Kniha Matěj maluje mapy je příběhem známé české rodiny s autistickým synem Matějem, jehož vášní se stalo malování dopravních map. Jeho matka a autorka knihy Michaela Hošková odvážně a otevřeně popisuje život s autismem, jak Matějova diagnóza změnila jejich životní plány a jak synův autismus ovlivňuje život celé rodiny. Jaký problém třeba bylo sehnat pro Matěje vyhovující školku, jakým situacím museli čelit v pro nás ostatní běžném životě, například při cestování hromadnou dopravou nebo při nakupování v supermarketu. Ale dojde samozřejmě i na tu druhou stranu mince, sdílí se čtenáři radost z Matějových pokroků, setkání s inspirativními lidmi, úspěšnou inkluzi do školského systému. Kniha rozhodně není nijak bolestínská, celou knihou se vine základní myšlenka nepoddat se okolnostem a bojovat za nejlepší možný život celé rodiny včetně Matěje.

Kniha Matěj maluje mapy byla vybraná do Velkého knižního čtvrtku, téma života s autismem se tak dostane k širokému publiku.

Matějovou největší zálibou je malování dopravních map, podle skutečnosti, i tak, jak si myslí, že v budoucnu budou nebo by měly vypadat. Celou graficky výraznou knihu tak ilustrují Matějovy různé barevné mapy i s krátkými vysvětlujícími komentáři. Najdete tam třeba mapu pražského metra včetně plánovaných rozšíření, anebo futuristickou mapu dopravy v Evropě a blízkém okolí, kde je Praha jednou ze zastávek na lince z italského Palerma do ruské Kazaně.

Kniha končí ve chvíli, kdy byl Matěj přijat na vysněnou grafickou střední školu, kde bude svůj výtvarný talent dále rozvíjet. V mapě Matějova života tak přibyla další křižovatka a před ním se otevřela další linka plná budoucích zastávek, křižovatek a sbíhajících se tratí.

Ukázka:

XV.

ZÁZRAČNÁ MAPA

Cesta k mapám začala naprostou náhodou. Dalo by se říct, že na samém počátku byla maminčina naprostá zoufalost, vztek, chytání se stébla. Při jednom z mnoha pokusů dostat Matěje v klidu a bezpečně z bodu A do bodu B za použití městské hromadné dopravy jsem už nevěděla, co dělat, abych přežila. K uklidnění dalšího záchvatu řevu a vzteku nepomohla ani hračka, ani vlídné slovo a vůbec žádné jídlo. Matěj rozhodně nebyl jediné řvoucí dítě, ale každé jiné jeho matka vždy nějak uklidnila, i když třeba ne podle tabulkových předpisů. Na někoho zabral rohlík, na jiného dudlík a na dalšího nezdravá sladkost. Nic z toho ale nefungovalo na Matyho. Už jsem nesnesla další pohledy lidí říkající, jaká jsem neschopná matka a jakého zuřivého spratka vedle sebe mám. Byla jsem uvnitř zoufalá a napovrch vzteklá, a protože jsem právě šla kolem stanice metra, kde byla papírová dopravní mapa, vrazila jsem ji synovi do ruky, ať se do ní kouká a na chvíli mlčí. Šla jsem dál a snažila se nevnímat okolí a rychle se dostat do finální destinace. Vím, že v té době slovům zcela stoprocentně nerozuměl, ale udělal přesně to, co jsem řekla. Když jsem si uvědomila, že je zticha, uběhlo určitě pár minut. To ticho a nulové pohledy mě vytrhly z mé letargie a já se koukla, zda mám syna stále ještě vedle sebe. A kupodivu měla, tichého, zahleděného do barevných čar, které mu přece nemohly dávat žádný smysl, a přesto ho utišily a naprosto zaujaly. Nejdříve jsem jeho klid přisuzovala novince, která mu právě přistála v rukou. Ale on se do oné první mapy díval dlouhé minuty a vlastně byl celou cestu v klidu.

