dosti překvapivý formát u tohoto tématu, ale s ohledem na autorčinu profesní orientaci je to volba logická, a dodejme, že i šťastná. Zpracování v podobě černobílého komiksu dává možnost vystihnout některé nuance a obrazy ze života, které leží mimo dosah pregnantního slovního vyjádření. Obraznost je tak více než efektivní možností vyjádření některých emocionálních stavů, jimiž Ellen Forney procházela a pro které slova prostě nestačí.

Komiks překlenuje období několika let od prvotní manifestace příznaků maniodepresivity až po dosažení bodu, kdy se jí podaří dosáhnout vyrovnanosti a spokojenosti. Kniha je členěna do 9, v zásadě chronologicky návazných kapitol, v nichž jsou živě a nenuceně vykresleny situace a emoce, které Ellen zažívala. Nejde ale pouze o kontinuální příběh, ale i jeho hlubokou reflexi. Velmi silný cit pro přesné vyjádření jednotlivých situací, pocitů i myšlenek je u autorky patrně dán i tím, že sama původně vystudovala psychologii a pracovala rovněž na psychiatrickém oddělení. Potkává se tu tedy osobní zkušenost s určitým původním profesním směřováním.

Úvodní kapitoly knihy popisují manickou epizodu onemocnění, kdy je Ellen „na vlně“, do všeho se vrhá po hlavě – do práce, vztahů, sportu, sexu i drog – a nic pro ni není problém. Současně ale není schopna soustředit se na projekty, které s energií a „drivem“ započíná, a dotahovat je do konce. Terapeutka, kterou v té době navštěvuje, ji proto doporučí k psychiatričce, jež stanovuje diagnózu bipolární poruchy. Nastává dlouhá cesta spojená s léčbou, kde se kombinuje psychoterapie s medikací, byť Ellen dlouho léky odmítá. Nakonec je však rozhodnuta na ně přistoupit, navzdory obavám, že omezí její tvůrčí invenci a budou mít řadu negativních vedlejších účinků.

Po fázi euforie přichází (nevyhnutelná) epizoda deprese, kdy autorka není schopna prakticky ničeho, navíc i díky lékům nabírá na váze a jen stěží se dokáže donutit k nějaké aktivitě pracovní či jiné. Samozřejmě nemluvě o pocitech všeobjímajícího smutku, podceňování se, nedůvěry v sebe sama a nihilismu v pohledu na sebe i vše kolem. Občas se Ellen dokáže přimět k jednorázové práci či sportovnímu výkonu, v této době začíná i s jógou, ale za cenou obrovského sebezapření a energetického výdaje. Trápí ji i somatické průvodní projevy spojené i s užíváním léků, především poruchy paměti, třes a kožní problémy. Jak sama konstatuje: naštěstí nemá sebevražedné myšlenky.

Nejen v této době tráví Ellen hodně času nad knihami, ať už o umění či o životě slavných osobností, které měly rozličné duševní obtíže či onemocnění. Klade si v této souvislosti i otázky, zda mezi „šílenstvím“ a genialitou či uměleckým nadáním existuje nějaký vztah. Rozličné aspekty kreativity a jejího možného omezení v důsledku farmakoterapie jsou jednou z červených nití, prolínající se celou obrazovou publikací. Ostatně na závěr tomuto tématu věnuje celou jednu kapitolku, kde se s tímto tématem (i na základě vědeckých výzkumů a studií) vyrovnává a hledá pro sebe rozuzlení. Od počátku totiž říká, že nechce být vyrovnaná, ale geniální a léky by ji v tom držely při zemi.

Po epizodách mánie a deprese přichází období, kdy se Ellen ve spolupráci se svojí psychiatričkou snaží najít „modus“, v němž by byla schopna žít, pracovat, „fungovat“ a cítila se dobře. Je to období výkyvů nálad, nejistoty, ale také úzkosti a překotných emocí. Má většinou náhled na svoje pocity a symptomy, ale jak říká, nedokáže je dostat pod kontrolu. Klade si i otázku: Kdy vlastně „šťastná“ znamená být příliš šťastná ve smyslu nekontrolovatelné euforie?

