Příručka Dítě traumatizované v blízkých vztazích chce přinést profesionálům a pečujícím dospělým přehled aktuálních poznatků týkajících se rozpoznávání a léčení traumatu u dětí, které bylo vyvoláno působením blízkých osob. Pozornost je v úvodních kapitolách věnována zdrojům traumatu, obranám proti traumatizaci a vlivu traumatu na psychiku, chování i životní strategie. Schopnost odolávat traumatizaci (tzv. resilience neboli odolnost) je stručně nastíněna v kapitole věnované spolupráci odborníků a institucí. Těžištěm příručky jsou zkušenosti a doporučení z oblasti terapeutické práce s traumatizovaným dítětem, které se týkají přímé práce s dítětem, s jeho okolím i s osobou, která dítě traumatizovala.

Na knize, která má multidisciplinární charakter, se podíleli profesionálové pracující s traumatizovanými dětmi a s jejich rodiči jako psychologové či sociální pracovníci (Petr Štěpaník, Ivana Pokorná, Leona Němcová, Tereza Chábová, Tereza Koryntová, Hana Pazlarová, Štěpánka Hejčová, Daniela Květenská, Veronika Kubešková, Jindra Šalátová).

Knihu koupíte na našem e-shopu.

Ukázka:

Práce s tělem traumatizovaného dítěte

Trauma může vzniknout z jakékoli události, která se stane příliš brzy, příliš rychle nebo příliš nečekaně, je příliš komplikovaná nebo zahlcující, je natolik intenzivní a ohrožující, že v ní nefungují obranné strategie, které jsou v méně ohrožujících situacích funkční. Nedokončené, ale vybuzené obranné reakce se pak projevují v podobě pocitů bezmoci, viny, beznaděje, uzavření se, přílišným nabuzením a aktivací, hyperaktivitou, poruchami pozornosti a agresivitou nebo odpojením, depresí a disociací. Kromě symptomů posttraumatické stresové poruchy nebo psychické disociace se mohou objevit i psychosomatické symptomy jako bolesti břicha, bolesti hlavy, slabosti nohou, poruchy trávicího systému, imunitního systému a jiná onemocnění.

Mluvit o traumatizující události nemusí pomáhat, protože dítě ani dospělý si událost nemusí nepamatovat, a pokud ano, nemusí si svou tělesnou reakci s danou událostí spojovat. Tělo si však pamatuje a tato implicitní vzpomínka je ovlivnitelná opět skrze tělesné vjemy. K tomu, aby mohlo dojít ke zpracování nebo dokončení adekvátní reakce, která nemohla proběhnout, je potřeba vědět, jak správně s tělem navázat kontakt, jak přitom dítěti poskytnout adekvátní podporu a bezpečné ohraničení. Obecně jde v terapii zaměřené na tělo o obnovení kontaktu se sebou samým, se svými zdroji a s druhými lidmi. Terapie by se neměla orientovat tolik na problém nebo symptom, což by mohlo zvyšovat pocity nedostatečnosti, ale spíše posilovat pocit živosti, síly, aktivizovat využitelné vlastní schopnosti dítěte.

Neurofyziologická východiska práce s tělem

Peter Levine byl fascinován tím, že zvířata žijící v přírodě jsou nevyhnutelně opakovaně traumatizovaná, ale dokážou se dobře a rychle zregenerovat. Když se ocitnou v přímém ohrožení života a jejich tělo se například dostane do stavu zamrznutí, poté co nebezpečí pomine, snadno se uvolní vybitím nahromaděné energie. Ze zamrznutí se zvířata dostávají tím, že se třesou, chvějí, hluboce oddychují a často také dokončují v útěku nebo útoku neuplatněné motorické pohyby. Ačkoli my lidé tuto kapacitu seberegulace a navrácení do rovnováhy se zvířaty sdílíme, snažíme se své tělesné a emoční reakce ovládnout nebo nám jejich dokončení neumožňuje prostředí (Levine, 2011, 2014).

