V den svých dvanáctých narozenin se Simone s maminkou stěhuje na úplně opačný konec města, kam se jí vůbec nechce. V novém domě, který je hned vedle skládky, s nimi navíc bude žít i maminčin otravný plešatý přítel, typický suchar, kterého nesnáší, přišla o všechny kamarády i psa, který se při stěhování zaběhl, a k dovršení všeho zmatku k nim druhý den po stěhování přijde Simonin dědeček, typický šílenec, který utekl z domova důchodců a rozhodl se dožít u dcery, a Simone mu musí přenechat svou postel. Do nové školy tak Simone dorazí o den později, než měla, a v hodně špatné náladě. A protože někdo ve škole zapsal její jméno jako Simon místo Simone, má krátké vlasy ostříhané na kluka, na sobě obyčejné džíny a svetr a je zrovna nevrlá, nabručená a protivná, mají všichni - včetně učitelky - za to, že je kluk! A překvapená Simone se rozhodne, že chopí příležitost za pačesy a začne předstírat, že je drsný kluk Simon...

Vtipný, bláznivý, ale i trochu dojemný příběh napsal jeden z nejoblíbenějších švédských autorů dětských knih Ulf Stark (1944-2017), uznávaný spisovatel a scénárista. Jeho knihy jsou přeloženy do mnoha světových jazyků, několik jich bylo zfilmováno. Je nositelem řady literárních ocenění. V Portále vyšla jeho kniha Kouzelné tenisky mého kamaráda Percyho.

Knihu přeložila Marie Voslářová a ilustroval Lukáš Fibrich.

Ukázka:

KAPITOLA ČTVRTÁ

ve které začínám v nové škole, jméno mi už zas dělá potíže a seznamuju se s Izákem, tím pitomcem

Seděla jsem u stolu a oždibovala topinky, které jsem z čiré zloby spálila do černa, když do kuchyně vešla mamka. Měla na sobě šaty s leopardím vzorem, které jí jen dost nedostatečně zakrývaly nohy a prsa. K nim zvolila ohnivě rudé boty, černé síťované punčochy a omračující sluneční brýle s obroučkami posetými třpytivými kamínky. „Už jsi vzhůru?“ zeptala se. „Říkala jsem si, že tě doprovodím do školy.“

„Já myslela, že jdeš na maškarní,“ odsekla jsem tak kysele a zle, jak jsem dokázala.

„Nemyslíš, že to bude fajn?“ pokračovala mamka, jako by mě neslyšela. „Pozdravím se s učitelkou a potkám tvoje kamarády.“

„Nejsou to žádní mí kamarádi. Nikdy jsem je neviděla.“ „Co je to s tebou?“ zeptala se dotčeně. „Myslela jsem, že jsi říkala, že chceš mít normální mámu. Normální máma by svou holčičku určitě první den do nové školy doprovodila.“

„Normální máma by nevypadala takhle.“

„A jak teda?“ sundala si mamka brýle, aby na mě líp viděla. „Co je s mým oblečením v nepořádku?“

„Vypadáš jako divoženka z džungle z nějakého filmu o Tarzanovi!“ Cítila jsem, jak se zlo zabydluje v mém srdci. Yngve přiklopýtal ze záchodu, usadil se ke stolu a nasypal si do jogurtu hrst pšeničných klíčků, lahůdkového droždí a mletých ořechů.

„Co řešíte?“ vychřoupal mezi drobečky celozrnného chleba. „Moje dcera nechce, abych ji doprovodila do školy. Vypadám podle ní jako divoženka.“

„Jasně že s tebou maminka půjde,“ řekl Yngve a dával si přitom pozor, aby čtyřiadvacetkrát přežvýkal každé sousto.

Vaše dospívající děti by také mohla zajímat detektivka Jaromíra Konečného Tuhej Tulipán.

„Nikdy!“ zavrčela jsem a vstala.

Pohybem, který se dal považovat za bezděčný, jsem při tom shodila krabici nízkotučného mléka. Na okraji stolu rázem vznikl namodrale bílý vodopád a zmáčel Yngvemu puky na pečlivě vyžehlených nohavicích.

„Ty se stydíš za svou mámu?“ zeptala se mamka.

„Jo,“ odpověděla jsem a zlo ve mně se radovalo. Než jsem vypadla z domu, podívala jsem se do velkého zrcadla v předsíni. Uviděla jsem v něm hubenou, vysokou a nenápadnou holku v záplatovaných džínách, teniskách a pruhovaném svetru, které z očí pod nakrátko ostříhanými vlasy čiší zloba. Popadla jsem svou růžovou bundu a vyrazila.

Jestli mamka vypadá jako královna džungle, tak já nejspíš většinou připomínám vyhladovělého předměstského potkana. 

*

Samozřejmě jsem první den do nové školy přišla pozdě. Chvíli trvalo, než jsem cihlový barák u jezera, v sousedství černého dvora a jakési sochy připomínající nejvíc ze všeho grilované kuře, našla. Potom jsem ještě musela vypátrat správnou místnost.

Když jsem otevřela dveře, celá třída na mě vytřeštila oči, jako bych byla součást výuky, vycpaný pták nebo něco podobného. Seděli tam všichni ti, které jsem ještě neznala jménem – Naběrák a Slejvák, Sofie, Aneta, Peťan, Dan, Pepsi, Klára, Mravenec, Skunk, Izák, Bersič, Kati a ostatní –, a prohlíželi si mě.