Podívejte se na rozhovor s Michaelou Hoškovou a Matějem Hoškem v pořadu České televize Sama doma.

Nijak jsem v té chvíli nepřemýšlela o tak velké změně, která nastala, a co za ní může stát. Opravdu jsem si myslela, že to je dáno jen něčím novým, co drží v ruce a co za chvíli skončí tam, kde všechny ostatní věci, v koši, a my pojedeme dál ve stylu křiku a vyčerpání. Když jsem s Matym dojela domů, mapu jsem dala na stůl a syna se snažila převléct, umýt mu ruce, dát mu najíst. Opět začalo kolo přemlouvání, křičení, válení se po zemi a boje o holý život. Když se mi podařilo dostat syna do tepláčků a bačkůrek, na chvíli přestal křičet a já ho usadila na židli a šla připravit jídlo. Matěj se natáhl přes celý stůl pro onu pohozenou mapu, otevřel ji a doslova do ní znovu zíral. Knížky o krtečkovi, mašinkách, pejskovi a kočičce vzaly za své. Právě ony téměř skončily v onom pomyslném koši. Ze dne na den je zcela odložil a už si v nich neprohlížel, jak dělal do té doby docela rád, protože slova ho sice nezajímala, ale obrázky ano.

Mapa se rázem stala modlou a on ji nosil všude s sebou. Když byla ohmataná a lehce potrhaná, dala jsem mu jinou, nikoli však dopravní. Vzala jsem první, kterou jsem doma našla. Už si nepamatuji, jaká to byla, jen vím, že jí dominovala zelená barva. Maty se na ni zadíval, ale dlouho u ní nevydržel a hledal onu zmatlanou dopravní, která už měla své místo mezi odpadky. Po záchvatu a házení věcí po mně, té zlé ženě, která mu vzala věrnou hračku, jsem mapu z odpadků vytáhla, a i když na ní už byly zbytky od večeře, vrazila jsem mu ji do ruky a doufala, že se uklidní. A skutečně se uklidnil, jako mávnutím kouzelného proutku nastalo ticho. Bylo mi jasné, že tato špinavá mapa plná bakterií půjde s Matym i do postýlky a snad ho pomůže uspat na více než hodinu. Stalo se! Jak dlouho v kuse spal, už nemám ponětí, protože mi prvních několik let života se synem splynulo v jeden celek nikdy nekončících dnů. Ale vzpomínám si s jistotou, že toho večera usnul rychle, protože jsem měla čas obvolávat známé, kteří často cestují, jestli nemají doma nějaké dopravní mapy. Manželovi jsem obratem volala do práce, aby přinesl novou čistou mapu metra z Prahy, a doufala, že v noci budu moci tu infekční zlikvidovat a nahradit ji tiše novou. Světe div se, povedlo se! Manžel dovezl novou mapu a už v noci, když se Matěj opět po několikáté probudil, nevnímal rozdíl a po krátkém pláči s novou mapou v ruce zase usnul.

Za pár měsíců jsme měli doma hned několik krabic různých map, ale Matěje stále zajímaly jen ty dopravní. Dodnes je jeho největším dárkem kniha z USA, ve které jsou mapy meter celého světa a on v ní roky ležel, absolutně všude ji s sebou nosil a dokázal se ty prolínající se čáry naučit nazpaměť. A tak to všechno začalo. Tak se začal psát dnes známý příběh jménem MAAPPI, který synovi a celé naší rodině zcela změnil život – a věřte, že k lepšímu. Jedna jediná malá papírová mapa pražského metra otočila vše vzhůru nohama a všechny zajeté rytmy zcela přerovnala. Všichni jsme začali číst v mapách. Hledat v nich odpovědi na otázky, proč je náš syn jiný a jak mu můžeme být blíž, když konečně víme, jak s ním mluvit. Konečně jsme věděli, co ho baví, co ho dělá šťastným, co s ním můžeme v poklidu sdílet. Dnes už to není jen o dopravních mapách. V jeho knihovně najdete řadu atlasů, a to nejen zeměpisných, ale i těch mapujících světovou kulturu, gastronomii, a dokonce i mýty či mytologické bytosti. Matěj se svět naučil vnímat a poznávat pomocí map a dnes má větší kulturní a zeměpisný přehled než kdejaký vysokoškolák.

