V Portále vyšly knihy Carla R. Rogerse Způsob bytí a Být sám sebou, jeho rozhovory jsou ale ukázkou nejen přemýšlení, ale i schopnosti porozumět druhému a vyjít mu vstříc. Rogers rozmlouvá s chasidským filozofem M. Buberem, protestantským teologem P. Tillichem, behavioristickým psychologem B. F. Skinnerem, vědci a filozofy M. Polayim a G. Batesonem. Inspirací je pro všechny, které zajímá nejen osobnost nesmírně inspirující četbou pro všechny, které zajímá nejen osobnost Carla R. Rogerse, ale i intelektuální atmosféra doby, v níž žil a s řadou dalších lidí působil.

Carl Ransom Rogers (1902–1987) je zakladatel humanistické psychologie a „na klienta zaměřené“, „rozumějící“ psychoterapie. Vystudoval teologii, pedagogiku a psychologii, pracoval nejprve dvanáct let jako poradenský psycholog v Rochestru s delikventními a týranými dětmi. Později působil jako profesor psychologie na univerzitách v Ohiu, Chicagu a Wisconsinu.

Mohlo by vás také zajímat: Starý pán neposlouchá jazz. Rozhovory s C. G. Jungem

Ukázka

BUBER: Můžu dodat jednu technickou záležitost? V průběhu svého života jsem se naučil vážit si termínů. Myslím, že v moderní psychologii tohle dostatečně neexistuje. Když najdu něco, co se podstatně liší od jiné věci, chci nový termín. Nový pojem. Víte, moderní psychologie obecně například mluví o nevědomí, které je určitým modem psychiky. Mně to nedává vůbec žádný smysl. Pokud se něco tak liší od… pokud se od sebe dvě věci liší tak jako tento druh duše a každou chvíli se mění, nezbývá než to, že když se ji snažím zachytit z jedné strany, nemůžu zachytit nic – toto bytí v čistém čase; a naproti tomu to, čemu říkáme „nevědomí“, není vůbec žádný jev, nemáme k tomu vůbec žádný přístup, jen zacházíme s jeho důsledky a tak dále. Nemůžeme říct, že to první je psychika a to druhé je také psychika; že nevědomí je něco, v čem jsou psychika a fyziologie, aby se tak řeklo, smíchané, to nestačí. Prostupují jedno druhým tak, že v souvislosti s tím vidíme, že termíny „tělo“ a „duše“ jsou jaksi pozdní termíny, pozdní pojmy, a pojmy nejsou nikdy realita. Jak můžeme porozumět tomuto pojmu?

Buberův spis Já a Ty v novém vydání

ROGERS: V tom s vámi plně souhlasím. Myslím, že když je zkušenost zásadně jiného druhu, zasluhuje si jiný termín. Myslím, že na tom se shodneme. Ale protože vidím, že čas běží, snad bych… rád bych se zeptal na něco dalšího, co pro mě má velký význam, ale nevím tak docela, jak to vyjádřit. Zkusím to tedy následovně. Když vidím, jak se lidé během terapie scházejí a navazují vztahy, myslím, že jedna z věcí, jíž jsem začal věřit a cítit ji a zakoušet, je to, že lidské povaze, základní lidské povaze – to je ubohý výraz a vy byste to možná zvládl vyjádřit lépe – je opravdu třeba věřit. Zdá se mi, že v některých vašich spisech zaznamenávám víceméně stejný pocit. V každém případě jsem během terapie udělal významnou zkušenost, že člověk při ní nemusí dodávat motivaci k pozitivnímu nebo konstruktivnímu. Ta v jedinci prostě existuje. Jinými slovy, můžeme-li v jedinci uvolnit to základní, bude to konstruktivní.

BUBER: Ještě v tom nevidím přesnou otázku.

ROGERS: Jediná věc, na kterou se ptám, je: „Souhlasíte?“ Nebo jestli se nevyjadřuji jasně, zeptejte se mě a já se to pokusím vyjádřit jinak. Zdá se mi, že přinejmenším ortodoxní psychoanalýza tvrdila, že když se jedinec odhalí, dostanete-li se opravdu k tomu, co je uvnitř člověka, bude se to většinou skládat z pudů a postojů a všeho, co je třeba kontrolovat. To se diametrálně liší od mé vlastní zkušenosti. Ta říká, že když se dostanete k tomu, co je v jedinci nejhlouběji, najdete právě ten aspekt, jemuž se dá nejvíc věřit, že je konstruktivní nebo že má tendenci k socializaci či k rozvoji lepších mezilidských vztahů. Má to pro vás nějaký smysl?

Knihu Rozhovory s C. R. Rogersem koupíte na našem e-shopu