Ukázka z knihy Psychopatologie a psychiatrie, která je dostupná jako e-kniha.
Další ukázky:
Poruchy nálady
Poruchy pohlavní identity a sexuální preference

Chceme-li hovořit o psychopatologii osobnosti a o psychiatrii, nemůžeme se vyhnout otázkám normality osobnosti, duševního zdraví a přiměřeného chování. Zde se však setkáváme s obtížemi, neboť tyto otázky, věčně aktuální a palčivé, nejsou dosud uspokojivě vyřešeny.

Normalita (podle Hartlova Psychologického slovníku) je nejčastěji považována za jev, který odpovídá předem stanovenému očekávání. V psychopatologii je norma zjišťována:

1. subjektivně – vlastním odhadem jedince,
2. sociálně – názorem sociálního okolí,
3. z hlediska psychiatrické diagnózy – tedy přítomnosti či nepřítomnosti psychopatologických symptomů,
4. statisticky – kvantitativní odchylkou od statistické normy,
5. funkčně – podle projevů, jednání člověka v dané situaci.

V současnosti se objevují snahy definovat normalitu systémově, kyberneticky, počítačově.

Pojem „normální“ se chápe v podstatě ve třech významech: statistickém, funkčním, normativním.

Při statistickém pojímání normality je za normální považováno to, co je nejvíce časté, co je průměrné. Jevy nad a pod průměrem jsou považovány za nenormální, patologické. Tato koncepce má své oprávnění, protože zdravé a pravidelné zpravidla převládá. Avšak takové pojetí má i své nezanedbatelné nedostatky. Například je-li v průběhu chřipkové epidemie valná většina lidí nemocná, neznamená to, že chřipkové onemocnění je normální na základě toho, že je statisticky četnější. Tento příklad ještě více vynikne, dosadíme-li si na místo chřipky zubní kaz. Na druhé straně lidé s vysoce nadprůměrnou inteligencí, kteří tvoří asi dvě procenta populace, by byli z hlediska průměru rovněž nenormální.

Funkční chápání normality spočívá v tom, že určitý systém plní správně svou funkci. Zjistí-li lékař dlouhodobě větší nepravidelnost tepové frekvence nebo vylučovací činnosti ledvin, označí činnost tohoto orgánu za nenormální (patologickou) ne proto, že je hodně či málo častá, ale proto, že zná správný chod této funkce, její účel a poslání.

Třetí pojetí normality je normativní (hovoří se též o pracovní, estetické nebo mravní normě). Považuje-li mistr výkon dělníka za nenormální proto, že hluboko nesplnil plán, nesouvisí to ani s četností výskytu, ani se správnou funkcí systému, ale s odchylkou od předem dané či dohodnuté normy. Z jiných rovněž často užívaných hledisek bývá normalita chápána jako:

a) duševní zdraví,
b) optimální stav,
c) proces směřující k seberealizaci.

Ad a) Velmi často se normalita chápe jako zdraví, jako protiklad nebo nepřítomnost nemoci. Toto vymezení normality pomocí negace, i když je zejména v lékařství populární, je značně úzké. Norma a zdraví nemusí vždy splývat. Jsou případy, v nichž se uplatňuje používání pojmu norma na stavy potenciálně nebo skutečně chorobné. Například u starých lidí považujeme řadu poruch, pokud nepřekročí jistou mez, za normální (např. poruchy paměti, snížená schopnost učení, zpomalení reflexů nebo snížená elastičnost kůže).

Negativní vymezení normality vede k tautologickým definicím: zdraví je nepřítomnost nemoci, nemoc je opak zdraví. I přes tyto výhrady lze z praktického medicínského hlediska připustit směšování pojmů „zdravý“ a „normální“ a používat je jako pojmů navzájem zástupných.

M. Jahodová uvedla šest kritérií duševního zdraví:

• pozitivní postoj jedince vůči sobě samému,
• zdravý růst a stupeň sebeaktualizace,
• vyvinuté ústřední syntetizující funkce, autonomie,
• přiměřené vnímání reality,
• zvládání vnějšího prostředí.

