Během své dlouholeté praxe se Manfred Lütz setkal s mnoha lidmi trpícími duševními poruchami - se schizofreniky, lidmi trpícími demencí či depresemi, maniaky. Společnost tyto lidi často nazývá „blázny“. Jak ale autor zjistil, jsou to často lidé velmi citliví a přátelští. Zato nejrůznější zloděje, zločince, podvodníky, egomany a diktátory považujeme většinou za normální. A toto poznání vedlo Manfréda Lütze k závažnému podezření: „Léčíme nesprávné! Naším problémem nejsou blázni, nýbrž ti normální.“

Kniha Kdo je tady vlastně blázen toto podezření dokazuje: dočkáme se v ní místy značně sarkastické a ironické kritiky těch „normálních“ a jejich (resp. našich) mnohdy hloupých, nesmyslných i nebezpečných zvyků a vlastností, především se ale zaměřuje na to, aby veřejnost zábavnou a odlehčenou - ale přitom stále dostatečně důvěryhodnou - formou seznámila s nejrůznějšími psychiatrickými diagnózami i formami jejich léčby. Lützova tvrzení jsou často značně provokativní a kritická, s mnohými možná budete nesouhlasit, ale rozhodně se u nich pobavíte!

Ukázky:

Když se jako psychiatr a psychoterapeut dívám večer na zprávy, jsem pravidelně zmatený. Mluví se tam o válečných štváčích, teroristech, vrazích, hospodářských zločincích, ledově chladných účetních a bezostyšných egomanech – a nikdo je neléčí. Ano, podobné postavy jsou dokonce považovány za zcela normální. Jestliže mi pak přijdou na mysl lidé, s nimiž jsem pracoval přes den, dojemní pacienti trpící demencí, lidé závislí na drogách, přecitlivělí schizofrenici, lidé s příšernými depresemi a pacienti zmítaní dramatickými mániemi, pak se mě tu a tam zmocní neradostné podezření: léčíme nesprávné! Naším problémem nejsou blázni, nýbrž ti normální!

* * *

Stejně jako v absurdních antických mysteriózních kultech to dnes chodí v ezoterických kruzích. Proti neuvěřitelným nesmyslům, kterým se tam věří, je mnohý člověk se schizofrenií v akutním záchvatu snůškou nejčistší racionality.

Tohle všechno je totiž mnohem trudnější, než když někdo tu a tam schizofrenicky podezírá sousedku, že na něj vysílá laserové paprsky. Fanoušky ezoteriky, paní Novákovou nebo pana Majera, to všechno ale netrápí. Jsou si jistí, že teď konečně do všeho vidí tak nějak hlouběji a opravdověji. Čím složitější a hůře pochopitelné to je, tím důvěřivěji paní Nováková i pan Majer hledí. Bohužel i komplikovaný nesmysl je nesmysl. Ezoterikové se tedy vytrvale zabývají zaslepující, záhadnou a zdlouhavou blbinou. A věnují jí spoustu času. Nejlépe by bylo prohlásit to všechno za totální slabomyslnost. Z hlediska psychiatrie se však o slabomyslnost nejedná. Z hlediska psychiatrie je inteligence zastánců ezoteriky dokonale v oblasti normálu. Celá ta záležitost s ezoterikou není slabomyslnost, ale mnohem spíše úplně normální blbost. Té se ovšem nemůžeme smát. Jelikož ezoterika je vůči humoru dokonale imunní.

* * *

Pokud ale někdo trpí skutečným velikášským bludem, dokáže se postavit na křižovatku v Kocourkově a tvrdit, že on je jistě ten největší. Po poměrně krátké terapii na místní psychiatrii bude tento problém rychle vyřešen a dotyčný pán bude opět schopen vykonávat svou práci v městském archivu. Když si ale někdo se jménem Kim Ir-sen stoupne na centrální náměstí severokorejského hlavního města Pchjongjangu a bude tvrdit to samé, ovšem obklopen řadou radostně jásajících příznivců, pak tento problém psychiatrickou léčbou vyřešit nepůjde. Neboť tento pán je normální, nikoli nemocný. Že je i takové docela normální šílenství dědičné, dnes vidíme na jeho nanejvýš podivném potomkovi, který velí největšímu zajateckému táboru na světě se stejně velkou brutalitou a nevypočitatelností. Už Mao Ce-tung – jak známo – nebyl žádný milý strýček, za něhož se rád veřejně vydával, nýbrž egománií postižený sadistický prostopášník, který má zřejmě na svědomí víc vražd než kterýkoli jiný člověk od počátků lidstva. Žádná z těchto vlastností však u zmíněných podivínů nikdy nedosáhla takové míry, aby byla zapotřebí léčba, což by však také znamenalo, že taková léčba je možná.

Knihu Kdo je tu vlastně blázen kupujte na našem e-shopu..