Existenciální psychoterapie, mezi jejíž zakladatele práve Yalom patří, vychází z poznání, že mnoho lidí po konfrontaci s existenciálními otázkami lidského života (jde hlavně témata života vs. smrti, svobody vs. řádu, blízkosti vs. osamělosti a smysluplnosti vs. ztráty smyslu) propadne zoufalství a pochybám o smyslu života. Klasické na problém orientované formy psychoterapie pak takovýmto lidem nedokáží pomoci. Otázka po smyslu života totiž není problémem terapeutickým, ale spíše filozofickým. 

Právě s důležitými otázkami ohledně smyslu života, které se vynořují v okamžicích životních krizí, důležitých životních změn či velkého zármutku, se Yalomova existenciální psychoterapie snaží pomáhat a podporovat klienty v tom, aby vlastní existenci vnímali jako svobodnou, dokázali za ni převzít zodpovědnost a posílili tak autenticitu svého života.

Odborná kniha Existenciální psychoterapie, poprvé vydaná roku 1980, je základním textem pro tento psychoterapeutický směr a vychází z bohaté klinické zkušenosti autora, jeho empirických výzkumů i filozofických zkoumání. Je určena nejen pychologům a psychoterapeutům, ale vůbec všem, kteří usilují o hlubší poznání sebe sama.

Irvin D. Yalom je emeritní profesor psychiatrie na Stanfordově univerzitě. V Portále vyšla řada jeho románů z psychologickou tematikou, např. Lži na pohovce, Máma a smysl života, Chvála psychoterapie, Láska a její kat, Hovory k sobě a jeho vlastní životopis Stávám se sám sebou.

Knihu Existenciální psychoterapie můžete koupit na našem e-shopu.

Ukázka:

Druhá část

Svoboda

V oddíle o pojetí smrti v psychoterapii jsem tvrdil, že klinickému psychologovi se tato rozprava bude zdát sice cizí, ale přitom zvláštně povědomá: „cizí“ proto, že existenciální přístup jde napříč tradičními kategoriemi a seskupuje klinická pozorování jinak, ale „povědomá“ proto, že zkušený klinický psycholog cítí „v kostech“ důležitost a všudypřítomnost pojmu smrti. „Cizí, leč povědomá“ bude i tato kapitola. Přestože pojem „svoboda“ se v psychoterapeutickém slovníku nenachází, pojetí svobody hraje nezastupitelnou roli jak v teorii, tak v praxi všech tradičních i inovativních terapií. Jako ukázku zvažte tyto příhody z terapie, které jsem zaznamenal během několika posledních let:

• Pacientce, která trvá na tom, že její chování je řízeno nevědomím, terapeut říká: „Čí je to nevědomí?“
• Vedoucí skupiny má zvoneček „Nemohu“, kterým zazvoní pokaždé, když pacient na skupině řekne: „To nemohu.“ Požádá pacienta, aby to odvolal a pak větu přeformuloval jako: „To nechci.“
• Pacientka ve velmi sebedestruktivním vztahu pronesla: „Nemohu se rozhodnout, co mám dělat, nedokážu se přinutit, abych ten vztah ukončila, ale modlím se, abych ho nachytala v posteli s jinou ženskou, takže bych pak od něj dokázala odejít.“
• Můj první supervizor, ortodoxní freudovec, jenž pevně věřil ve Freudův deterministický pohled na chování, mi před dvaceti lety na našem prvním setkání řekl: „Cílem psychoterapie je přivést pacienta do takového bodu, kdy si může svobodně zvolit.“ Přesto, ačkoli jsme spolu měli více než padesát supervizních sezení, si nevzpomínám, že by ještě někdy utrousil další slovo o „volbě“ – kterou prohlásil za cíl terapie.
• Mnozí terapeuti opakovaně od pacientů žádají, aby změnili svůj styl vyjadřování a „přivlastnili si“ to, co se jim děje. Nikoli „On mě otravuje“, ale „Já mu dovoluji, aby mě otravoval“. Nikoli „Přeskočilo mi v hlavě“, ale „Když se mě něco dotkne a chce se mi brečet, bráním se tím, že jsem zmatená“.
• Terapeut požádal pětačtyřicetiletou pacientku, aby si promluvila se svou mrtvou matkou a aby několikrát opakovala tuto větu: „Nezměním se, dokud se ke mně nebudeš chovat jinak, než když mi bylo deset let.“
• Otto Will, legendární terapeut, údajně opakovaně přerušoval nekonečné přemítání velmi obsesivního pacienta takovými návrhy jako: „Co takhle kdybyste si změnil jméno a odstěhoval se do Kalifornie?“
• V pět hodin odpoledne přiletěl jeden sexuálně kompulzivní muž letadlem do města, kde měl následující den ráno pracovní setkání. Když byl ještě na letišti, ve spěchu začal telefonem obvolávat řadu známých žen, aby si na večer domluvil sexuální schůzku. Neměl štěstí! Všechny už měly něco domluvené. (Samozřejmě, jednoduše jim mohl zatelefonovat o několik dnů, ba i týdnů dříve.) Zareagoval na to s úlevou: „Díky bohu, teď si mohu číst a dobře se vyspat, což jsem vlastně stejně chtěl udělat.“