Učitelka byla trochu starší, obtloustlá a milá. Na sobě měla nadýchané letní šaty bílé jako šlehačka a nejvíc ze všeho připomínala dortík. Usmála se drobnými rtíky, červenými jako jahody.

„Ty budeš asi náš nový přírůstek?“ řekla.

„Nejspíš,“ odpověděla jsem a snažila se vypadat přiměřeně nad věcí.

„Měli jsme se vidět už včera, viď?“

Co jsem na to měla říct? Nemohla jsem přece vyrukovat s tím, že včera ráno k nám přišel z léčebny děda obutý v dámských kozačkách, aby u nás umřel! To by nejspíš nepochopili. Tak je to se vším. Jakmile člověk řekne pravdu, nikdo ho nebere vážně. Je potřeba lhát, aby vám uvěřili.

„Asi to mám daleko,“ odpověděla jsem trochu váhavě. Okamžitě jsem slyšela, jak směšně to zní. Krucinál! První, co udělám, je, že se předvedu jako největší blbka na světě. Slyšela jsem, jak se všichni chichotají, ušklíbají a vrtí v lavicích.

Nezačínalo to dobře.

Máte rádi dětské knihy severských autorů? Zkuste Fridu Nilsson a Vránova neobyčejná dobrodružství!

„Když máš za sebou takovou dlouhou cestu, bude asi nejlepší, když si teď odpočineš,“ řekla učitelka a znělo to doopravdy mile. „Můžeš si sednout tamhle k oknu.“ Doufala jsem v nějaké místo vzadu v rohu, odkud si budu moct v klidu prohlédnout ostatní. Ale ne. Měla jsem sedět skoro vepředu. Navíc vedle kluka, který vypadal z celé třídy nejsebevědomější a nejnafoukanější. Docela vysokého, se světlými rozcuchanými vlasy, světlemodrýma očima a obličejem posetým spoustou pih, které v tom ročním období ještě nebyly tak výrazné.

Byl to Izák.

„Já jsem Izák,“ usmál se.

„Co se šklebíš, ty idiote!“ zasyčela jsem na něj.

*

Třída se postupně utišila.

„Dobrá,“ řekla učitelka, která se jmenovala Gudrun Arlingová. „Tak tedy u nás ve třídě vítám Simona, vašeho nového spolužáka. Doufám, že se ti tady bude líbit, se mnou i s tvými novými kamarády.“

Simona! Nového spolužáka!

Po chvíli mi došlo, že mluví o mně. Mohlo za to samozřejmě moje divné jméno Simone. To jméno už mě tak unavovalo, že se mi chtělo řvát. Kdykoli jsem se představovala, musela jsem ho opakovat. Proč se nemůžu jmenovat třeba Anna, Kristýna nebo Linda? „Simone je moc hezké francouzské jméno,“ říkávala mamka, když jsem si stěžovala. Jenže já žádné moc hezké francouzské jméno nechtěla. Chtěla jsem naprosto normální jméno, na které se mě lidi nebudou vyptávat a nebudou si mě zkoumavě prohlížet, jako by na mně muselo být něco zvláštního, abych se k němu hodila. Chtěla jsem jméno, se kterým by člověk mohl být šedivý, nezajímavý a ošklivý.

A tentokrát se nejspíš někdo přeslechl nebo přepsal. Simone ztratila svoje „e“. Takže tu čekali kluka jménem Simon. A přišla jsem já! Co teď? Na to, jak jsem obyčejná, mám neobyčejnou smůlu na neuvěřitelné náhody.

Že bych vysvětlila podle pravdy, jak to je? „Promiňte, ale to je nějaký omyl. Já jsem ve skutečnosti holka. Nejmenuju se Simon, ale Simone.“ To mi připadalo nemožné. Věděla jsem, co by následovalo. Všichni by se rozchechtali, až by se popadali za břicho. Na věky věků bych se znemožnila. A stejně by mi pak říkali Simon nebo klučice nebo nějak podobně vtipně. Opatrně jsem si sáhla na nakrátko ostříhané kudrny a snažila jsem se rozpomenout, jak jsem vypadala doma v zrcadle. Vlasy jsem měla nejspíš dost krátké a bez sponek, gumiček a jiných věcí, které by mě mohly prozradit. Naštěstí mi zatím nerostla prsa jako některým jiným holkám! A naštěstí jsem si ráno neoblékla šaty! Na sobě jsem měla věci, jaké by si klidně mohl vzít kterýkoli kluk. Samozřejmě až na kalhotky, ale ty naštěstí nebyly vidět.

„Děkuju,“ řekla jsem tak drsně a klukovsky, jak jsem dokázala. „Určitě se mi tu bude líbit.“

Šlehačkový dortík se na mě blahosklonně usmál jahodovými rtíky.

„Podlejzáku!“ zasyčel ten, co seděl vedle mě a jmenoval se Izák.

„Krysoprase!“ zašeptala jsem já.

„Paviání zadku!“ řekl on a jeho pohotovost na mě proti mé vůli udělala dojem.

„Tchoří prde!“ vypravila jsem ze sebe.

„Ropuší bobku!“ odpálkoval mě bleskově.

Pak nás učitelka uťala. A to bylo dobře. Kdybychom pokračovali, nejspíš by si mě namazal na chleba. Bylo mi jasné, že tohohle kluka budu nesnášet.

Knihu Šílenci a suchaři koupíte na našem e-shopu.