Koupit na e‑shopu

Zkuste si představit, že darujete někomu knihu o stárnutí. Možná, že nejčastější reakcí bude popuzení. „Já přeci nejsem stará! Jsem starý, ale nechci o tom číst.“ Podobné věty ukazují, jak moc je tabu ve dnešní společnosti otevřeně mluvit o něčem tak přirozeném. A přitom kromě těch dobrých věcí, které tato životní etapa přináší, je zde i spousta nástrah a bolavých míst. Autorka knihy Uvnitř jsme stále mladí psycholožka Sissel Gran mluví o sžíravých fyzických změnách s dlouhodobými důsledky, o strachu z neviditelnosti či studu za nemoc či projevech ageismu. Tak jako stromy na podzim začínají ztrácet postupně zelenou barvu listů, tak se stárnutí ohlašuje postupně a prvním signálem je kolize mezi vnitřním obrazem, který o sobě máme, a stavem našeho zevnějšku. Někdo proti zmaru a úpadku bojuje všemi prostředky a odmítá veškeré známky stárnutí, dokud to jde. Někdo nechá stáří přicházet a rezignuje. „Anebo můžeme proces stárnutí přijmout a současně si někde v koutku duše dopřávat pocit, že naše já, ukryté pod vráskami, se nemění. Já se snažím o to poslední,“ píše Gran a její osmašedesátiletý kolega dodává: „Uvnitř jsem pořád štíhlý a mám tmavé vlasy. Když se dívám do zrcadla, vidím postaršího, prošedivělého, vyzáblého muže, který se podobá mému otci. Dřív jsem míval pocit, že s ním nemám nic společného. Teď už vidím, že jo. A je to v pohodě. Smířil jsem se s tím.“

Jak žít dál, když děti vylétnou z hnízda

Mluvit a psát o stárnutí je totiž prostředkem, jak budovat porozumění mezi generacemi. „Možná bychom my starší měli tento jev odhalit mladším generacím: to, že mnozí z nás jsou přinejmenším dvěma osobami, jednou uvnitř a druhou navenek, a zatímco ta vnější stárne, ta vnitřní zůstává mladá. Pro mnohé mladé lidi je obtížné to pochopit, a proto nevědí, že se starý člověk, s nímž právě mluví, může cítit podstatně mladší, než je jeho reálný věk. Je to tajemství starších a starých lidí.“

Ti, kteří se cítí uvnitř stále mladí, jsou ideálními čtenáři této knihy. Stejně tak i lidé, kteří do této etapy ještě nedospěli, ale chtějí a potřebují porozumět tomu, co se může odehrávat v životě stárnoucího člověka.

Z norského originálu Inni e rvi alltid unge přeložila Klára Dvořáková Winklerová.

Ukázka:

Před několika lety jsem si přestala barvit vlasy. Zpočátku bylo náročné dovolit šedinám, aby se postupně prosazovaly, protože to celému světu signalizovalo: Tady jde stárnoucí žena. Teď už jsem to přijala. Ušetřím čas i peníze, které můžu využít na důležitější věci. Ale nebyl to pro mě jednoduchý krok, vyžadoval odvahu. A druzí ho komentovali. Jeden kamarád mi řekl: „Proč tohle děláš? S obarvenými vlasy vypadáš mnohem svěžejší.“ V podstatě mi sdělil, že jsem selhala v boji s viditelnými známkami stárnutí. Doma jsem se setkala s pozitivní reakcí, manžel i dcera mé rozhodnutí podpořili. A to pro mě znamenalo víc. Oni jsou přece můj rodinný krb, můj management a moje zázemí. Moje báječná dcera řekla ano, sestra řekla ano a moje milá neteř prohlásila: „Teto, jdi do toho!“

Cyklus života pohledem archetypů

Ale dobře vím, že bez šedin bych vypadala mladší. Postupně se však chci zařadit do skupiny žen, které nechávají stáří přicházet. Ve druhé skupině pak máme ty, které stále utratí několikrát do roka velkou částku u kadeřníka, mnohé se domnívají, že se tak o sebe lépe starají. Že konají svou ženskou povinnost. „Ale já chci a musím konat tu ženskou povinnost,“ protestuje moje jednaosmdesátiletá přítelkyně. „Jsem hrozně vysoká, bez bot metr osmdesát. Musím vypadat pěkně a upraveně, protože jsem vždycky všude vidět! Musím mít pěkný účes, dobrý make-up a elegantní šaty. Nemůžu se skrýt v davu. V botách nebo kozačkách se vždycky tyčím nad většinou ostatních žen. Mám tedy zodpovědnost za to, jak mě ostatní budou vnímat!“

Má naprostou pravdu. Matka byla téměř tak vysoká jako ona. S podpatky a kloboukem ji bylo vidět na hony daleko. A byla od hlavy až k patě dokonalá. Nesmělo existovat nic, co by jí někdo mohl vytknout. Vím, že se skutečně musím hlídat, abych se nevyjadřovala s despektem vůči snaze, kterou ženy (a mnoho mužů) vynakládají na to, aby dobře vypadaly. Mnohé se navíc rády hezky oblékají. A mnohé vědí, že si nepolepší v pracovním životě, pokud se nebudou věnovat svému zevnějšku. „Celek vypovídá“, jak s oblibou říkává moje dobrá kamarádka. A nikdy se proti tomuto životnímu pravidlu neprohřešila.

„Vidím, že jste vždycky měla moc pěkné zuby.“ Měla!

Avšak starost o krásu pro ženy je a bude základním tématem studu. Nenalíčená žena s šedivými vlasy, špatně zamaskovanými vráskami a ne úplně bílými zuby je mnohými pokládána za takovou, která o sebe nedbá, a to je spojeno s hanbou. A bílé zuby jsou teď velmi v kurzu. Bělení, keramické fazety. V jednom starém obličeji za druhým se objevují zářivě bělostné řady perel. Vypadá to podivně, ale vím, jak je to lákavé. Ach, ty zářivě bílé zuby! Byla jsem na zubní hygieně, aby mi ty moje pořádně vyčistili, a vzpomínám si, jak mě bodlo u srdce, když mladá, krásná laborantka prohlásila: „Vidím, že jste vždycky měla moc pěkné zuby.“ Měla!

Uvědomuju si, že v mých myšlenkách každou chvíli převládne zatrpklost a zlost nad opěvováním všeho hladkého a mladistvého, zlost nad tím, co všechno lidé investují do boje proti chátrání, nad jejich úsilím, aby se i nadále nacházeli vysoko v hierarchii stárnutí. A vlastně cítím i smutek. Z toho, jak si dívky a ženy neustále a do úmoru dělají starosti kvůli svému vzhledu a podhodnocují ho, smutek z marného boje proti přirozeným změnám v obličeji, z věčných obav kvůli únavě těla a vzdorovitému šedému proužku, podle něhož si lze nařizovat hodiny, s takovou pravidelností se totiž na hlavě hlásí pouhých pár dní po posledním barvení vlasů.

Knihu Uvnitř jsme stále mladí můžete koupit na našem e-shopu