Pokud vás někdy zajímalo, jak vypadá život na horské dráze a jak se dá zpomalit a přetvořit na klidnou jízdu po „okresce“, pak sáhněte po této komiksové knize. Ellen Forney se toho rozhodně nebojí a ukazuje všechny stránky života s bipolární poruchou a pomocí kreseb nechává čtenáře proniknout hluboko do své mysli i světa.

Kniha Zbláznění vás seznámí s tím, jak se bipolární porucha mění v čase, jak se diagnostikuje a jak se léčí. Autorka sama vystudovala psychologii, a i když se nakonec rozhodla věnovat umění, je vidět, že se k psychologii i psychiatrii staví kladně. Ilustrace ukazují, jak se nemoc mění v průběhu let, jak ovlivňuje vnímání a jak se s ní dá vypořádat. Autorka svou cestu popisuje od doby krátce po svých 30. narozeninách, kdy ji byla porucha diagnostikována, až po dobu kdy po nekonečných peripetiích s léky našla balanc.

Jak moc iracionální je obava, že po lécích ztratí svou kreativitu? A je vůbec pravda, že jako stabilizovaná pacientka možná nikdy nebude už tak dobrou ilustrátorkou? O kolika umělcích jste možná nevěděli, že byli více či méně „šílení“? A byla jejich genialita způsobena právě tím, že byli blázni? Co když léky změní to, co ji právě činilo jí? Co když po nich už nikdy nebude ta samá Ellen? Autorka sama sobě i čtenáři předkládá otázky, na něž se špatně hledá odpověď. Tak jako se těžko píše recenze na knihu, která je tak osobní. Mimo bipolární poruchu totiž postihuje i téma rodiny, sexuality a drog.

Kniha je rozdělena do kapitol, které na sebe sice chronologicky navazují, ve všech se ale vyskytuje i popis části života a osobnosti autorky, které do kapitol časově nezapadají. Do ruky se vám tak dostane hodně intimní dílo o věcech, které jsou pro některé osoby dost tabu. Autorka představuje kontroverzní knihu, která upoutá čtenáře nejen názvem, ale i stylem kresby. Komiksově vyprávěný příběh doplňují deníkové ilustrace, které autorka kreslila při prodělávání jednotlivých epizod nemoci. Obrázky umožňují čtenáři přiblížit se k poruše tak blízko, jako by ji sami trpěli. Nebudu přehánět, když řeknu, že při prohlížení některých mi nejednou přeběhl mráz po zádech.

Ellen vám chce prostě ukázat všechno. A dokázat, že to jde zvládnout. Všem. Laikům, příbuzným nemocných, nemocným samotným, lékařům, všem zvědavcům, i těm, co jsou líní číst víc jak 100 slov na straně… Tahle kniha si čtenáře nevybírá. Spíše naopak, téma jistě značně omezí okruh, který osloví. Má ale co nabídnout komukoli, kdo se rozhodne do obrázkového světa Ellen Forney ponořit. Je to jedno z těch mála děl, které bude dělit lidi na dva tábory – ty, kterým se líbila a budou ji doporučovat dál a ty, kterým její obsah přišel až moc. Rozhodně ale nepatří mezi ty, na které hned po přečtení zapomenete. Pokud by snad byla jedna kniha málo, máte štěstí, Ellen jich má ještě několik. A jestliže je i 100 slov na stranu moc nebo nejste fandové komiksů, její vyprávění o vlastní nemoci najdete i ve video formě.

Komiksové paměti od Ellen Forney jsou vážně něco. Vyšly jako knižní novinka u nakladatelství Portál v roce 2020 a nejednomu čtenáři odhalí nitro autorky až na dřeň. Ellen se totiž s ničím netají a za nic se nestydí, takže díky úžasným kresbám máte její život jako na dlani. 

Ale zpomalme. Nakladatelství Portál nevydalo svou první komiksovou publikaci! Já jsem vám už měla čest představit Psychologie: Komiksový úvod (recenze), Stínka od Daniely Schreiter (recenze) či Introvertka v hlučném světě - Debbie Tung (recenze).

Na začátku vás překvapí stránka, která je doslova zahlcená textem. Jde jen o jednu jednoduchou větu Projdeme si symptomy, která se opakuje stále dokola až vytváří dojem pohlcení. A přesně takové to je po začtení. Komiks, nebo spíše život Ellen Forneyové, vás skutečně pohltí od prvních okamžiků, kdy s ní prožijete výběr tetování i samotný prožitek při tetování. Ukáže vám, jak se také dozvěděla o své bipolární poruše a pak je to jeden velký kolotoč, ve kterém se dozvídáte o bipolární poruše a jiných psychologických problémech, se kterým se lidé, trpící oním onemocněním mohou setkat, ale také o zážitcích autorčina života.

Ellen se o svůj život i emoce skutečně velmi upřímně dělí a tak jste svědky intimních okamžiků, kdy se cítí být na vrcholu i na dně. Jelikož podle komiksu je Ellen lesbička a unělkyně, nahlédnete do umělecké sféry. Pokud si tento komiks přečtou muži, určitě je potěší množství odhalených ňader, náhled na lechtivé lesbické porno a další peprnosti, které k Elleninu životu neodmyslitelně patří. 