Tyto příhody se mohou jevit jako pestrá směs bezmyšlenkovitých výroků pacientů a jako samolibé, vykonstruované intriky terapeutů. Přesto, jak ukážu, mají všechny něco společného, jsou spolu propojeny koncepční nitkou svobody. Navíc, přestože jsou tyto příhody zahaleny do lehkého hávu, nejsou to malicherné záležitosti. Jak se ukáže, tak každá z nich, je-li vhodně uchopena, má důsledky, které sahají až ke kořenům existence. Každá příhoda nabízí pohled na téma svobody a každá bude sloužit jako odrazový můstek pro diskusi o některém terapeuticky relevantním aspektu svobody.

Přečtěte si memoáry Irvina Yaloma Stávám se sám sebou.

Pro filozofa má „svoboda“ široké osobní, společenské, mravní a politické důsledky, a tudíž zahrnuje široké pole. Navíc, téma je velmi kontroverzní: filozofická debata o svobodě a kauzalitě neutuchá už po dva tisíce let. V průběhu staletí vyvolávalo pojetí absolutní svobody vždy prudkou opozici, protože naráželo na převažující světonázor: nejprve na víru v božskou prozřetelnost, později na zákony vědecké kauzality, ještě později na hegelovský pohled na historii jako na smysluplný pokrok nebo na marxovskou či freudovskou deterministickou teorii. Nicméně v tomto oddílu prozkoumám jen ty aspekty svobody, které mají důležitý, každodenní význam pro klinického psychologa: konkrétně, v 6. kapitole svobodu člověka vytvářet svůj vlastní život a v 7. kapitole svobodu člověka toužit, volit, jednat a – což je pro účely psychoterapie nejdůležitější – měnit se.

6. kapitola

Odpovědnost

Odpovědnost má mnoho konotací. Důvěryhodného, spolehlivého člověka označujeme jako „odpovědného“. „Odpovědnost“ rovněž implikuje ručit za své činy – právně, finančně či morálně. V oboru duševního zdraví se „odpovědnost“ vztahuje na pacientovu schopnost racionálně jednat stejně jako na terapeutovy mravní závazky vůči pacientovi. Přestože žádná z těchto konotací není pro tuto diskusi zcela irelevantní, užívám zde slovo „odpovědnost“ v konkrétním smyslu – ve stejném smyslu, jako to činil Jean-Paul Sartre, když napsal, že být odpovědným znamená být „nepochybným autorem události nebo věci“.1 Odpovědnost znamená autorství. Uvědomovat si odpovědnost znamená uvědomovat si, že vytvářím své vlastní já, svůj osud, životní úděl, své pocity a, pokud na to dojde, i své vlastní utrpení. U pacienta, který takovou odpovědnost nepřijme, který za své nepříjemnosti vytrvale obviňuje druhé – buď jiné lidi, nebo jiné síly –, žádná opravdová terapie není možná.

Odpovědnost jako existenciální záležitost

Ale jak je odpovědnost existenciální? Že smrt je existenciální záležitostí, to je očividné: smrtelnost a konečnost jsou jasná fakta existence. Avšak hovoříme-li o odpovědnosti, nebo, jako v následující kapitole, o vůli, pak existenciální odkaz není okamžitě patrný.

