Pro citlivé jedince není vůbec snadné řídit se radou Stůjte si za svým. Autorky doporučují: „Hranice si stanovujete sami. Hranice chrání váš čas a energii. Umožňují vám žít život podle vašich představ, využívat vaše nadání a úspěšně se rozvíjet.“ Kniha je jedinečná v kombinaci klasického rádce s osobní výpovědí. Nabízí autentickou zkušenost obou autorek v situacích, kdy je potřeba si stát na svém.
V šesti kapitolách popisují rady, jak žít autentickým životem, jak přehodnotit zažité vzorce, zabývají se technikami vymezování, opouštěním „bezpečných zón“, vnějšími a vnitřními hranicemi, jak si počínat, když sami překročíme něčí hranice nebo když chceme spasit všechny ostatní.  A nechybí ani „projekt na lepší život.“

„Mimořádná citlivost je vrozený osobní rys, kterým se vyznačuje 15-20 % populace. Tito lidé velmi citlivě vnímají atmosféru a všechny dojmy. Dalo by se to přirovnat k aplikaci do mobilu, která neustále přijímá a zpracovává informace a odčerpává energii z baterie“
Norská princezna Märtha Louise, vysoce citlivá osoba

Ukázka:
Nenechte ze sebe dělat rohožku
Když po sobě člověk nechá ostatní šlapat dostatečně dlouho, stává se z něj něco jako rohožka. A nejhorší na tom je, že se za rohožku začne považovat i on sám. U nás, lidí nadaných mimořádnou citlivostí, se tenhle syndrom objevuje dost často.
Vím o tom své. Po všech těch situacích, které ve mně vyvolávaly úzkost, se taková prošlapaná rohožka stala i ze mě. Když mě určitá situace nebo určitý typ lidí dostatečně vyděsí, lehnu si na zem a vlídně se u toho usmívám. Prosím, jen si o mě otřete boty! 

Doris Dahlin je švédská spisovatelka, Maggan Hägglund je šéfredaktorka jednoho z nejznámějších švédských ženských časopisů Tara.

K syndromu rohožky má blízko varianta, kdy je člověk neustále připravený na startovní čáře, aby mohl ve chvíli, kdy se blíží nějaká citová bouře, okamžitě vyrazit. Nebo, jak mi kdysi řekl jeden kamarád doktor: „Já občas mívám pohotovost, ovšem ty, ty máš v citové oblasti pohotovost pořád.
“Potřebuje někdo něco? Už běžím, už běžím, hlavně abyste nebyli moc smutní! Vnímat takové množství signálů, které vysílají ostatní, je někdy nevýhoda. Zvlášť když jsou to signály nejasné a zmatené, když náš protějšek nemá svůj vztek, egoismus či své krize pod kontrolou.
Nechci tím ovšem říct, že by si lidé měli být navzájem lhostejní, ovšem tady je vhodné použít proslavené švédské slovo lagom, tedy všeho s mírou. Je sice prima, kdy se člověk dokáže přizpůsobit a vůbec nepotřebuje, aby bylo po jeho, když dokáže být druhým oporou, vyslechnout je a pomoci jim. Ale nejde to pořád. Není možné mít neustálou citovou pohotovost.
Občas bývá nevýhodou i to, že vnímáme příliš mnoho vlastních signálů, a pak se může stát, že hranice vůči ostatním jsou najednou až moc těsné a plné ostrých trnů. Když mě někdo do hloubi duše raní, během desetiny vteřiny se obalím ježčími bodlinami a obléknu si kostým Supermana.
Abych si mohla stanovit hranice vůči ostatním, musím znát své vlastní, musím vědět, co chci a co zvládnu, uvědomit si, co jsou problémy a pocity ostatních a které jsou moje. A ano, dokonce i to, kde jsou hranice mého těla a kudy vedou hranice druhých.
...
Doris 

Přečtěte si také knihu Ilse Sand Přecitlivělost není slabost.

Teď už se většinou vyškrábu zpátky na nohy sama!
Hodně jsem se dozvěděla o tom, jak se s mimořádnou citlivostí a se životem vypořádávám. Už své mimořádné citlivosti nejsem vydána napospas a nejsem vůči ní bezmocná. Už neležím na zádech a netřepu zoufale nožičkama ve vzduchu jako brouk převrácený na krovky, kdykoli mám dojem, že se ke mně někdo choval nelaskavě. Naučila jsem se vyškrábat zase na nohy a jde mi to skutečně dobře.
Mám své hranice a přijala jsem zodpovědnost za vlastní život. Kdysi jsem ztrácela spoustu času a energie přemítáním o všem, co jsem vnímala, a úvahami, co bych si s tím měla počít. Jako bych byla neustále přemožená dojmy. Stálo mě to spoustu sil.

Nebojte se projevit  své pravé já...
... a nenechte se přitom zdeptat.

Dnes mi to připadá docela přirozené: „Ano, jsem mimořádně citlivá, musím se vypořádat se spoustou vjemů a zpracovávám je opravdu do hloubky.“ Takže jsem si podle toho zařídila život. Hranice už si stanovuji víceméně automaticky. Z velkých akcí odcházím dřív, řeknu si dost, jakmile si začnu přemílat v hlavě problémy jiných, mám své zavedené postupy, které používám, když si občas připadám přetížená dojmy či mám pocit, že někdo bez dovolení pronikl na mé území.
Navíc teď umím daleko lépe požádat o pomoc. Naučila jsem se, že ostatní lidé jsou mí bližní, nikoli nepřátelé. Že vůbec nejsem až tak zvláštní, divná a jiná než všichni ostatní. Já jsem já a to stačí. Už si nepřipadám tak křehká a zranitelná.
Vymezuji si hranice a dělám to po svém. Nepatřím k lidem, kteří hlasitě křičí a mávají rukama, ale dokážu říct „ne“ a „dost“, aniž by se mi třásl hlas (no dobře, občas se trošičku zachvěje), a není mi nijak zvlášť zatěžko bránit si své teritorium, svou vnitřní zahradu před nezvanými hosty v humpoláckých botách.
….
Maggan

Knihu Stůjte si za svým koupíte v našem e-shopu.