Co se týče kreseb, tak je rozhodně vidět, že Ellen je umělkyně, která za své komiksy získala řadu ocenění. Ilustrace jsou černobílé, ale vykreslené do detailu. Snadno z nich vnímáte emoce i myšlenky, vidíte, jak se hrdinové tváří a jaké jsou jejich pózy. Grafická stránka je neskutečně povedená.

Celý komiks, vlastně osobní zpověď, je originální a kreativní a já věřím, že náhled na nefalšované nitro autorky vám předá víc než jen psychologické poznatky, které vám komiksovou formou předává, ale mnohem víc. Jak tvrdí anotace, tak se skutečně jedná o temnější, surové  a zábavné pojednání o životě s bipolární poruchou, kdy je autorka na hranici bláznovství a skutečného života.

Tento úžasný a neskutečně povedený, upřímný komiks bych určitě doporučila všem, které téma zajímá a chtějí si rozšířit obzory. Je fakt, že vás může stáhnout do svých hlubin, protože má neskutečnou moc, ale na druhou stranu, zavítat do míst, která vám autorka se vší surovostí zobrazuje, má hodně do sebe a stojí to za to. 

Komiks americké ilustrátorky ukazuje, že zkušenost života s bipolární poruchou lze velmi dobře předat pomocí kresby. Autorka na to jde intimně, informovaně i s humorem.

Jednou jsi dole, jednou nahoře…

Nakladatelství Portál pokračuje ve vydávání komiksů s psychologickou tematikou, které s sebou nesou i poučení. Po Stínce, autobiografickém komiksu o autismu od Daniely Schreiterové, se ujalo populárních komiksových pamětí americké ilustrátorky Ellen Forneyové (nar. 1968). V roce 1998 byla autorce diagnostikována bipolární porucha. O čtrnáct let později vydala o životě s touto duševní nemocí knihu Zbláznění s podtitulem „mánie, deprese, Michelangelo a já“.

Ellen Forney je v komiksu velmi osobní – zprostředkovává čtenáři vlastní pocity i strachy o to, co z ní zbyde poté, co začne brát léky. Obavy se násobí v souvislosti s jejím povoláním, protože se jako umělkyně strachuje o svou kreativitu. Na místě je tak předložený seznam umělců, kteří pravděpodobně trpěli bipolární poruchou, právě jako Michelangelo v podtitulu knihy. Ten je oproti Vincentu van Goghovi, hojně citovanému v oblasti duševního zdraví, nejspíš zvolen jako vzor – dožil se stáří a nespáchal sebevraždu, která je u osob trpících bipolární poruchou velmi častá.

Jelikož hledání správné kombinace léků, které by ji měly udržet na hladině mezi propady do depresí a rozjezdy do mánie, obnáší vedle finanční náročnosti také pečlivé pozorování sebe sama, dokáže autorka i s odstupem autenticky vylíčit vlastní prožitky. Komiks začíná příhodou z tetovacího salónu, kde si Ellenino komiksové alter ego nechává na celá záda vytetovat obraz s vodními motivy od ilustrátora a komiksového kreslíře Kaze a poté začne bez zábran líbat svého tatéra. Tento spouštěcí moment ji přivede od psycholožky k psychiatričce, která s ní probere symptomy bipolární poruchy. Ellen zjistí, že její energická a „odbržděná“ osobnost je projevem nemoci. Kniha končí fiktivním rozhovorem jejího současného „já“ s tím mladším, které je uklidňováno slovy: „Pořád jsem ty.“

Cestu mezi oběma podobami svého „já“ popisuje, ale zejména bravurně vykresluje jako emotivní horskou dráhu a hledání způsobu, jak z ní seskočit. K tomu autorce pomáhá střídání výtvarných stylů a úprava písma. Chaoticky a neklidně působící kresby plné bublin, nespoutané komiksovými políčky, korespondují se stavem manické fáze a rozjezdu a kontrastují s pečlivě seskládanými šesti políčky na stránku při návštěvě u psychiatričky. Převládající jednoduchý karikaturní styl v černobílých liniích místy střídá realistická kresba, jako v případě napodobenin fotek, ze kterých má vzniknout pornokomiks.

Kromě hledání duševní rovnováhy zachycuje autorka také reakce okolí na odhalení svého stavu, a nad to se dělí se čtenáři o své tvůrčí nápady a pracovní zakázky. Z hlediska děje je důležité pásmo týdenních stripů V ´75 mi bylo sedm, které vycházely v 90. letech v seattleském listě The Stranger a v jejichž duchu se konala oslava třicátých narozenin hlavní hrdinky. Některé z těchto stripů jsou zařazeny do velkoformátového výboru, který v češtině vyšel pod názvem Miluju Led Zeppelin.

Komiksové memoáry o bipolární poruše jsou formálně promyšlené a zároveň intimní. Jistě poučí, pobaví a v neposlední řadě si u nich přijdou na své hypochondři, kteří při výčtu symptomů objeví ty vlastní.