Je to spojeno i s hledáním vhodné kombinace léků, které by jí vyhovovaly (tj. byly účinné), neměly za důsledek přesmyk do deprese či naopak mánie a současně nebyly spojeny s popisovanými vedlejšími účinky. A byly ideálně i cenově dostupné. Hledání ideálního „mixu“ medikace je dalším z velkých témat knihy. Trvá několik let, než se to skutečně podaří. Dodejme ale, že sama Ellen v tom není bez viny, poněvadž kouření marihuany je pro ni inherentní součástí života, jíž se nechce vzdát. Navíc o tom svoji psychiatričku dlouho neinformuje. Přesto je vztah Ellen a její psychiatričky vystižen velmi zdařile, je skutečně „partnerský“, a nikoli paternalistický či moralistní. Psychiatrička je průvodkyní a pomocnou rukou, Ellen k ní má důvěru – jak sama říká, její ordinace je prostorem, kde se cítí nejbezpečněji.

Povedeně jsou vystiženy i vztahy Ellen k rodině a přátelům, včetně toho, kdy přemítá o tom, jak jim o svém onemocnění říci – ne že by musela, ale chce, aby její blízcí věděli, čím prochází, a dokázali porozumět jejímu chování (má pocit, jakoby měla nějaké „špinavé tajemství“). Ellen má bratra a rodiče, kteří jsou rozvedeni a žijí každý v novém partnerském vztahu. Její matka, pediatrička, má přítelkyni a také Ellen se definuje jako bisexuální. Vůbec otevřenost k různým formám soužití a sexuality je pro knihu rovněž typická.

U každé zahraniční knihy, zejména pokud pochází z končin vzdálenějších, je zapotřebí věnovat pozornost tomu, zda jsou informace v ní prezentované přenositelné, využitelné a nebudou působit více exoticky než prakticky. Naštěstí specifické reálie USA jsou v textu omezeny na některé dílčí údaje, avšak zážitky Ellen jsou natolik univerzální, že je kniha bezpochyby plně využitelná a nepůsobí nijak cizorodě. Zejména v závěrečných kapitolách jsou pro našince uvedena velmi podnětná fakta týkající se nákladné léčby v tamním prostředí.

Zatímco v ČR je zdravotní pojištění povinné a standardní psychiatrická péče a medikace jsou hrazené převážně v rámci pojištění, v USA tomu tak vždy není. Ellen má sice zdravotní pojištění, ani to není ve Spojených státech samozřejmostí, ale její pojistný plán náklady související s léčbou nekryje. Takže výdaje spojené s návštěvami psychiatričky i léky hradí Ellen za pomoci matky, která jí pomáhá i s placením nájmu. Jak autorka uvádí, léčba v její zemi vychází až na několik tisíc dolarů měsíčně.

Dílčí odlišnost souvisí také s tím, že při popisu bipolární afektivní poruchy a jejích symptomů je odkazováno na Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM-IV), vydávaný Americkou psychiatrickou společností, zatímco v  našich končinách je pro tyto účely využívána Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN), avšak výhodou DSM je její větší podrobnost a praktická návodnost.

Je na místě zmínit se také o jazyku, který je v textu používán – jedná se sice o kreslený komiks, avšak textová část je velmi nosná, tím spíše, že je zapotřebí dosáhnout vysoké míry srozumitelnosti a výstižnosti na omezeném prostoru, jenž tento typ literatury skýtá. I v tomto směru je jazyk velmi čtivý, není přetížen odbornou terminologií, a je tak přístupný širokému spektru čtenářstva. Občas se vyskytující medicínské termíny jsou vysvětleny, často doplněny i výstižným vyobrazením. Z tohoto pohledu lze vyzdvihnout práci překladatelky Lindy Bartoškové, které se podařilo převést text do skutečně přirozeně působící češtiny, a to včetně četných metafor a obrazných vyjádření. Jazyk, kterým autorka píše, je jazyk každodenního života, není tudíž prost některých obratů, které jsou v dnešní době považovány za nesprávné, nekorektní či stigmatizující. Ellen o sobě hovoří jako o „bipolárce“, objevují se i slova jako: šílenství, zbláznit se, blázen apod. Samozřejmě jsou to označení, jež nemají v odborném diskurzu svoje místo, v běžné mluvě ale (bohužel) ano. Proto je logické, že jich užívá i autorka. Popisuje svoji niternou zkušenost, která má být přístupná širokému okruhu čtenářek a čtenářů. Není proto dost dobře myslitelné, aby byl text psán jinak, je-li koncipován s tímto úmyslem, jakkoli jsou takové výrazy obecně kontraproduktivní.

V závěrečné části recenze bych se rád zamyslel i nad využitelností prezentované knihy v oboru sociální práce. Osobně zde vidím tři hlavní skupiny, pro něž by kniha mohla být velmi přínosná. V první řadě jde o samotné sociální pracovníky a pracovnice, dále jejich klienty a klientky, kteří mají zkušenost s duševním onemocněním (a nemusí se jednat striktně o afektivní poruchy), a také jejich příbuzné a přátele, a nakonec i širokou veřejnost.