Na nejhlubší rovině je odpovědnost součástí existence. Uvědomil jsem si to před mnoha lety díky jedné prosté zkušenosti, která byla tak silná, že mi zůstala v živé paměti. Potápěl jsem se sám v teplých, slunných, čistých vodách jedné tropické laguny a prožíval jsem, tak jak je u mě ve vodě obvyklé, velmi příjemný a blažený pocit. Cítil jsem se ve svém živlu. Teplá voda, krása korálového mořského dna, třpytivě stříbrné rybky, neónově jasné klipky, pomci královští, masité prsty sasanek, estetický požitek z klouzání a proplouvání vodou, to všechno dohromady vytvářelo podmořský ráj. A pak, z důvodů, které jsem nikdy nepochopil, jsem prožil náhlou a radikální změnu pohledu. Náhle jsem si uvědomil, že žádný z mých vodních společníků můj příjemný prožitek nesdílí. Pomci královští nevěděli, že jsou nádherní, rybky nevěděly, že se třpytí, klipky, že jsou zářivé. Stejně tak, když na to přijde, nevěděly černé ježovky nebo odpadky na dně (které jsem se snažil nevidět) o své ošklivosti. Ten pocit, že jsem tady jako doma, pocit příjemna, radosti, krásy, lákavosti, pohodlí – nic z toho ve skutečnosti neexistovalo. To já jsem vytvořil celý ten prožitek! Stejně tak bych mohl proplouvat zamaštěnými vodami, na nichž se pohupují prázdné umělohmotné obaly, a mohl bych si sám vybrat, jestli to budu považovat za krásné, nebo odporné. Na nejhlubší úrovni ta volba a přístup byly v mých rukou. V Husserlových pojmech má noema („význam“) explodovala a já jsem si uvědomil svou konstitutivní funkci. Bylo to, jako bych nakoukl trhlinou v závěsu všední reality a zahlédl více fundamentální a hluboce zneklidňující skutečnost.

Mohlo by vás také zajímat: Viktor E. Frankl - Utrpení z nesmylnosti života.

Ve svém románu Nevolnost, v jedné z úžasných pasáží moderní literatury, Sartre popisuje tento okamžik prozření – objev odpovědnosti:

Kořeny ořešáku se nořily do země hned pod mou lavičkou. Už se mi ani nezdálo, že to je kořen. Slova zmizela a s nimi i význam věcí, jejich způsoby použití a chabé nitky odkazů, kterými lidé opředli jejich povrch. Seděl jsem, nachýlený kupředu, hlavu skloněnou, sám před touto černou, uzlovitou masou, naprosto divokou, jež mě děsila. Pak jsem měl tuto vidinu.

Vyrazila mi dech. Nikdy předtím, až do těchto několika posledních dní, jsem nechápal význam „bytí“. Byl jsem jako ti ostatní, jako ti, kdo chodí podél pobřeží, všichni oblečení do své jarní parády. Říkal jsem, tak jako oni: „Oceán je zelený; ta bílá skvrna tam nahoře je racek,“ ale neměl jsem pocit, že by existoval, nebo že by ten racek byl „existujícím rackem“.

(…) A pak se mi vše náhle nesmírně jasně odhalilo. Kořen ztratil svůj neškodný výraz abstraktní kategorie; byl samotným pojivem věcí, byl uhněten do bytí. Branka do parku, lavička, řídká tráva, to vše zmizelo; různorodost věcí, jejich individualita, byly pouze zdáním, vnějším nátěrem. Tento nátěr se rozpustil, zanechal za sebou měkké, nestvůrné hmoty, naprosto neuspořádané – nahé svou děsivou, obscénní nahotou… Na druhé straně tento kořen existoval takovým způsobem, že jsem to nedokázal vysvětlit. Uzlovitý, nehybný, bezejmenný, fascinoval mě, naplňoval můj pohled, neustále mě vracel zpět do své vlastní existence. Bylo marné opakovat si: „Je to kořen“ – už to nefungovalo.