Ad b) Norma jako optimální stav (též se užívá pojmů hodnotová nebo ideální norma) se neopírá o představu průměrného jedince, ale o vlastnosti, které jsou připisovány ideálu určité doby. Vytváří model, či dokonce prototyp, jehož kritériem je dokonalost, ideál nebo optimální stav. Je nasnadě, že normy jsou historicky i společensky podmíněny a jsou velmi proměnlivé. Z hlediska ideálu by nebyl žádný člověk úplně normální. Tato představa je svou statičností v rozporu s procesem vývoje každého jedince, s dynamickým charakterem utváření osobnosti. Představa absolutně správně reagujícího člověka, vždy se výtečně přizpůsobujícího, který všechny situace zvládá s přehledem bez stavů úzkosti, který vždy volí tu optimální strategii, aniž by přitom upadal do pochybností a vnitřních konfliktů, představa člověka bezchybně vždy a všude fungujícího i v těch nejobtížnějších situacích, je představou jakési nelidské, abnormální normality.

Ad c) Konečně je možno pojímat normalitu jako nekonečný proces směřující k seberealizaci individua v závislosti na přírodních a společenských podmínkách. V tomto pojetí je obsažena možnost svobodné volby jedince ve vztahu k aktivnímu sebeutváření a přetváření životního prostředí. Jinými slovy: tato koncepce považuje za jeden z nejvýznamnějších rysů normality schopnost aktivní přizpůsobivosti – adaptace.

Za kritéria normality psychické činnosti jsou považovány: adekvátní pocit jistoty, rozumný stupeň sebevhledu, realistické životní cíle, efektivní kontakt s realitou, integrace osobnosti, schopnost učit se ze zkušeností, přiměřená spontaneita a emocionalita, schopnost uspokojovat požadavky skupiny spojené s určitým stupněm schopnosti emancipovat se od skupiny a konečně adekvátní potřeby se schopností uspokojovat je přijatelným způsobem. Z výše uvedeného vyplývá, že vymezení psychické normy je velmi obtížné a nelze je bezezbytku provést. Přesto jsme nuceni posuzovat projevy jiných osob a hodnotit je z hlediska normality. Vycházíme nejčastěji z analýzy chování daných osob. Vedle prožívání představuje chování jednu ze dvou základních složek psychiky. Chování na rozdíl od prožívání můžeme objektivně pozorovat. Za normálních okolností tvoří jednotu s prožíváním. Pojetí normy a normality je závislé na historických a sociálních podmínkách. Chování, považované za přiměřené v jedné kultuře, nemusí být považováno za patřičné v jiné kultuře. Posuzování adekvátnosti chování závisí též na roli, kterou má jedinec ve společnosti. Kromě normy pojímané v nejširším slova smyslu existuje i plejáda norem chápaných ve specifickém smyslu. Mezi nimi je např. parciální (skupinová) norma pro určitou část populace nebo mediální norma, vztahující se k obrazu, který je mohutně prezentován obyvatelstvu masmediálními prostředky a vyjadřuje žádané vzorce chování. Každý jedinec si vytváří svou individuální (subjektivní) normu, kterou používá při hodnocení své vlastní osobnosti a při hodnocení druhých.

Z hlediska psychologického a psychopatologického vymezuje Syřišťová tato kritéria normality:

• subjektivní uspokojení,
• schopnost správného sebehodnocení,
• pocit identity,
• schopnost seberealizace,
• autonomie, nezávislost, sebeurčení,
• integrace osobnosti,
• rezistence ke stresu, tolerance k úzkosti,
• adekvátní percepce reality,
• schopnost přežití,
• sociální adaptace.

Při úvahách o normalitě vychází medicína v současné době často z definice choroby. Psychiatrie považuje za nutné, aby se držela oblasti, kde se pohybuje na pevných základech – tedy v oblasti definované alterace, poruchy, nemoci. Při vymezování pojmu „abnormní“ jako „vzdálený od normy“ vychází:

• z odchylky od statistické normy,
• z odchylky od sociální normy,
• z nepříznivého vlivu na jedince nebo společnost (maladaptivní chování),
• ze subjektivního pocitu strádání.