Michaela Hošková přerušila kvůli péči o těžce postiženého syna kariéru v módním a mediálním průmyslu. Založila s manželem mj. společnosti Maappi, která nabízí produkty spojené s Matějovými mapami a výtěžek využívá pro charitativní účely.

Od čtení v mapách byl jen kousek k jejich tvoření. Když například v atlase zjistil, že město Cardiff (proč právě Cardiff, nemám sebemenší tušení) nemá metro, sedl si a hned jedno namaloval. A tak se zrodila první Matějova mapa, smyšlená mapa neexistujícího metra v jednom velšském městě. Když mu bylo zhruba devět let, přišla první vlna každodenního malování map. Nejdříve je obkresloval, poté se mu nelíbil jejich design a začal je předělávat. Stanice vždy seděly přesně, ale mapa Paříže byla pro něj příliš chaotická, a tak ji zjednodušil. Mapa Londýna se mu pro změnu zdála příliš nudná a rozhodl si jí vtisknout trochu kubistického stylu, protože do geometrických tvarů se doslova zamiloval. Postupně zjišťoval, že přes mapy snadněji chápe i některé školní předměty, které se mu do té doby zdály chaotické a především nepřehledné, jako například dějepis. Shodou okolností jsme v té době slavili stoleté výročí založení Československa a Maty se rozhodl to oslavit po svém. Vytvořil mapu české historie od Velké Moravy po současnost, aby lépe pochopil události, jak šly časově za sebou. Mapa se stala naším hlavním hitem na mezinárodní přehlídce designu v Praze, kdy k našemu výstavnímu stánku dorazilo i několik učitelů, aby si mapu zakoupilo. Podle nich mapa nabízí žákům skvělý přehled základních dat, které když budou znát, budou chápat historický vývoj naší země. Měli jsme z toho upřímnou radost, že autista může pomáhat svým vrstevníkům ve studiu. Co víc si přát!?

Mapy se pro Matyho staly nejen zdrojem vzdělávání, ale rovněž berličkou při sociálních či jiných změnách nabourávajících jeho striktně plynoucí řád. Když například přestoupil z prvního stupně základní školy na ten druhý, kde už se studenti přesouvají z jedné učebny do druhé, vytvořil si mapu školy, chodeb a tříd, aby se pomocí ní dokázal snadno přesouvat podle rozvrhu. Zbavil se tak obav ze změn, kterým se nedalo zamezit a jež se životem stále přicházejí. Kamkoli s ním jdeme, vždy už u pokladny žádáme o mapu, ať je to v zoologické či dendrologické zahradě. Vždy, když dorazíme do jakéhokoli města, první, co hledáme, je infocentrum, kde vezmeme všechny mapy, které mají k dispozici. Mapa se stala synovým nástrojem, jak zvládnout pohyb ve světě, který je mu na hony vzdálen. Stala se pomůckou v chápání situací, které zdánlivě nemají žádnou logiku, a přesto je musíme respektovat. Stala se učebnicí pro předměty, které jsou zahlceny informacemi, jako je zmiňovaný dějepis. Ani periodická tabulka prvků mu nevyhovovala, a tak ji přemaloval do mapy, během chvíle ji uměl nazpaměť, a dokonce ji věnoval jako dárek učitelce chemie při jejím odchodu do penze. Není žádnou nadsázkou, že mapy se staly pro naši rodinu bohem, ke kterému se denně modlíme, protože nám umožnily pochopit naše do sebe uzavřené dítě a navést ho na tu správnou cestu, která mu nabízí komfort a bezpečí. Mapy udělaly z kluka, který nikdy neměl mluvit, číst, psát a počítat, dnes čerstvého středoškoláka.

***

Knihu Matěj maluje mapy můžete zakoupit v našem e-shopu.