Sartreův hlavní hrdina se setkává se syrovými „nestvůrnými hmotami“, se „samotným pojivém věcí“ – s něčím, co nemá žádný tvar, žádný význam, dokud on tam nějaký nedodá. Poznání jeho pravé „situace“ na něj doléhá, když objevuje svou odpovědnost za svět. Svět získal význam jen tím, jak si jej člověk vytvořil – v Sartreových pojmech je to „pro sebe sama“. Ve světě neexistuje smysl mimo či nezávisle na „pro sebe sama“.

Přečtěte si také: recenze na knihy Irvina D. Yaloma Pohled do slunce.

Problém odpovědnosti člověka za povahu reality promýšleli západní i východní filozofové. Ústředním bodem Kantovy revoluce ve filozofii bylo tvrzení, že je to lidské vědomí, povaha duševních struktur člověka, která dodává realitě její vnější formu. Samotný prostor, podle Kanta, „není něco objektivního a skutečného, ale cosi subjektivního a ideálního; je to něco jako schéma, které vyplývá na základě neměnné zákonitosti z povahy mysli a které propojuje všechny možné vnější podněty.“

Jaké jsou důsledky tohoto světonázoru pro psychologii člověka? Byl to Heidegger a pak Sartre, kdo prozkoumali význam odpovědnosti pro člověka. Heidegger označoval jednotlivce jako Dasein (nikoli „já“ nebo „jeden“ nebo „ego“ nebo „člověk“) a měl pro to konkrétní důvod: přál si neustále zdůrazňovat duální povahu lidského bytí. Jednotlivec je „tam“ (da), ale rovněž vytváří to, co tam je. Ego je dva v jednom: je to empirické ego (objektivní ego, něco, co je „tam“, objekt ve světě) a transcendentní (konstituční) ego, které ustavuje (to jest je „odpovědné“ za) sebe a svět. Odpovědnost takto nahlížená je nerozlučně spjata se svobodou. Dokud člověk nemá možnost vytvářet svět několika možnými způsoby, nemá pojem odpovědnosti žádný smysl. Vesmír je podmíněný; vše, co je, mohlo být stvořeno jinak. Sartreův pohled na svobodu je pronikavý: člověk je nejen svobodný, ale je odsouzený ke svobodě. Navíc svoboda sahá dál než být odpovědný za svět (to jest prodchnout svět smyslem): člověk je rovněž zcela odpovědný za svůj život, nejen za své jednání, ale také za své nejednání.

V době, kdy toto píšu, je v jiné části světa obrovský hladomor. Sartre by řekl, že já nesu odpovědnost za tento hladomor. Já samozřejmě protestuji: vím jen málo o tom, co se tam děje, a mám pocit, že mohu udělat jen málo, abych tento tragický stav změnil. Ale Sartre by podotkl, že já jsem si zvolil zůstat neinformován a že právě v tomto okamžiku se rozhoduji psát tato slova, místo abych se zajímal o onu tragickou situaci. Koneckonců bych mohl zorganizovat besedu a vybrat nějaké peníze, nebo s tou situací seznámit veřejnost prostřednictvím svých kontaktů v nakladatelstvích, ale já ji záměrně ignoruji. Nesu odpovědnost za to, co dělám, a za to, co se rozhodnu ignorovat. Sartre v tomto ohledu není moralizující: neříká, že bych měl dělat něco jiného, ale říká, že to, co dělám, je moje odpovědnost. Obě tyto úrovně odpovědnosti – připisování významu i odpovědnost za chování – mají, jak uvidíme, pro psychoterapii dalekosáhlé důsledky.

Utvářet sebe a svůj svět (a být za to odpovědný), stejně jako si svou odpovědnost uvědomovat, je velmi děsivý poznatek. Uvažme jeho důsledky. Nic ve světě nemá jiný význam než ten, který člověk sám vytvořil. Neexistují žádná pravidla, žádné etické systémy, žádné hodnoty; neexistuje žádný vnější referent; ve vesmíru není žádný velkolepý záměr. Podle Sartra je sám člověk stvořitelem (to má na mysli, když říká, že „člověk je bytost, jejímž záměrem je být Bohem“).

