Jakmile jsem se doslechla o knize Zbláznění od skvělé kreslířky Ellen Forney věděla jsem, že tohle si musím přečíst. Měla jsem vysoká očekávání, odborné knihy o psychických poruchách vycházejí neustále, beletrie s těmito tématy (např. hlavní hrdinka trpí psychickou poruchou - Jedna želva za druhou, Všechny malé zázraky,...) už méně, ale co komiksy? Takže se asi všichni shodneme, že kniha Zbláznění je velice originální.

Vysoká očekávání ve většině případech knihám jen a pouze ublíží, uberou na zážitku z knihy, a proto jsem měla obavy zda jsem jimi nepřestřelila, avšak jakmile jsem knihu otevřela a začetla se, všechny tyhle obavy byly ty tam.

Autorka je ke čtenáři naprosto upřímná, o bipolární poruše mluví jako o "bipolárce", dokáže si ze sebe udělat legraci, je to prostě sympatická "hlavní hrdinka".

Mánii autorka skvěle vystihuje velice chaotickými kresbami, depresi naopak těmi minimalističtějšími, jakoby se snažila udržet samu sebe na uzdě, jak v knize autorka popisuje.

Kniha obsahuje i mnoho autorčiných kreseb z těch smutnějších období, skenů z jejího skicáře, díky kterým na vás nálada knihy, její dané části, ještě více dopadá.

V knize je vypsáno i pár skvělých mysl zklidňujících cvičení + dokonce i jedna autorča varianta.

Takže kdybych měla tuto knihu shrnout, řekla bych, že je to skvělé čtivo, které vás hned na prvních stranách chytne, něco nového vám předá a mnoha lidem pomůže.

Komiks Zbláznění je prostě k zbláznění dobrý.

?5*/5*?

Ellen Forneyová je známá americká komiksová kreslířka, jíž krátce před třicítkou diagnostikovali bipolární poruchu. Česky teď vyšel její komiks, který nakreslila po dvanáctiletém soužití se svou psychickou poruchou. Na 256 stránkách se tu o bipolárce dozvíte všechno, na co jste se báli zeptat.

Komiksy, ze kterých se něco dozvíte, jsou povětšinou skvělé. A pokud se informace snoubí s osobním prožitkem, může vzniknout výjimečné dílo, které na čtenáře hluboce zapůsobí. To je přesně případ komiksu Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já.

Po přečtení titulu, který nedávno vydal Portál, si sice řeknete, že ten Michelnagelo je v názvu víc proto, aby se komiks lépe prodával (daleko víc by se do něj hodil van Gogh, ale to by tak neznělo), než že by tu hrál nějakou podstatnou roli. Ale to je asi tak poslední věc, která se dá autorce vyčíst.

Nakresli mi depresi…

Napsat a nakreslit komiks s tak obtížným tématem, aby byl přehledný a zároveň vystihl, co přesně pacient prožívá, a přitom nešlo o děsivou nudu, není úkol pro začátečníka. Naštěstí se Ellen Forneyová celá léta živí kreslením stripů, čili zvládá umění zkratky, a komiks začala tvořit až dlouho po tom, co se se svou poruchou sžila, co se tazvaně stabilizovala. Vznikl tak poměrně unikátní materiál, který pomůže neznalému čtenáři osvětlit, co to vlastně ta bipolární porucha je.

Inu, není to nic hezkého. Poměrně vysoké procento pacientů skončí sebevraždou. Vybalancovat správnou medikaci je náročné nejen časově, ale také finančně. A po celou dobu autorka řeší, zda ji prášky připravují o její kreativitu, kterou potřebuje k obživě. Právě tady do toho vstupuje Michelangelo, van Gogh, ale také Sylvia Plathová, Tennessee Williams a celá řada dalších umělců, kteří prokazatelně trpěli stejnou poruchou – a dost často to s nimi nedopadlo právě nejlépe… Právě ti jsou jí inspirací v těch nehezkých chvílích (které někdy trvají celé měsíce).

Šílenství v přímém přenosu

Jak nejlépe vystihnout, co se s člověkem při mániích a depresích děje? Střídáním stylů. Forneyová používá klasické panelové rozvržení pro svoje uspořádaná sezení u psychiatričky, rozvolňuje při popisu denní rutiny i zážitků, vkládá obrazy související s tím kterým stavem a na nich trefně demonstruje, co přesně prožívala.