Levine na základě tohoto pozorování vyvinul techniku somatického prožívání (Somatic Experiencing®), která klientům umožňuje aktivizaci těchto zdravých obranných pochodů, jejich bezpečné dokončení. Metoda somatického prožívání nabízí postupy, pomocí nichž se nervový systém klienta postupně uvolní ze zaseknutí v modu útěku/útoku nebo ze zamrznutí a umožní mu znovu nalézt rovnováhu a posilovat odolnost tak, aby mohl jít dále životem bez posttraumatické stresové poruchy (Levine, 2011). Podobné principy práce s tělem nalezneme i u dalších metod a autorů při terapii traumatu. Jako východisko pro práci s tělem traumatizovaného dítěte zde uvádíme základní fakta týkající se fungování nervové soustavy v situaci extrémního stresu (Grawe, 2007; Ogden, 2006, 2014; Siegel, 2014; Van der Kolk, 2014, 2015).

V případě zahlcující události máme se zvířaty společnou vrozenou instinktivní reakci, jejímž cílem je naše přežití. Potřebné chemické reakce těla vybudí naše srdce, aby cévami napumpovalo krev do končetin a ty se připravily k útoku (boji) nebo útěku do bezpečí. V případě, že situace je nad naše možnosti a nemůžeme uplatnit ani jednu z těchto obranných strategií, příroda nás vybavila ještě třetí, vývojově nejstarší strategií, zamrznutím.

Za tyto instinktivní reakce odpovídá mozkový kmen („plazí mozek“). V zahlcující a ohrožující situaci tedy jednoduše přestáváme myslet a převládají nižší instinktivní způsoby ochrany a adaptace na ohrožení života. Při zamrznutí a disociaci vypadáme jako nehybní a bez života, ale veškerá energie zmobilizovaná k akci zůstane v těle uzamčená a nepřístupná, doslova se od ní odpojíme.

Za naše přežití odpovídá také limbický systém, což je další vývojově mladší část mozku, kterou máme společnou se savci, jimž na rozdíl od plazů ochranu zajišťovalo soužití ve větších tlupách. Komunikace v tlupě a rozlišování emocí z výrazu tváře zlepšovaly naději na přežití. Silné emoce (a zejména ty spojené s ohrožením) v lidské mysli zanechávají silný otisk. Ten se může znovu vybavit v podobné situaci a připravit nás na mobilizaci energie. Malé děti potřebují blízkou osobu, která pro ně představuje zdroj bezpečí, ochrany a naplnění všech potřeb. Deficit bezpečí a adekvátní péče a traumatizující zážitky mají na vývoj a funkci limbického systému silný vliv.

Na základě předchozích zkušeností mozek vyhodnocuje závažnost situace. To je úloha nejmladší části mozku, neokortexu. Jeho prefrontální část vyhodnocuje situace, plánuje, rozhoduje se, umí si udělat morální úsudek, zastavit instinktivní emoční reakce a má také schopnost empatie a nadhledu. V situaci nebezpečí tento „koncový mozek“ vyhodnocuje, jedná-li se skutečně o bezpečnou, nebo ohrožující událost. Ve velmi krátké chvíli jsou podněty přicházející zvenčí v naší mozkové kůře vyhodnoceny a amygdala (součást limbického systému) pak většinou zklidní pohotovost mozkového kmene a vyšle informaci autonomnímu systému, že je vše v pořádku a není třeba mobilizovat energii. Jinak ale vypadá reakce u malých dětí, které nemají vyvinuté všechny funkce nervového systému, a traumatizovaných dětí i dospělých, kteří tuto schopnost seberegulace po prožití traumatu ztratili. Vývojově starší části mozku a autonomní nervový systém obrazně řečeno přebírají velení. To je často důvod, proč racionální analýza jako pomoc selhává, jelikož plazí mozek na argumenty neslyší. I při zdánlivě neutrálních nebo slabých podnětech je nervový systém traumatizovaného člověka vybuzován k obranným reakcím. Pro léčbu traumatického stresu je tedy důležité vědět, jak lze tyto detekční a regulační pochody ovlivnit.

Knihu koupíte na našem e-shopu.