Když člověk zakusí existenci tímto způsobem, zatočí se mu hlava. Nic není tak, jak se zdálo být. Jako by se rozestupovala půda pod nohama. Vskutku, nezakořeněnost je běžně užívaný pojem pro subjektivní prožitek odpovědnosti. Mnozí existenciální filozofové popsali úzkost z nezakořeněnosti jako „praúzkost“ – tu nejzákladnější úzkost, úzkost, která sahá ještě hlouběji než úzkost spojovaná se smrtí. Mnozí považují úzkost ze smrti za symbol pro úzkost z nezakořeněnosti. Filozofové často rozlišují mezi „mou smrtí“ a smrtí, čili smrtí druhého člověka. Na „mé smrti“ je skutečně děsivé, že znamená zánik mého světa. Při „mé smrti“ umírá i ten, kdo přihlížel světu a dodával mu smysl, a setkává se tváří v tvář s nicotou.

Obavy ohledně „nicoty“ a vlastního tvoření mají ještě jiný hluboký a nepříjemný důsledek: osamělost, existenciální osamělost, která – jak se zmíním v 8. kapitole – sahá daleko za hranice běžné společenské osamělosti; je to osamělost z odloučení nejen od lidí, ale také od světa, jak jej člověk běžně prožívá. „Odpovědnost za ‚pro sebe sama‘ [to jest individuální vědomí] je obrovská, neboť právě díky ‚pro sebe sama‘ existuje svět.“

Na úzkost z nezakořeněnosti reagujeme jako na každou jinou úzkost: hledáme úlevu. Existuje mnoho způsobů, jak se chránit. Zaprvé, na rozdíl od úzkosti ze smrti není úzkost z nezakořeněnosti patrná v každodenním prožívání. Nedá se snadno vytušit u dospělého a dítě ji pravděpodobně neprožívá vůbec. Někteří lidé, jako například Sartreův Roquentin v Nevolnosti, mají několikrát za život záblesky své konstitutivní aktivity, ale obecně zůstává mimo vědomí. Člověk se vyhýbá situacím (například rozhodnutím, osamělosti, samostatnému jednání), které, pokud by byly promýšleny do hloubky, by mu připomněly jeho fundamentální nezakořeněnost. Člověk tudíž vyhledává nějakou strukturu, autoritu, velký plán, kouzlo, něco, co je větší než on sám. Dokonce i tyran, jak nám připomíná Fromm v Strach ze svobody, je lepší než vůbec žádný vůdce.8 Proto děti svoboda zneklidňuje a potřebují stanovit hranice; úzkostliví psychotičtí pacienti vykazují stejnou potřebu struktur a hranic. Stejná dynamika stojí za vývojem přenosu v průběhu psychoterapie. Mezi další obrany proti úzkosti z nezakořeněnosti patří běžné obrany používané proti plnému uvědomění si „mé smrti“, neboť popření smrti je spojencem při popření nezakořeněnosti.

Nicméně asi tou nejmocnější obranou ze všech je prostá realita taková, jak ji člověk prožívá – to jest jak se věci jeví. Pohlížet na sebe jako na prvotního tvůrce znamená naprosto odporovat realitě, jak ji běžně prožíváme. Naše smyslové prožitky nám říkají, že svět je „tam“ a že my do něj vstupujeme a vystupujeme. Přesto, jak tvrdí Sartre a Heidegger, zdání vstupuje do služeb popření: vytváříme svět takovým způsobem, že se zdá nezávislý na našem tvoření. Vytvářet svět jakožto empirický svět znamená vytvářet jej jako něco nezávislého na nás samých.

Nechat se oklamat některým z těchto prostředků, jež nám umožňují uprchnout od naší svobody, znamená žít „neautenticky“ ( Heidegger) nebo ve „špatné víře“ ( Sartre). Sartre si vytyčil za cíl osvobodit lidi od špatné víry a pomoci jim, aby na sebe vzali odpovědnost. To je rovněž psychoterapeutovým cílem; ve zbytku této kapitoly budu zkoumat klinické důsledky plynoucí z vyhýbání se odpovědnosti a dostupné techniky k zahájení procesu přebírání odpovědnosti.

* * *

Knihu Existenciální psychoterapie můžete koupit na našem e-shopu.