Co si slibovat od knihy, která se jmenuje "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já"? Ano, rozhodně můžeme očekávat, že to bude kniha o tom, jak se někdo zblázní. Vlastně to bude sama autorka, i když aby to bylo přesnější, ona se nezblázní v průběhu času, ona už tak nějak blázen - z medicínského hlediska - je delší dobu, jen si to musela sama připustit, jen jí muselo docvaknout, že to, jak se chová, jak jedná, co prožívá, nejen vnitřně, přesně pasuje do toho, jak mají v lékařských příručkách odborníci vymezeni něco, co se nazývá bipolární porucha, respektive porucha bipolárního spektra, protože ono to tak jednoduché není a rozhodně nečekejte, že příznaky jsou u každého shodné. Ellen Forney si tohle uvědomuje zhruba někdy v roce 1998, kdy jí tohle poprvé její psychiatrička naznačí. A ona musí souhlasit s tím, že to tak je, i když se zrovna nachází ve fázi mánie a všechno je skvělé.

Nečekejte od knihy "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já", že vám dá vědeckou definici toho, co je to bipolární porucha. Tu zde rozhodně nenajdete, i když v úplném závěru se Ellen Forney zaměřuje na to, že sama hledá odpověď na to, zda je její bipolární porucha příčinou toho, že je tak kreativní - autorka byla komiksovou kreslířkou už předtím, "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" je jen jedno z jejích děl, kde se rozhodla být hodně osobní - anebo je kreativní i bez toho, aby byla bipolární a že vůbec nebude vadit, když se bude léčit, že prášky v ní její kreativitu nezabíjí. Jakou odpověď našla, to už nechám na vašem vlastním čtení. Pro shrnutí toho, co jsem se snažil tímhle odstavcem vyjádřit: "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" není komiks o bipolární poruše, je to komiks o Ellen Forney a její osobní zkušenosti s bipolární poruchou a to, jak ji ona řešila, jak se chovala, jak ji vnímala.

Kniha "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" je osobní zkušenost o to, jak se musela Ellen Forney postavit bipolární poruše, jak to rozhodně nebylo jednoduché a jak si sama sobě sem tam docela úspěšně podřezávala větev. Ale vzhledem k tomu, že se autorce nakonec podařilo dopsat tenhle komiks, asi se dá celkem logicky očekávat, že to zvládla a že s bipolární poruchou žije a dá se s ní žít. Je zajímavé sledovat tuhle nemoc nejen z pohledu emočního, ale třeba i z pohledu finančního, to, jaké má dopady na každodenní chod života osoby, která takovou nemocí trpí. Díky tomu je kniha "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" skvělým vhledem, protože bez osobní zkušenosti si to moc dobře nedokážeme představit, pokud nemocí sami netrpíme nebo nemáme v okolí někoho, kdo by jí trpě a my bychom znaly projevy nemoci nějak lépe. Suchopárné příručky rozhodně nemohou přenést tuto zkušenost tak dobře.

Kniha "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já", respektive její autorka Ellen Forney, skvěle využívá komiksové médium, především pak kresbu k tomu, aby vyjádřila svoje pocity, aby vyjádřila svoje stavy, které by šlo jen těžko popsat slovy. Kresba je v tomhle směru mnohem expresivnější, dokáže lépe vyjádřit pocity, už jen proto, že v ní každý může vidět něco trochu jiného. Tohle je na komiksu skvělé a Ellen ví, že to může využívat. Její fotografie ze skicáku jsou prostě parádní, stejně jako to, jak se přímo pro komiks snažila vykreslit nějaké svoje představy. A je to úchvatný náhled. Kniha "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" představuje osobní zpověď, ale zároveň je skvělou ukázkou toho, jak je komiks bohaté médium co všechno dovede vstřebat a předat čtenáři. Knihu "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" by si měl rozhodně přečíst kdokoli, koho téma zajímá, ale především bych to doporučoval lidem, kteří slepě nedovedou pochopit, jak duševní nemoci ovlivňují jedince, kteří jimi trpí.

Řekli vám, že jste „blázen“? Ovšem není „blázen jako blázen“… pokud vás tak nazve kamarád nebo sourozenec, je to „úplně normální“, ale v okamžiku, kdy vám psychiatr přidělí diagnózu, změní se vám svět… O druhé možnosti s osobitým, břitkým humorem vypráví komiks Ellen Forney. Nechte se pohoupat na křídlech mánie a zkuste prožít tíhu deprese – díky skvostným ilustracím nového komiksu Zbláznění – je to možné!

Krátce před třicátými narozeninami Ellen Forney diagnostikovali bipolární poruchu. O svém životě, kde se střídá mánie a deprese, píše s nadhledem a s humorem. Dává nahlédnout do manických epizod, kdy se její život „rozjede“ a ona nad ním ztrácí kontrolu, i do epizod deprese, kdy se z jejího života vytratí barvy a smích, s nadsázkou popisuje, jaké to je, žít s nálepkou „blázna“. Výsledkem je temně vtipná a osobní kniha.

Summa summarum

Proč by si ilustrátorka měla PSÁT deník, že? Mnohem zábavnější pro ní bude si ho NAKRESLIT, přesně to si řekla Ellen Forney. Nakreslila a (trochu) napsala o svém životě s bipolární poruchou. Pocit na „zbláznění“ zná většina z nás, ale díky Zbláznění nahlédneme pod pokličku diagnózy, která vás v jedné své „fázi“ vynese do euforických výšin, aby vás pak zašlápla do dusivého bahna deprese a udělala z vás „živoucí zombie“. Myslím, že niterně intimní zpověď autorky je silně inspirativní jak pro ty, kdo mají s bipolární poruchou osobní zkušenosti, tak pro všechny ostatní: díky skutečnému (a skvěle namalovanému) příběhu čtenáři pochopí nepředstavitelné a překvapující množství záludností, které se sebou manio-depresivita přináší a zdravý člověk je „nevymyslí“ (protože si je neumí představit). Myslím si, že komiks Ellen Forney může pomoci všem lidem trpícím touto nemocí, protože nesděluje pouze autorčiny zážitky, emoční stavy , ale i „fakta“ týkající se této záludné nemoci. Navzdory tomu, že samotná diagnóza k smíchu není, komiks je velmi vtipný. Ilustrátorka se rozhodně nijak nelituje, svůj život s „nálepkou cvoka“ konstatuje věcně a s nadhledem. Své postřehy výborně okořenila černým humorem a skvěle naporcovanou dávkou ironie.

Mně se komiks četl velmi hezky: co mě na něm překvapilo: A) „délka“ textů – u komiksů je většinou „psané“ slovo minimálně, zde tomu tak není, nicméně mě to potěšilo, B) otevřenost se kterou autorka popisuje své sexuální zážitky v období mánie ?? . Dále jsem se z knihy dozvěděla mnoho (pro mě) překvapivých informací např. to, že v USA stojí jedno sezení u psychiatra 200 dolarů a to, že léčba manio-depresivity je se vším „okolo“ tak nákladná, že autorce musí polovinu nájmu a sezení u psychiatričky platit matka … Doporučuji všem „pacientům“, terapeutům, zvědavcům a v neposlední řadě milovníkům komiksů ??

Hodnocení: 100%