Sociální pracovníky komiks jistě osloví svým výstižným a barvitým popisem pocitů i konkrétních situací, ve kterých se Ellen potýká s těžkostmi plynoucími z jejího onemocnění. I díky této knize se tak může posílit imaginace a empatie profesionálních pomáhajících v tom, co všechno může afektivní porucha obnášet.

Největší potenciální přínos publikace spatřuji u osob, jež se (poprvé) setkávají s bipolární afektivní poruchou a nevědí zcela, jak se projevuje a co může v běžném životě obnášet. Edukační aplikace knihy je tedy velmi široká – pro klienty samotné, jejich rodiny i blízké. I zvolený žánr komiksu je velmi přiléhavý, jelikož rychle upoutá (a udrží) pozornost. Umím si představit uplatnění publikace i v poradenství a terapii, kde může posloužit jako pomůcka pro hledání paralel a jejich rozvíjení ve vlastní situaci.

Nakonec kniha jistě osloví i širokou veřejnost a přispěje k osvětě ve vztahu k otázkám duševního zdraví a nabourávání četných předsudků, které jsou v této oblasti hluboce zakořeněny. Srozumitelné, nezatížené a často i humorné vyprávění může napomoci pochopení toho, že bipolární afektivní porucha je nemoc jako jakákoli jiná. Jistě, má svá specifika, ale není ničím magickým či odosobněným, z čeho bychom měli mít neopodstatněné obavy. Kniha má v tomto směru jistě značný potenciál. Ostatně sám jsem tento druh zpětné vazby již získal. Když jsem si publikaci v kavárně četl, upoutala pozornost jednoho z návštěvníků, který se mě neváhal zeptat, co to mám za knihu. Jakmile jsem mu to sdělil, velmi ho to zaujalo a s evidentním zájmem si pořídil fotografii přebalu komiksu.

I to je dokladem, že se jedná o velmi zdařilý počin na poli populárně-naučné literatury v oblasti duševního zdraví a sociální psychiatrie. Knihu s potěšením doporučuji všem, které svým názvem či zaměřením zaujme, ať už s tímto tématem mají osobní, zprostředkované, studijní, pracovní či jiné zkušenosti, anebo se s  touto problematikou setkávají poprvé. Přístupný a živý styl vyprávění je jistě zaujme a vtáhne do děje, jehož prostřednictvím získají nemálo cenných informací. Ostatně nadhled, citlivost i humor autorky jsou vysoce nakažlivé.

“Možná, že bipolárka je dar.” (Forney, 2020, str. 45)

Čtením této knihy se dostanete do kůže ženy s rozvíjející se bipolární afektivní poruchou, jejíž projevy autorka prezentuje přes poutavé komiksy plné nevšedních vyobrazení každodenních potíží. Kniha dokáže zaskočit svou nepředvídatelností a humorem. Je skvělá pro oddechové čtení, ale na své si dokážou přijít i nároční čtenáři, protože autorka v knize popisuje i strategie zvládání poruchy. Kniha má tak potenciál představit veřejnosti, čím si procházejí lidi s bipolární afektivní poruchou a více porozumět jejich chování, ale nese i možnost obohatit ti, kteří už mají základní povědomí o této poruše a rádi by se dozvěděli více. Autorka v knize popisuje i cvičení, která jí pomáhají k vyrovnanějšímu životu, a tak může pomoci i lidem, kteří se ocitli v podobné situaci jako kdysi ona. Poctivě popisuje i své sezení u psycholožky a její důležitost při zvládání poruchy, také léky, které užívala a reakce jejího okolí na její diagnózu. Kniha však není zahlcená hromadou odborných termínů, právě naopak. Čitateli nabízí jednoduché příběhy, které jsou i šokující svou otevřeností. Nicméně kniha není úplně vhodná pro čtenáře, kteří vyžadují uspořádané psaní a jednotnost textu. Tato její slabina však může být i předností pro ty, kteří hledají atraktivní seznámení se s nároky bipolární afektivní poruchy. Nabízí i nový pohled na slavné osobnosti, které si taky procházeli zátěží psychických poruch a přesto dokázali přinést světu ohromné dílo a dát jejich životu smysl. Pokud máte chuť nahlédnout pod pokrývku této tajemné poruchy, příběh Ellen Forney je skvělou volbou!