Komiks je podaný s nadhledem, takže se nemusíte bát, že vás při jeho čtení popadne deprese. Budete autorce fandit, aby to zvládla, budete se snažit vzpomenout na svoje diagnostikované blízké či známé… Taky budete mít radost, když v komiksu zahlédnete nějaký rys jejich chování. A ještě víc se budete radovat, když se na stránkách Zbláznění nebudete poznávat vy sami.

Tvořivost, nebo stabilita?

Protože bipolární porucha sice není sprosté slovo, ale jisté je, že byste ji doma nechtěli. Ani za cenu potenciálních vyšších tvůrčích schopností, které jsou při bipoláru také častější, stejně jako již zmiňované sebevražedné sklony.

Opakuji to prakticky neustále – miluji objevování nových žánrů, autorů, způsobů podání příběhu – jednoduše čehokoli. Komiks jako takový je pro mě stále velká neznámá a učím se s ním pracovat. Má své zákonitosti, pravidla a jedinečný styl. Nemám jich za sebou tolik, abych byla dokonale zběhlá, což mi však nebrání v dalším zkoumání a seznamování. Dnes je tu jeden výborný kousek!

Výborný? Že bych předbíhala už v úvodu? Upřímně, očekávání byla vysoká a první dojem, jakmile mi kniha přistála doma? Luxusní! Miluji ten semišově gumový povrch, plasticitu i barvy, přestože uvnitř žádné nenajdete. Stejně tak zbožňuji ten zdánlivý chaos, který na vás po prvním zběžném prolistování, vyskočí. Nádherné!

Téma samo o sobě už tak nádherné není, jenže život přece není jen o krásných věcech a úžasných zážitcích, dokonalém stravování, bezchybné vůli a mužích, kteří jsou bez kazu. Realita bývá diametrálně odlišná a každý, kdo se s ní pere, si zaslouží obdiv. Zvlášť pokud mu život naložil na záda nějakou tu komplikaci navíc.

O bipolární poruše už jsem několikrát slyšela a to nejen v souvislosti se známými osobnostmi. Vybavuje se mi např. Miloš Kopecký. Když to hodně zjednoduším, střídají se u vás v takovém případě dvě období – mánie, kdy je svět zalit sluncem a barvami, překypujete energii a nadšením. A depresí, kdy naopak je vše černé, unavuje vás i dýchat, natož žít a častým jevem bývají i myšlenky na sebevraždu.

Tyto dva protipóly jsou patrné i v komiksu. Strany nahuštěné tak, že pomalu nevíte, odkud kam text číst, aby to šlo, jak má a nic vám neuteklo, střídají ty skoro prázdné, prosté a jednoduché. Je těžké vidět druhým do hlavy a přesně tak komiks Zbláznění vnímám. Jako takovou krátkou sondu do hlavy člověka, potýkajícího se s bipolární poruchou. Alespoň náznak toho, co se v něm odehrává během jednotlivých fází, s čím se pere, co se mu honí v myšlenkách, jak uvažuje a jak na sebe věci a jeho chování navazuje.

Pokud někoho takového ve svém okolí máte, neváhejte a po komiksu sáhněte, protože vám to, dle mého, může v lecčems pomoct. Nikdy nemůžete žít život za toho druhého, ale občas se najde způsob, jak se k němu přiblížit a být mu pak třeba i lepší oporou či přítelem. A stejně tak doporučuji i v případě, že vás prostě zajímá psychologie nebo jen jiný komiks. Takový, kde nejsou superhrdinové ani nadpřirozené síly. Jen netradičně pojatá realita a skutečný život.

Skvěle zpracovaný příběh. Reálný, syrový, hluboký a silný. Obdivuhodný boj sama se sebou. Lze dát jedině pět z pěti a přidala bych i hvězdičku, neb je to jeden z nejlepších kousků, který se ke mně v letošním roce dostal, a zařazuje se tak mezi mé topky, po kterých budu sahat častěji. Sekám, obdivuji, žasnu a děkuji za publikace, které dokážou přinést něco tak osobního, silného, co člověka zasáhne a dá mu něco víc, než jen příběh, jehož děj si za týden nebude pamatovat. Díky!